Od konce loňského března žijí v rumburském parku v Podhájí, ve dvou pavilonech lužické nemocnice, ukrajinští uprchlíci. Ještě počátkem roku jich bylo téměř tři sta, k 19. červnu zde bydlelo 213 lidí. Jak zvládají život v odlehlém Šluknovském výběžku, kolik z nich pracuje, jak se děti začlenily do školní výuky? Jak obyvatele ubytovny postihnou změny výše humanitární dávky a konec proplácení nouzového ubytování? Vrátí se domů? A kdy přestanou dennodenně myslet na to, co zažili na mariupolském dětském hřišti nebo na bojištích v Donbase a Bachmutu?
Po okrajích prostorné společenské místnosti posedává nějakých osmdesát lidí, další poslouchají v chodbě. Opřený o kabinku velína, který evokuje kukaň sestry Ratchedové z Přeletu nad kukaččím hnízdem – taky jsme ve špitále, jehož přízemí a část suterénu stále slouží jako ordinace – stojí Milan Bendl. Muž, jenž tu před šestnácti měsíci vítal první nebožáky, kteří utekli před válkou. Dnes tento expert na tvorbu webů, laický adventistický kazatel, dobrovolný spolupracovník humanitární organizace ADRA a od konce února 2022 také provozní ředitel ubytovny v Podhájí (spolu s mosteckým Dominem a labskoústeckou ubytovnou v ulici Čajkovského největší v Ústeckém kraji) oznamuje prostřednictvím překladatelky Anheliny Kyzjunové, že se nehezky změní jeho role. Z člověka, který pečoval a staral se, se stane drábem vymáhajícím nájmy a trestajícím neplatiče.
Nájem nízký, ale přesto vlastně vysoký
Lidem s dočasnou ochranou, kteří jsou v Česku déle než 150 dní a nespadají do takzvaných zranitelných skupin (senioři starší 65 let, těhotné ženy a osoby pečující o děti do šesti roků, studenti a děti do osmnácti let, zdravotně postižení a osoby o ně pečující), totiž stát od 1. července přestane proplácet nouzové ubytování. Milan Bendl vše vysvětluje obecenstvu tak tichému, že klimbá i chlapeček na rukou jedné z žen sedících na gauči s přehozem, který poznávám – podobně jako desítky lidí z okolí jsem do ubytovny loni zjara přivezla pár zbytných věcí. „Bude pro vás výhodnější, pokud budete sdílet pokoj s někým z chráněných osob,“ říká Milan Bendl.
Diskuse se rozvine až po jeho proslovu, vypjaté emoce se však nedostaví ani v momentě, kdy zúčastnění nafasují dobrodincem darované sirupy a vitamíny a v rohu místnosti v papírech se svým jménem najdou předpokládanou výši nájmu. Podle informací Reflexu je mezi deseti největšími ubytovnami v kraji zdaleka nejnižší. Zatímco někteří ubytovatelé se rozhodli dál rýžovat zlato a budou po uprchlících požadovat oněch deset a půl tisíce korun měsíčně na osobu, které dosud dostávali od státu, v Podhájí budou za vybavený pokoj o patnácti metrech čtverečních, se všemi energiemi a službami, dva obyvatelé nefigurující v žádné ze zranitelných skupin platit dohromady necelých osm tisíc.
„Nebo možná nebudou,“ říká Milan Bendl v kanceláři Bronislavě Nedvědové, která má spolu se svou ukrajinskou pobočnicí Natalijí Kovalovou, pro nebývalé pracovní nasazení přezdívanou Tryskomyš, veškeré praktické záležitosti osazenstva na povel. „Prostě jim pomůžeme najít jiné ubytování, pokud odsud budou chtít pryč. Za cenu vyšší třeba jen o pět tisíc možná seženou nájemní byt v Děčíně nebo Varnsdorfu.“
Domov důchodců? Ne, Ukrajinců
Procházíme s fotografem 122 let starou budovou někdejšího sanatoria v Podhájí; německé obyvatelstvo téhle čtvrti říkávalo Frankenstein a název se dodnes užívá. V létě 1915 tu strávil pár týdnů Franz Kafka – ve Šluknovském výběžku pracoval pro úrazovou pojišťovnu a v sanatoriu pro pacienty s tuberkulózou se posléze sám léčil. „Býval to nádherný barák, hrázděný, s terasou a servírovanými obědy, jenže pak tu komunisté zřídili internu a o budovu se vůbec nepečovalo,“ líčí Gabriela Doušová, místní patriotka a ředitelka Schrödingerova institutu, oficiálně střediska volného času, ve skutečnosti organizace s mnohem širší působností zahrnující i pomoc ukrajinským uprchlíkům.
Aktuální majitel ubytovny, děčínský podnikatel a hoteliér Jaroslav Suchánek, objekt koupil v prosinci 2021 a pomýšlel na vybudování Alzheimer centra nebo domova důchodců. O dva měsíce později ho však oslovilo vedení humanitární organizace ADRA zastoupené právě Milanem Bendlem: válečných uprchlíků přibývá a nemají kam jít. Suchánek okamžitě změnil plány. Nyní se podnikatel, který mimo jiné před rokem ubytoval ve svých hotelích v NP Českosaské Švýcarsko hasiče bojující s požárem, s pomocí obyvatel snaží areál zvelebit a nemalé peníze získané od státu zčásti investuje zpět. Sdílené sprchy, toalety a společné kuchyně na jednotlivých patrech zatím přes veškerou snahu zůstávají.
Na chodbách je ticho, čisto, procházející děti nás s úsměvem zdraví. Je jich tu skoro sedmdesát, a když k nim přičteme místních čtrnáct důchodců, třináct invalidů a další „chráněné osoby“, zjistíme, že jho placení plného nájmu dopadne na třetinu místních obyvatel. Najdou si po prvním červenci jako víc než stovka Ukrajinců, kteří už ubytovnu v Podhájí v minulosti postupně opustili, jiné bydlení, tedy zpravidla soukromý nájemní byt? Anebo se vrátí na Ukrajinu? Mnoho uprchlíků tam odjíždí právě teď, když se blíží léto…
Pracují. A mluví česky
Obyvatelé ubytovny v těch nejsevernějších Čechách samozřejmě nekopírují skladbu ukrajinské společnosti – vysokoškoláci a profesionálové s rozjetou kariérou se uchytili především v Praze a dalších větších městech. V areálu Podhájí tak bydlí několik prodavaček, účetních, kuchařek a cukrářek, pečovatelek, řidičů, ale i pedagogů; narazíte tu na celního deklaranta, lékařku, právničku. Většina práceschopného osazenstva našla uplatnění v místních firmách mimo svou profesi a leckdy jen sezonně či formou brigády – třeba v restauracích, v továrně Helix zpracovávající hlemýždí maso, v místní pobočce závodu Benteler na automobilové díly, ve varnsdorfské mlékárně nebo přímo v areálu ubytovny jako uklízečky nebo údržbáři.
Místní pobočka Úřadu práce (dále jen ÚP) má aktuálně v evidenci jedenatřicet uchazečů (tedy nezaměstnaných) či zájemců o zaměstnání (tj. pracujících hledajících lepší či novou práci) jen z této ubytovny, naopak jedenatřiceti Ukrajincům z Podhájí už oddělení zprostředkování, evidence a PvN rumburského ÚP pod vedením Růženy Kudroňové práci sehnalo. Dva tři tucty dalších si ji během roku obstaraly samy, přesněji s pomocí místních. Nemluvíme zde pochopitelně o práci načerno – o té se ostatně nezmiňuje nikdo. Fakt je, že jak stávající systém pomoci, tak pravidla pro nové čerpání humanitární dávky stanovená v Lex Ukrajina 5 jako by k práci mimo systém vybízely; pracovat se nevyplatí, pokud člověk nevydělává dost (viz poslední oddíl tohoto článku, věnovaný humanitární dávce). Z práceschopných ukrajinských uprchlíků v Česku tak legálně pracuje kolem padesáti procent a toto číslo se dlouhodobě prakticky nemění, reálně je ovšem počet pracujících podstatně vyšší.
Jazyková bariéra dávno není takový problém, lidé z ubytovny se v češtině i díky všemožným kurzům časem zlepšili: „V současné době se dostavují k evidenci většinou sami, s telefonem a překladačem, jen výjimečně s tlumočníkem,“ říká Růžena Kudroňová. Na jedno volné pracovní místo připadá v tradičně chudém Šluknovském výběžku, postihovaném nadprůměrnou mírou nezaměstnanosti a trpícím ztíženou dopravní dostupností, 3,4 uchazeče o zaměstnání. V evidenci ÚP tu jako uchazeči či zájemci o zaměstnání zůstává 81 občanů Ukrajiny, tvoří pět procent celkového počtu uchazečů a zájemců o práci. Tolik pro Čechy obávající se, že jim Ukrajinci seberou místa a kšefty.
Paní Kudroňová, stejně jako několik dalších pomáhajících úředníků, s nimiž jsem mluvila, navázala s lidmi z ubytovny přátelské styky. Vypráví třeba o důchodcovském páru: „děda J.“ absolvoval kurz češtiny a v pětasedmdesáti letech stále touží pracovat, jeho manželka peče dámám z Úřadu práce koláče a co měsíc se setkávají: „Vyprávějí nám o svém životě, hlásí nám svoje nemoci a jak se uzdravují, na Vánoce nám zazpívali, přejeme jim k narozeninám… Mluvíme spolu, smějeme se, pláčeme a všichni doufáme, že bude konflikt brzy za námi.“
Dokud válka neskončí
„My s maminkou odsud určitě neodejdeme, dokud válka neskončí,“ říká tiše, mírně, ale pevně osmnáctiletá Anhelina Kyzjunová, vysokoškolská studentka grafického designu původem z Kyjeva. Jsou tu od března 2022, a zatímco farmaceutka Olga, expertka na licencovaná léčiva s nostrifikovaným diplomem, nedávno opustila zaměstnání a shání novou práci v oboru, její dcera pomáhá v místní samosprávě jako překladatelka – když nesedí nad online přednáškami a semináři, doprovází spolubydlící z ubytovny na úřady, k lékařům, na pohovory. „Rády bychom se vrátily domů za tatínkem, babičkou a dědou, ale nemůžu zapomenout na bombardování a zvuky sirén. Maminka po nocích nemohla vůbec spát…“
Jejich sdílený pokojík je těsný, ale útulný, na stěně nad Anhelininou postelí visí její kresby. V domě obklopeném zelení jsou prý velmi šťastné, jedenáctitisícový Rumburk je podle ní přátelské město, a ačkoli se jí příliš nedaří najít si přátele mezi českými vrstevníky, všichni jí tu pomáhají. „Když jsme den po příjezdu hledaly obchod s potravinami, paní, co venčila psa, předala vodítko manželovi, doprovodila nás do krámu a dvacet minut nám pomáhala nakoupit. Je to tu maličké – jsem z Kyjeva, který je víc než dvakrát větší než Praha –, ale je tu úžasná příroda a dobrá parta, dohazujeme si vzájemně práci… Bydlí tu s námi i velmi chudí lidé, kteří mají třeba tři čtyři děti, a těm bych přála větší humanitární pomoc, občas jim chybí hygienické prostředky nebo péče pro jejich zvířata (ještě týž den mimochodem místní zvířecí útulek věnoval zásobu léků a jídla místním devatenácti psům a kočkám včetně rezatého „služebního kocoura“; pozn. aut.). Často pracují, a přijdou tak o velkou část dávek. Od příštího měsíce začnou platit nájem a majitel bude chtít peníze předem – co když dávky nedorazí?“
Tento problém bohužel část osazenstva řeší měsíc co měsíc; jsme ve třetině června a mnozí ještě nedostali ani dávky za květen. „Podobné případy vyřešíme individuálně,“ slibuje Jaroslav Suchánek, ale naznačuje, že u některých obyvatel ubytovny předem očekává, že humanitární dávku propijí nebo jinak probendí: „V minulosti se osvědčilo posílat peníze provozovatelům, tak to teď změníme a dáme je do rukou přímo sociálně slabým? Veřejná správa přes veškeré zkušenosti opět naprosto selhává.“
Anhelina je od nájmu jako studentka osvobozena, její maminka zažádá o navýšení humanitární dávky o nezapočitatelný náklad na bydlení ve výši 2 400 Kč, než najde zaměstnání. „Do té doby jí pomůžu já, vždyť mám práci i peníze.“ Kdyby měla víc, prý by poslala nějaké na Ukrajinu, na humanitární pomoc statisícům obyvatel obcí zaplavených vodou z nádrže Nová Kachovka – o výstavný dům v Chersonu takhle přišli i její známí z ubytovny. Bojí se, že svět už je válkou a pomocí ukrajinským obětem vyčerpaný a že neposílá tolik prostředků jako třeba obětem únorového zemětřesení v Turecku a Sýrii.
Krev tekla všude
Během odpoledne hovoříme ještě s několika místními. Pár si jich pamatuju z předchozí návštěvy – minulé léto jsme si tu s rodinou pod rododendrony vychutnali koncert pěveckého sboru a ukrajinského sólisty, jednu z několika akcí pořádaných pro obyvatele ubytovny i širokou veřejnost. Už tehdy mě Milan Bendl upozornil na Ljubov Bondarenkovou, třiasedmdesátiletou penzionovanou učitelku mateřské školky z Mariupolu. Nervově se zhroutila, když měla na policii svědčit o ruských válečných zločinech – bála se, aby se vůbec mohla vrátit, když Rusové na její svědectví přijdou, a také nechtěla ohrozit svého syna, který zůstal v Kyjevě. Dnes, s odstupem času a v bezpečí svého pokojíčku v budově bývalého pavilonu neurologie, nám svůj příběh dokáže říct, ale pláč jí láme hlas…
Z vlasti odjela loni v dubnu, kdy bylo její milované město pod těžkou palbou, za vnučkou. Ta v Česku začala pracovat krátce před válkou, zanedlouho se jí narodí dítě a z ubytovny se odstěhuje do bytu. „Žili jsme v paneláku kousek od oceláren Azovstal. Dnes už je celý náš blok srovnaný se zemí a do sousedství prý místo Ukrajinců navezli Kazachy a Dagestánce. Válku jsme nečekali, neměli jsme zásoby ani vodu, plyn ani elektřina nefungovaly. Museli jsme tedy vařit v pauzách mezi bombardováním venku na ohni, poté, co chlapi zakopali naše mrtvé sousedy ležící před vchodem,“ líčí Ljubov Bondarenková situaci, kterou z médií dobře známe. „Jednoho slunečného dne uprostřed toho studeného jara jsme zase vařili venku, děti běhaly kousek od nás na hřišti. Dvě z nich zasáhly střely přímo před mýma očima, patnáct a čtrnáct let jim bylo, a taky tři dospělé. Všichni byli na místě mrtví. Krev tekla úplně všude, ostatky byly poházené od vchodu až k ulici.“ Kéž by všechny ty peníze vyhozené za válku mohly jít na výstavbu nemocnic, škol, na děti, říkala. „Proč nás Pán Bůh tak trestá? V sousedství denně umíraly děti a těhotné ženy, nikdy nezapomenu na pohled na rozbité lidské maso, na ten pach spáleniny… Děkuju Česku, že nás všechny přijalo, že se o nás tak staráte, Pán Bůh vám to oplatí!“
Poslední větu v různých variacích dnes uslyším ještě několikrát.
Pili vodu z radiátorů
Třeba od Svitlany Děrkachové a Oleha Čuba z okupovaného přístavu Berďansk, jejichž psík na nás od prahu vrtí ocáskem. Doma na zahradě zakopali majetek i rodinnou ukrajinskou vlajku a odjeli; v Rumburku bydlí od loňského srpna. Čtyřiačtyřicetiletá usměvavá blondýnka je jediná, kdo v tomto dvacetimetrovém bytě bude platit nájem, 3700 korun. Oleh je invalida a jejich jedenáctiletý syn Nazar, šikovný plavec, chodí do páté třídy. Svitlana denně dojíždí autobusem do deset kilometrů vzdáleného Šluknova – pobočka švýcarské firmy Plaston ji přijala jako dělnici do výroby plastových kufříků na nářadí a čističů vzduchu. Třísměnný provoz se jí po necelém půlroce práce neznechutil, naopak působí nadšeně a energicky volá: „Děkujeme Česku! Jsme tu šťastní, ale už se těšíme domů!“ Ukazuje mi na mobilu fotky krásné vilky uprostřed svěží zahrady, před nímž stojí v kroji po boku muže a syna v tradičních košilích vyšyvankách. „Bombardovali nás denně, podobně jako celou Záporožskou oblast, takže netušíme, jestli náš dům ještě stojí a jestli v něm nebydlí okupanti,“ komentuje snímek sedmapadesátiletý Oleh. „Děkujeme Čechům, že se nás ujali. A tady paní Broně, že se o nás o všechny stará.“
S Bronislavou Nedvědovou se o patro výš objímá i Anton Mastěrov. Sedmatřicetiletý válečný invalida z Donbasu vinou dávno utržených poranění většinu dne proleží a je odkázán na péči své ženy Ljudmily, pracovnice firmy Lukram produkující kabelové konektory v Horním Podluží. Jejich třináctiletá Viktorka si právě po škole hraje venku, kvečeru ji čekají ještě povinnosti ukrajinské online výuky. „Jsme tu šťastní už víc než rok, ale chtěl bych hrozně moc pracovat a nemůžu – podívejte se na mě,“ ukazuje nám Anton ukrutně zjizvenou ruku. „Seděl jsem v transportéru BRDM, jenže pak pod ním vybuchla mina. Měl jsem otok na mozku, zničená záda, pak tu pravačku…“ Následky Antonova zranění nelze léčit, občas propadá beznaději. Jenže kdo ne?
Šestašedesátiletý Sergej Sačko žije v ubytovně v Podluží rok a čtvrt a pracuje tu od samého počátku jako zedník a údržbář. Přejel z Prahy, kde studuje jeho synovec, do Výběžku, protože tu jemu i jeho kamarádům slíbili práci. Donedávna se nedokázal dívat na televizní zprávy a také dnes má slzy v očích, když si vzpomene, jak s kamarádkou Hannou Ivašinovou, s níž pracoval ve svatební agentuře, ujížděli z ostřelovaného Mariupolu. Po čtyři týdny se před okupanty a bombardováním schovávali ve sklepě. Pili vodu z radiátorů a míchali ji s moukou; placky dávali hlavně dětem, Sergej za měsíc zhubl dvanáct kilo.
Hanna na ubytovně uklízí, ačkoli už se před časem s dětmi přestěhovala do bytu na náměstí, a díky kurzům hovoří velmi dobře česky. Vzpomíná, jak se v noci utíkali během bombardování schovat do krytu, do sklepa paneláku, ale nestihli to. Zaběhli tedy do cizího vchodu. Jeden Rom, dnes už mrtvý, dal Hannině dcerce hrozen vína, aby ji ukonejšil. V únoru… Z Hannina paneláku je dnes ruina bez oken, její sousedka shořela v posteli při náletu, rodina i přátelé se rozprchli do zahraničních azylů: „V takovém prostředí není možné vychovávat děti, do konce života je to poznamená. Nikdy nevíte, kdy stoupnou na minu…“ Sergejova dvanáctiletá dcera zatím zůstává s maminkou doma na Ukrajině, Hannin třináctiletý syn a sedmiletá dcera chodí do školy U Nemocnice.
Jako nudle v bandě
Právě do největší z pěti rumburských základních škol, do ZŠ U Nemocnice, dochází hned čtyřicet ukrajinských dětí. Drtivá většina z nich nastoupila do téhož ročníku, v němž by byly na Ukrajině, jen potenciálně končící deváťáky umístili o ročník níž. Ředitelka Romana Bušková velmi záhy zaměstnala ruskou asistentku a dvě ukrajinské, z nichž jedna bydlela na ubytovně a mohla být dětem nápomocná i tam. „Hned na začátku bylo zjevné, které děti přijely s rodinami, kde měli rodiče zájem u nás zůstat nebo se dobře zapojit do systému,“ vzpomíná ředitelka Bušková. „Ti usilovali o to, aby jejich děti co nejrychleji zvládly jazyk aspoň na komunikační úrovni, hledali pro ně kurzy i mimo školu. Takových dětí je třeba sedmdesát procent, ty se ve škole velmi snaží a často dokonce vynikají.“
Také její zástupkyně Iveta Adamcová, učitelka prvního stupně, ukrajinské děti chválí. Nesetkaly se zatím s tím, co naznačují některé mé zdroje z prostředí škol i neziskovek – totiž že ukrajinské děti jsou vinou volnější výchovy odmala neposlušnější a později i agresivnější než ty české, že partičky teenagerů fungují jako srocení kolem pomyslného alfa samce a alfa samice, že neváhají skopat na zastávce dvanáctiletou spolužačku, protože se jaksi nevhodně zamilovala… „V šesté třídě máme ukrajinského chlapce, který se probojoval do okresního kola olympiády v matematice, a v lednu k nám nastoupila deváťačka, která po pár měsících zvládla češtinu tak skvěle, že udělala přijímačky na gymnázium,“ chválí ředitelka Bušková. Se šikanou se pedagožky setkaly jedinkrát, čistě uvnitř ukrajinské komunity, ale nezachytily, že by české děti nějak, byť slovně, útočily na ty ukrajinské. Naopak prý pomáhají. „Kdy už taky dostaneme svého Ukrajince, abychom se o něj mohli starat?“ ptaly se ve třídách, které zpočátku války žádného žáka z Ukrajiny neměly.
Stejně jako ředitelka odlehlé, příhraniční ZŠ Vojtěcha Kováře Jitka Hovorková, k níž z ubytovny docházejí čtyři děti, a ředitelka ZŠ Tyršova Jana Masařová s dvaadvaceti ukrajinskými žáky pozoruje i ředitelka Bušková, že komunitě z ubytovny nesvědčí uzavřenost. Bylo by jistě lepší, kdyby rodiny žily v oddělených bytech, lépe by se integrovaly; problémy samovolně vzniknuvších ghett a vyloučených lokalit ve Výběžku všichni znají. Jenže kde ty byty vzít? „Děti z ubytovny mají problémy s docházkou a občas neplní domácí povinnosti, jenže rodiče všechno omluví,“ říká Jitka Hovorková. „V jedné třídě máme od září tři ukrajinské děti a ty spolu pořád žvatlají ukrajinsky, přestávky většinou tráví jen spolu. Ty děti v tom lítají jako nudle v bandě – přišly o domov, o kamarády, často prožily strašné věci. Myslím, že už se těší domů.“
Výběžek se bojí změn
Je až neuvěřitelné, jak se v případě ubytovny v Podhájí místní semkli a pomáhají – a nejde jen o příkladnou spolupráci týmu ubytovny se státními úředníky, s lidmi starosty Lumíra Kuse (ANO), s pracovníky neziskovek a širokou veřejností. Šluknovský výběžek má většina Čechů v povědomí kvůli hojně medializovaným nepokojům – v létě 2011 se ve Varnsdorfu, Šluknově a leckde jinde obyvatelé srocovali k demonstracím proti „neřešené zvýšené kriminalitě a stěhování nepřizpůsobivých spoluobčanů“. V očích většiny společnosti si tak místní vysloužili nálepku rasistů a troubů, co skočili na lep neonacistům.
„A teď jsme konečně mohli dokázat, že takoví nejsme – že můžeme společně pomoci sobě i Výběžku,“ vysvětluje Gabriela Doušová. „Výběžek se bojí změn. Když sem nějaká dorazila, byla většinou k horšímu. Přesto se tu hned po příjezdu prvních uprchlíků vzedmula obrovská vlna solidarity. I chudé Romky vozily do humanitárních sbírek dary pro ukrajinské maminky… Všem bylo jasné, že pokud se do řešení uprchlické vlny nezapojí, dojde ke krizi. Už 26. února roku 2022 sem přijeli první Ukrajinci, psychicky zničení a fyzicky vyřízení – ve čtyři ráno stáli na ulici a neměli kam jít. Nikdy nezapomenu na ten obraz: plačící charkovská maminka s třináctiletou holčičkou působily, jako by ještě měly střepiny ve vlasech. Holčička nedokázala zvednout oči ze země, svírala kanáří klec, ve které byla nacpaná kočka… Zůstali jsme u nich v provizorním bydlení, které jsme v klubovnách Schrödingerova institutu zřídili, dokud neusnuly. Bály se zůstat samy…“
Aktivita vzešla zdola, od několika jednotlivců v čele se všemi vychvalovanými manželi Lampovými. Právě jejich dolnopoustevenská Agentura Pondělí se spolu s rumburskou Charitou, krásnolipským komunitním centrem Kostka a s týmem vedoucí oddělení sociální a terénní práce rumburského městského úřadu Dagmar Hofmanové o Ukrajince z Podhájí od prvních dní stará. „Agentura Pondělí řeší invalidy a tělesně postižené a Charita a Kostka mají na starost rodiny s dětmi – shánějí jim přístup ke vzdělání i k lékařské péči, pořádají volnočasové akce, vedou kroužky,“ upřesňuje Dagmar Hofmanová. „Náš tým sociálních pracovníků Ukrajincům od počátku pomáhá se vším od A do Z, řešíme vše, jako kdyby k nám přišel Čech. A musím říct, že přestože je ubytovna v Podhájí téměř bezproblémová a pánové Bendl se Suchánkem se od začátku snaží všem vyhovět, obdivuju ty lidi, co tam už tak dlouho žijí. Společně na malém prostoru, daleko od vlasti a často i od svých nejbližších.“
Zprvu velmi živelné aktivity se podle všech (tou dobou již značně vyčerpaných a přepracovaných) aktérů začaly v březnu 2022 ustalovat a koordinovat až v okamžiku, kdy z dovolené v Severní Americe dorazila Ivona Vyčítalová. „Uprchlickou vlnu takového rozsahu jsme v naší republice nikdo nezažili, za pochodu jsme se učili ve vyčkávací době, kdy řada věcí nebyla ještě vyřešena ani legislativně,“ vzpomíná tato pracovnice krizového řízení rumburského městského úřadu. Spojila se tehdy s Výběžkem pro Ukrajinu, sdružením se zkušenými neziskovými a terénními pracovníky, a dodnes pro všechny aktéry dění kolem místních uprchlíků pořádá každých čtrnáct dní informační a koordinační videokonferenci.
Samozřejmě není všechno růžové. Někteří obyvatelé Podhájí se odmítají učit česky, jiní porušují zákaz pití alkoholu v areálu. Už několikrát sem z různých důvodů vyjela policie, a nebylo to jen kvůli rušení nočního klidu na podnět obyvatel blízkých paneláků. Nejhorší zkušenost? Museli se zbavit dvou problematických ukrajinských rodin. Jejich děti zdemolovaly hezkou, městem nově zařízenou dětskou hernu v prvním patře – a to bylo ještě to nejmenší. „Sama jsem s nimi řešila nejeden konflikt,“ vzpomíná vedoucí oddělení hmotné nouze rumburského ÚP Zdeňka Cermanová. „Byli velmi nespokojení, peníze chtěli nejlépe ihned a přes pokladnu. Jednání s nimi bylo složité, neuměli psát ani číst.“
Také provozní ředitel ubytovny Milan Bendl považuje oněch pár dní za největší „horor“, který ubytovnu postihl. Nyní s obavami čeká, zda podobnou noční můru neodstartuje změna systému dosavadní podpory Ukrajinců a jejich ubytovatelů. Uvidíme za pár dní.
Ušetříme na nich?
Změny v příspěvcích na bydlení a čerpání humanitární dávky ulehčí státu. Za nouzové ubytování podle MPSV dosud Česko měsíčně vydávalo 420 milionů korun, na solidární příspěvek soukromým ubytovatelům dalších 170 milionů. Od července má na bydlení ukrajinských uprchlíků ze státního rozpočtu odcházet maximálně 270 milionů měsíčně. Od 1. července 2023 budou příspěvky na ubytování od státu uprchlíci z Ukrajiny dostávat přímo. Humanitární dávka nebude jen příspěvkem na pokrytí jejich základních potřeb, ale zahrne i náklady na bydlení.
HUD: krok k humanitární katastrofě?
Na orientační kalkulačce humanitární dávky (HUD) na webu MPSV jsme počítali, od jaké hranice se v modelových domácnostech vyplatí matce pracovat, kolik peněz domácnosti zbude na živobytí po zaplacení nájmu a kolik za danou domácnost v součtu inkasuje ubytovna (od státu formou paušální náhrady nákladů za ubytování a od matky formou nájmu). Zjistili jsme například, že domácnost matky s jedním dítětem starším šesti let při bydlení na ubytovně a nájmu matky 6000 Kč bude mít nárok na HUD 9020 Kč na měsíc a domácnosti zbude po zaplacení nájmu na živobytí 3020 Kč, přičemž ubytovna bude mít z této domácnosti příjem 16 500 Kč. Pokud bude tatáž maminka bydlet v bytě a platit nájem 10 000 Kč měsíčně, bude mít HUD cca 11–13 000 a domácnosti zbude na měsíc 1400–2600 Kč. Naprosto stejné peníze těmto pomyslným maminkám měsíčně zbudou, pokud budou pracovat a dosáhnou měsíčního příjmu 9000 (matka z ubytovny), resp. 11–13 000 korun (matka z bytu); jejich HUD se totiž vinou jejich práce sníží na cca 50 Kč měsíčně.
Podle expertů z nevládních organizací, kteří se problematice integrace dlouhodobě věnují, je HUD (v jejímž výpočtu figuruje řada proměnných, mj. příjmy domácnosti, doba pobytu v ČR, typ zranitelnosti, typ ubytování, ne/evidence bytu v databázi) nastavena velmi nemotivačně. Řešením by mohlo být, kdyby se HUD po zaměstnání uchazeče o ni skokově nekrátila a uvažovalo by se o ní spíše jako o jakémsi příspěvku na integraci, takže by část z ní mohli dostat i lidé, kteří si seženou práci.
Ačkoli se o HUD žádá elektronicky, příslušní pracovníci poboček Úřadu práce mají už nyní obavy, že než se systém zaužívá a vyřeší se přetrvávající problémy (aplikace zatím není připravena třeba na žadatele se zákonnými zástupci s plnou mocí, například dítětem a jeho tetou), bude většina žadatelů o HUD odkazována k návštěvě ÚP pro nedostatky žádosti. Typicky se pracuje s objednávkovým systémem, Ukrajinci se tedy budou mísit s pozvanými klienty dávek hmotné nouze, což může zejména po dva týdny staré brněnské smrti mladého Roma z rukou Ukrajince a následným sporům vést ke konfliktům.
