Hned po zahájení ruské agrese na Ukrajině sedl za volant kamionu s humanitární pomocí a vyrazil. Kvido Štěpánek, jeden z nejúspěšnějších českých podnikatelů, známý filantrop, majitel firmy Isolit-Bravo, říká: „Občas prostě nastává ta chvíle, že poručík musí vylézt ze zákopu a sám běžet na zteč v čele svých mužů.“ Ve své firmě zaměstnává uprchlíky a zlobí se, že „pozemní drony“, do jejichž výroby se nedávno pustili a které by dodával na frontu i na vlastní náklady, narážejí na zeď české byrokracie a neochoty.
Vy jste v podnikatelské branži známý filantrop. Během ruské války jste mimo jiné vypravil na Ukrajinu na vlastní náklady několik kamionů s pomocí, a to i pro vojáky na nejhorších místech fronty, jeden kamion jste dokonce řídil sám, když jste nenašel žádného řidiče. Jednoduchá otázka: Proč?
Pokud se týká pomoci, od školních let mně vyvstává na mysli příklad stavovského povstání a českých pánů, kteří chtěli ušetřit – do výzbroje, výstroje a organizace stavovského vojska investovali málo, tím pádem prohráli a nakonec neušetřili nic, protože přišli o všechno – o svá panství a veškeré další majetky a dvacet sedm z nich také o hlavu. Toto je podobně rozhodující chvíle a pro vítězství proti zlu je nutné dát na misku vah všechno. A pokud se týká řízení kamionu – tak jsem přesvědčen, že občas prostě nastává ta chvíle, že poručík musí vylézt ze zákopu a sám běžet na zteč v čele svých mužů. Nastává zejména tehdy, když muži dostanou strach. A to byla i situace asi dva dny po začátku války. Naši řidiči se báli jet na Ukrajinu. Nebyla jiná možnost, než že jsem musel vylézt z kanceláře a za volant jednoho kamionu se posadit. A zabralo to. Druhý den přišli naši profesionální řidiči s tím, že když jedu já, tak oni že celou noc nespali, přemýšleli a rozhodli se, že pojedou také. A dnes jezdí Ukrajinou plnou leteckých poplachů a všemožných dalších nebezpečí sami a až do Mykolajeva a všichni je obdivujeme. Pro vysvětlení – Mykolajevo je v současné době místo nejblíže k frontě, kam lze ještě dojet. Pak už začínají ukrajinské zákopy, pak země nikoho a pak Rusové. V úterý ráno vyjeli zase. Při odjezdu jsem pro skupinku spolupracovníků, kteří se s nimi přišli rozloučit, použil slova amerického prezidenta Joea Bidena přenesená na naši firmu: Potvrzuji náš pevný, neměnný a neochvějný závazek podporovat Ukrajinu tak dlouho, jak bude potřeba!
Jaká ta vaše první cesta na Ukrajinu tehdy byla?
Tu první jízdu jsme tenkrát jeli jenom do Mukačeva. Cesta byla prima, ze všeho nejhorší byli slovenští a ukrajinští celníci – byrokrati s absolutním nezájmem. Naštěstí ho vyvážilo vřelé a akční přijetí organizátorů přijetí pomoci a Ukrajině. Nevládla tu žádná sklíčenost či deprese, na naše dva kamiony se jako mravenci vrhla spousta dobrovolníků a za necelou hodinu jsme byli vyložení do dobře organizovaného skladu. Ač jsem bytostně optimistou, zahlodal ve mně červíček pochybnosti, zda bychom se chovali stejně ukázkově v podobné situaci také my Češi. Zda by nás účinně nerozvraceli nahrávači Moskvy podobní pánům Okamurovi, Klausovi, koneckonců i Havlíčkovi a Babišovi s tím, že to nemá stejně cenu a že Rusku je potřeba se poddat. Ostatně jsme to viděli nedlouho předtím v případu Vrbětice a nedlouho potom se story, jak zahyneme bez ruského plynu a jak je potřeba s Ruskem udělat smlouvu.
Zaměstnáváte ve své firmě nějaké uprchlíky? Pokud si pamatuji, byli jste loni hned zkraje války nachystáni ukrajinské běžence přivézt a ubytovat...
To proběhlo a běží nadále. Ukrajinců u nás pracuje přes padesát, z toho jich asi čtyřicet přišlo po začátku války a stejný počet bydlí v našich zařízeních. Máme s nimi dobré zkušenosti – žijí jako my, jejich děti chodí v Jablonném do mateřské nebo základní školy a dospělí pracují podobně jako my. Nemáme problém, že by někdo z nich chtěl žít na sociálních dávkách. Myslím, že je důležité je integrovat do české společnosti a o to se různými způsoby snažíme.
Vaše firma vyrábí kromě jiného i zahradní kolečka s elektrickým pohonem. Nedávno jste se pustili do takzvaných pozemních dronů, které mohou na frontě dopravovat vojákům zásoby či munici. Můžete ten dron popsat a dodáváte je na Ukrajinu?
Drony jsou dvou typů – první je na dopravu munice, proviantu, pěchotních zbraní do první linie či případně může shodit na určený pozemní cíl výbušninu. Ten druhý je totéž, ale navíc může dopravovat najednou dvě páteřní lůžka se zraněnými. Zatím jsme nedodali na frontu ani jeden. Jednání s českými úřady i ukrajinským přidělencem je jako ve špatném béčkovém filmu – shrnuto, podtrženo, nezájem. A to přestože se nemluví o žádné ceně a bylo by to celé na náklady naší firmy, pro Ukrajinu zadarmo. Nepochopitelné.
Slyšel jste nějaké vysvětlení, zdůvodnění?
Neslyšel a podle mne je to podobné jako u těch zmíněných celníků: otrávenost z práce i ze života, relativně teplé úřednické místo a neschopnost změnit v radikálně – ve srovnání s dobou míru – změněné situaci své myšlení a jednání. Tak kupříkladu organizace schůzky k předvedení dronů úředníkům z českého ministerstva obrany trvala asi půl roku, z jejich strany byla asi pětkrát odložena, předposledně nevyjeli z Prahy kvůli ledovatce, zatímco my jsem jeli s přívěsem naloženým drony přes Vysočinu a byli na místě setkání ještě o hodinu dříve. Nakonec přijeli na další schůzku dva úředníci, kteří s námi jednali z patra, chovali se k nám jako nadřízení, letmo zmínili horu předpisů, které budeme muset splnit, abychom vůbec armádu mohli oslovit a tak dále, vše v duchu toho, že my o něco prosíme a máme štěstí, že se s námi vůbec baví. Přitom podotýkám, že jsme po nikom nechtěli ani korunu a všechny drony financujeme ze svého, bez jakýchkoli dotací. Tak ať si každý sám udělá úsudek, zda je takový ministerský přístup současné situaci odpovídající. Přitom když u nás ve firmě byla ukrajinská delegace, dva její členové, lékaři, byli dronem až neskutečně nadšení a potvrdili nám, že se i v současné době stahují ranění z boje stejným způsobem, který já znám z vojny – to je přetáhnout raněného na plachtu, kterou pak čtyři vojáci s ním táhnou cestou necestou. Dron odveze dva raněné najednou s nesrovnatelně vyšším komfortem a zaměstná přitom jednoho jediného vojáka. Čili jedna ku osmi plus úplně jiná úroveň. Tak co k tomu říct více?
Válka trvá už rok. Dělá podle vás Západ dost v pomoci Ukrajině?
Sice dělá více, než jsem čekal, ale evidentně je to málo. Za více než třicet let západního pacifismu, kdy investice do armád byly u naprosté většiny členů NATO nedostatečné, kdy skoro všichni zrušili povinnou vojenskou službu a kdy armády byly Popelkou, chybí NATO kdeco – zbraně, výstroj, vojáci, výcvik, zásoby munice, zatímco Rusko se po celou tu dobu pro sebe dobře a pro nás zrádně pilně připravovalo. Navíc Západ ani plně nechápe, že pokud Rusko nebude na hlavu poraženo, zopakuje se situace z let 1938/39 a dále.
A jak si stojíme podle vás my čeští občané, Česká republika, česká vláda?
Zatím asi tak na trojku. Podporujeme, ale nikdo se neodváží říct naplno: Budeme se muset kvůli podpoře asi trochu uskrovnit! Jenže ono podporovat bez vlastního uskrovnění v podstatě nejde a tady se jedná o podporu dlouhodobou a zásadní. Žádný politik se ani náznakem neodváží otevřít moje oblíbené téma: obnovení povinné vojenské služby, zavedení domobrany a přechod na válečnou organizaci průmyslu. Vyzkoušel jsem na to několik poslanců a senátorů a nikomu se do politické sebevraždy nechce. Ale bez těchto tří kroků jsme nuloví a budeme rychle vyřízení. Také splnění našeho závazku vůči NATO bude legrační – co kde zmůže šestnáct tisíc vojáků plus tři tisíce aktivních záložníků?! To už tam můžeme rovnou poslat policisty a hasiče – těch máme podstatně víc. Podle mne je zcela jasné, že se Rusko s případnou částí Ukrajiny nespokojí, tak jako se Hitler nespokojil se Sudety. Hitler i Putin jsou si podobní a vymykají se normálnímu lidskému smýšlení. Takřka nikdo ještě 23. února 2022 nevěřil, že by Rusko mohlo napadnout Ukrajinu. Proč, co by tím získali?! A přece to udělali a navíc v rozsahu neuvěřitelném.
Řada firem z ruského trhu ani po roce válčení, mučení a zabíjení nevinných Ukrajinců neodešla. Co si o tom myslíte jako podnikatel s firmou o pěti stech zaměstnancích?
Myslím si, že je to hyenismus a cynismus nejvyššího stupně.
Vaši zaměstnanci vás v pomoci Ukrajině podporují, anebo jsou mezi nimi i ti, kdo se bojí zatažení naší země do války a pomoc Ukrajině odmítají?
Nedělal jsem žádný průzkum mínění, ale i takoví mezi námi určitě jsou. Doufám, že jich je výrazná menšina.
Potkáte-li se s podobnými názory, co těm lidem říkáte?
Upřímně jsem se do takové diskuze dostal asi dvakrát nebo třikrát od začátku války. Nejsem ale takový optimista, abych si myslel, že lidí takto smýšlejících je taková nepatrná menšina. Spíš si myslím, že dávám najevo svůj názor natolik jasně, že se do diskuze na toto téma se mnou názoroví protivníci nepouštějí. Trend dnešní doby je, že se má stále dokolečka vysvětlovat, hledat vinu na sobě a zkoumat příčiny frustrace a negativního smýšlení lidí s destruktivními názory. Nicméně všechno možné vysvětlování a shovívavost má své hranice a co asi tak vysvětlovat lidem, které vede Vrábel se všemi svými podvody, exekucemi, hloupostí, a navíc z Ruska řízený?
