Po roce války na Ukrajině je jasné, že svět už nikdy nebude pouhým opakováním toho, jakým byl předtím. Týká se to nejen fungování institucí, ale především způsobu myšlení lidí, jejich představ a obranných reflexů. Jaký bude ten nový svět, do značné míry záleží na Ukrajině. Kyjev více než jiná hlavní města evropských států bude určovat politické poměry na starém kontinentu.
Ukrajina zvítězí nikoli proto, že obdrží další vojenskou pomoc, ani proto, že kolektivní Západ spojil s jejím vítězstvím veškerou svou prestiž, a dokonce ani kvůli svému bojovnému duchu. Dějiny tomu chtěly, že ukrajinská společenská mentalita je radikálně odlišná od té ruské.
Ukrajinský člověk neodvozuje svůj lidský význam od velikosti a moci státu, nýbrž od pocitu osobní svobody. Ta je vnímána jako prvotní podmínka lidské existence. Nikdy doopravdy nepoznal moc vzdáleného panovníka, a proto nemá mystickou úctu k vrchnosti. Moc v Ukrajině vždy byla lokální, ta moskevská byla odjakživa vnímána jako cizí. Zdejší obyvatelstvo v sobě nevygenerovalo smysl pro centralizované, vertikálně hierarchické zřízení, kdy příkazy a výnosy určující osud pospolitosti přichází seshora, odněkud z nadoblačných výšin. Slezinou cítí, že takové uspořádání má v sobě zabudovanou konstrukční vadu a každá chybička se stává osudově nenapravitelnou.
V současné Ukrajině jsou mocenské kompetence vždy posunuty směrem dolů na místní úroveň. Tam kde problémy ještě zůstávají řešitelné. Není to šedá teorie, ale žitý princip. Běžný vzkaz kyjevských úřadů nižším instancím vypadá takto: „Chovejte se iniciativně podle situace a nečekejte na rozkazy shora.“ Jen tím je vůbec vysvětlitelný výskyt velkého množství místních lídrů – nikoli „banditských autorit“, ale lidových vůdců, přičinlivých a kreativních. Jsou to starostové měst, noví úředníci původem z podnikatelského a tvůrčího prostředí, velitelé ve věku „napoleonských generálů“, kteří dostávají frčky nikoli ze známosti, ale podle zásluh.
Svoboda versus diktatura
Důležité je pochopit to podstatné: na rozdíl od Ruska se v Ukrajině nemobilizují jen zdroje a živá síla, nýbrž především tvůrčí potenciál obyvatelstva, z něhož válka ukula jeden politický národ. Právě tvůrčí potenciál, tisíckrát znásobený, činí ukrajinskou armádu neporazitelnou. Putin může rychtovat svou vertikálu, jak chce, aby byla ještě vertikálnější, ale nikdy nebude ani pružnější, ani vynalézavější. Ruští propagandisté si mohou zavařovat mozky vymýšlením báchorek o děsuplné nacistické diktatuře Zelenského, leč pravda je taková, že ukrajinská nespoutaná svobodymilovná letora se příčí jakékoli diktatuře.
Na ospravedlnění svého domnělého „blitzkriegu“ Putin před rokem prohlásil, že „tato zeměkoule nesnese existenci alternativního Ruska, Antiruska“. Dnes je hlavním předmětem učených dišputací otázka, zda tato zeměkoule vůbec snese existenci aspoň jednoho Ruska – zda se nerozpadne na množství drobnějších celků podél národnostních, náboženských a politických siločar.
O to komičtější jsou v našem prostoru hlasy lidí, kteří dlouhá léta břitce a často oprávněně kritizovali dnešní stav západní civilizace, slabé, zamindrákované a vždy připravené nadřadit vlastním osvědčeným hodnotám postoje a zásady cizí – jen proto, že nejsou vlastní. Dnes stejní lidé kritizují ukrajinské představitele za to, že jsou jiní. Že „buran“ Zelenskyj nenosí pod sáčkem bílou košili s kravatou a nemluví stejnými nic neznamenajícími floskulemi jako správní evropští „ouřadové“, které ještě nedávno tak nemilosrdně tepali.
Vítězný Západ
Myslitelé a praktikující politici Západu cítí osrdím, že se stali svědky čehosi osudového a dějinného, jen zatím neumí zformulovat čeho vlastně. Na svých sešlostech už jsou ochotni poposednout si a uvolnit místo zástupcům Ukrajiny, uznat historickou roli Volodymyra Zelenského, nečekaného hrdiny naší doby, v němž se zhmotnila nezlomná vůle a bojovný duch Winstona Churchilla.
Po boku Ukrajiny Západ dostal ojedinělou šanci opět se zařadit mezi vítěze, nikoli mezi poražené. Zelenskyj ve svých proslovech plných pronikavých myšlenek to nazývá pravým jménem: „Chceme vrátit Západu smysl pro vítězství.“ Nezbývá než pochopit lekci, kterou Ukrajina dala světu. Není hrází, která chrání Západ před totalitární diktaturou, jak je zvykem tvrdit. Ukrajina je prototypem konkurenceschopného Západu – toho, který si věřil, cítil ve svalech mladistvou sílu a odhodlání, řídil se vlastními osvědčenými hodnotami a nepotřeboval pochybné školení od Rusů, Číňanů či „pokrokových“ Afričanů. Má o co se opřít a to je jeho vlastní minulost.
