Žádná fotka, ani video nedokážou zachytit, co se děje na ukrajinském bojišti, říká 21letá Karolína, která odtud právě přijela. Realita dalece předčila její očekávání, připravená na ni nebyla. Je horší, intenzivnější, krvavější. Těžko sdílet zkušenost, kdy tělo zažívá takový stres, že se žaludek svírá a nutí člověka zvracet, aby ze sebe dostal hnus, kterého je svědkem. „Když to vidíte a v mém případě medičky na to šaháte a jste toho součástí, tak se to nedá vůbec přenést,“ přiznává dobrovolnice z projektu Phoenix, jež na frontě „slepuje“ vojáky a převáží je do nemocnice. Aby zachránila jejich životy, riskuje ten svůj. „To, že někdo krvácí, má amputovanou nohu a my ho zachráníme, že neumře táta od rodiny, je to něco, co je možná i trochu návykové, ale smysl v tom vidím.“
Nejdramatičtější chvíle zažila dobrovolnice Karolína na svém prozatím posledním výjezdu. Prozatím, protože se plánuje na Ukrajinu brzo vrátit a nevylučuje, že znovu na frontu, pokud bude potřeba. „Působili jsme opět na Donbase, kousek od Kreminy. Byli jsme v zákopech, v blindážích, a když jsme evakuovali raněné, tak tam byla strašně dlouhá cesta. Třeba 50 minut jsme jeli bahnem a stávalo se každý den, že tam někdo zapadl. Dokonce i těžká technika tam zapadávala a my jsme jeli večer s raněným už zpátky na točku Medevacu, kde si raněné sanitka vezme, a odveze je do nějaké nemocnice. Měla jsem noční vidění a zapadla. Náš druhý medik se staral o toho raněného, který měl amputovanou nohu, a já jsem zapadla v největší bažině široko daleko. Byla noc bez mraků, tím pádem drony nad námi samozřejmě pracovaly a já si říkala: ‚Tak a teď jsem nás tady zabila.' Díkybohu to dopadlo dobře, ale přiznám se, že v tu chvíli už jsem si říkala, že teď zažívám poslední okamžiky svého života, protože byla opravdu otázka času, než si dron najde svůj cíl, než tam dokáže něco poslat,“ popisuje situaci, ze které se doslova vyhrabala holýma rukama.
Další medik z projektu Phoenix takové štěstí neměl. Byl zasažen šrapnelem u frontové linie na Donbase. S vážným zraněním, které utrpěl, byl 21. března převezen do Kyjeva, kde zůstává v péči tamních lékařů, protože jeho zdravotní stav neumožňuje převoz do České republiky. „Musím říct, že je to opravdu těžké období pro nás všechny. Se zraněným kolegou jsme měli speciální vztah, protože pod vlivem adrenalinu a nebezpečna na frontě si člověk vytvoří krátké, ale intenzivní vztahy se všemi, takže i proto teď jedu zpátky na Ukrajinu, abych tam byla i jako podpora jeho rodině,“ má jasno.
Oporou je přítomnost zahraničních dobrovolníků i pro ukrajinské vojáky. „Je to pro ně strašný ‚mental booster‘, že v tom nejsou sami, že někdo, ještě k tomu ze Západu, přijel, aby jim tam pomohl. Dává jim to naději,“ přibližuje reakce, se kterými se setkává. Nezastírá přitom, že známky únavy z vleklého konfliktu jsou ve tvářích obránců anektované země patrné, ale rozhodně se nevzdávají. „Oni vědí, proč bojují. Válka tam není od minulého roku, je tam od roku 2014, konkrétně třeba v okolí Donbasu, takže pro ně je to opravdu životní boj, jsou to bojovníci, vnímají to tak, že je potřeba přemoct to zlo, ty okupanty,“ dodává Karolína s tím, že na další pomoc nemají v úmyslu rezignovat ani dobrovolníci z projektu Phoenix.
Jak prožívá návraty domů? Jak se vůbec na Ukrajinu dostala? Co ji vede k tomu, že vystupuje bez zakryté tváře, a nebojí se, že ji ztráta anonymity může ohrozit? Nebo jak vnímá demonstrace na podporu Ruska? Na tyto a další otázky odpovídala Karolína, dobrovolnice z projektu Phoenix, který učí Ukrajince bojovou medicínu a pomáhá jim bránit se proti ruské agresi. Více se lze o konkrétních aktivitách iniciativy dočíst na její oficiální FB stránce zde.
