“Když jde večer do baru v minisukni a ještě je opilá, co asi čeká?” zareagoval jeden můj novinářský kolega, když jsem mu odpověděla, na čem teď momentálně pracuju – že dělám reportáž o dívkách a ženách, kterým někdo v baru hodil cosi do pití, a ony následně ztratily vědomí, mnohé se probraly po několika hodinách zbité a znásilněné.
“To se přece děje furt a všude,” řekl pro změnu jiný kolega a pokrčil rameny.
Banalita. Všeobecně akceptovaná každodenní realita. Vážně? Rozčílila jsem se. Pousmáli se.
Zato ty čtyři dívky, které sebraly odvahu a svoje příběhy mi povyprávěly, měly co dělat, aby neplakaly. Jedna si mimoděk během našeho rozhovoru rozdrásala v kavárně Savoy předloktí do krve a vrchní nám rychle přinesl čistou utěrku, aby krev nebyla tak vidět, když utíkala dolů na toalety. Jiná tak tak že pro změnu ve Slávii nepropukla v hysterický smích na hranici nářku – ona se o svém znásilnění, které si nepamatuje, jen jí po něm zbyly modřiny, škrábance, záněty vaginy a další nepříjemnosti, dozvěděla zpětně od svědka, který slyšel zvuky z kabinky na záchodě, kde se jí to dělo, ale ona byla mimo sebe. Doteď neví, co přesně jí onen muž, jehož si pamatuje, do pití přidal. Má okno.
Ty naděláš
Stojíme s kamarádkou a hrdou mámou jedné ze soutěžících, která vyhrála právě tu korunku Miss, kterou chtěla, kousek od pódia, na němž se čerstvé nositelky pěti titulů Miss ČR (takzvaného světového missího grand slamu, jak jsem se dozvěděla) fotily, dávaly své první rozhovory, podpisy.
Byla jsem na této akci, abych podpořila jinou soutěžící dívku, která pro změnu podporuje nadační fond, jenž jsem založila. Krásná a chytrá dívka, pro niž slušnost a pomoc druhým, v tomto případě zvířatům, nejsou jen fráze. Vysokoškolačka, zcestovalá, na první pohled sebevědomá, byť pokorná mladá žena. I ona vyhrála svou vysněnou korunku a slavila. My všichni upřímně s ní.
Nejen přátelé a rodina, ale taky cizí lidé, jichž bývají na podobných akcích, jež přitahují rádoby celebrity, vždy mraky. Hlavně movitější muži mají tyhle soutěže rádi, jak jsem viděla. Jeden za druhým se vrhali k vítězkám, aby s nimi měli fotku. Ke každé z dívek s korunkou se přivinuli, objali je automaticky kolem pasu. Dívky držely obří kytice a usmívaly se do mobilů, kamer, objektivů. To byla jejich práce. Pózovat a být milé. Hrdé. A ony byly. Taky šťastné.
Ovšem to by nesměl sem tam některý z mužů, když bylo po focení, rukou velmi pomalu sjíždět po jejich pozadí a hladit ho. Zírala jsem na to v šoku. Těm chlapům bylo úplně jedno, že jsou kolem nich stovky lidí a fotografů. Že tam stojí rodiče oněch hvězd večera. O dívkách, jež se stěží v dané situaci mohly nějak výrazněji bránit, nemluvě. Ti muži sprostě zneužili situace, kdy měli možnost se k tak krásným mladým ženám přiblížit.
Nevěděla jsem, co dělat, přiznávám. Aspoň jsem na to upozornila svou kamarádku, mámu oné druhé vítězné dívky. Ztuhla. Sama krásná žena, jež to neměla v životě snadné, ale dokázala si vybojovat respekt okolí nejen jako úžasná máma, ale i coby špičková úspěšná podnikatelka. Elegantnější a noblesnější ženu nad ni v Česku neznám. Okamžitě začala dceru sledovat, aby případně zasáhla. Ale bylo to marné. Dívky nám mizely před očima, vlny obdivovatelů a médií se kolem nich přelévaly a občas tu kterou vítězku odnesly z našeho dohledu.
“Ty naděláš, tak jí sáhl na zadek. Co asi může čekat, když jde do soutěže krásy? Vidíš na sociálních sítích, jaký dělají fotky? Jak se vystavují? Jak jsou zmalovaný?” řekl mi druhý den kamarád, který se mě ptal, jak jsem si volbu královny krásy užila.
Štve mě to
V jeho slovech byl sarkasmus i směrem ke mně. Koneckonců nejsem fanynka podobných soutěží, kde se obchoduje s ideály krásy, právě naopak, to se o mně ví.
Ale to neznamená, že když dívka hodlá zpeněžit svou krásu, dává tím své tělo všanc. Její tělo patří vždy jen jí.
Stejně tak i opilá dívka v baru, která se stěží udrží na nohách, je stále tou jedinou osobou, která má právo rozhodovat o svém těle. Že o sobě téměř nebo vůbec neví, neznamená, že je komukoliv k dispozici.
Je nepřijatelné nad podobným chováním, které často začíná úlisným dotykem na zadku, ale mnohdy přechází do zneužití až znásilnění, mávnout rukou. Přesto je to u nás stále ještě nejčastější reakce. Podle odborníků tak často reagují i sami rodiče dívek, jimž se to děje (dokud nedojde ke znásilnění, pak bývá častou reakcí rodičů vztek a stud a mlčení za každou cenu, ať není ostuda). Bere se to jako „daň“ za tu kterou věc (za návštěvu baru, za účast v soutěži krásy, za práci v modelingu, ve filmu…).
Sama jsem čas od času obětí blazeované mužské nadřazenosti, kdy mi muž ve vysoké státní funkci, jehož vidím poprvé v životě a řeším s ním pracovní záležitost, řekne: “Ale Adélko, teda, teda, vy to máte v té blonďaté hlavičce pomotané. Myslím, že vás vezmeme s sebou na víno a vysvětlíme vám to.”
Můžu být prý ráda, že mi vzhledem k věku už aspoň netykají, říkají některé mé kolegyně.
Ale já to odmítám. Odkazuju do patřičných mezí a nepříjemně nahlas ty, kdo se ke mně chovají jako k někomu slabšímu a podřadnému. A jsem za mrchu, arogantní krávu a tak vůbec, zkrátka jsem o to míň oblíbená a počítám s tím, byť vím, že je to nespravedlivé.
A chápu, že většina dívek a žen v sobě nenajde v danou chvíli tolik síly a odvahy, protože tohle chce odvahu a není to ani trochu příjemné, nebo zkrátka nejsou v situaci či ve stavu, aby je v sobě našly. Já sama jsem k tomu hledala sílu většinu života. Příliš mnoho věcí jsem si během těch let taky nechala líbit. A štve mě to. Je to špatně a musí se to změnit. My to musíme změnit. Každá z nás. Každý z vás. Hlavně však vy, ubožáci, co zbaběle saháte cizím holkám, které se právě nemůžou bránit, na důstojnost, na zadek nebo pod sukni, co jim hodíte do pití drogu a pak je znásilníte a poté se vrátíte domů k přítelkyni, ženě a dětem… Schválně, kolik z vás při pohledu na fotku, na níž objímáte královnu krásy a kterou se zajisté chlubíte nejen na sociálních sítích, najde špetku vnitřní odvahy a aspoň v duchu se omluví?
