Máte rádi pohádku o Popelce? Tak to se vám budou velmi líbit následující řádky. Nebo spíš ne. Protože v případě oběti domácího násilí chybí šťastný konec ve stylu „a byli spolu šťastní až do smrti”. Happy end znamená obvykle nanejvýš „a žil/žila na antidepresivech bez pravidelných flashbacků relativně vyrovnaný život”.
Byla nebyla jedna holčička. Říkejme jí třeba Popelka. Narodila se do násilné rodiny jako další dítě. Tatínek mlátil maminku a maminka pila první ligu. Maminka neměla Popelku v lásce, protože měla pocit, že jí zničila život. Jednoho dne maminka od tatínka i s dětmi odešla. Našla jim tatínka nového a ten měl podobný koníček jako maminka. Nenávidět Popelku. Tak se pravidelně stávalo, že nový tatínek Popelku nad ránem budil ránou do břicha, ponižoval ji, že je odporná, tlustá, a mlátil ji hlava nehlava. Naštěstí Popelka měla kam utéct. Ke svému vlastnímu tatínkovi. A ten s ní vymýšlel hry. Měl ji moc rád. Někdy až moc. Zvláště večer ji svou „lásku” dával najevo. Osaháváním. Vše vyvrcholilo znásilněním. Beztak ale Popelka raději trávila čas u něj, protože měla pocit, že ji má narozdíl od maminky a nového tatínka rád.
Nový život, nové peklo
Popelka byla šikovná a milá dívka, kterou mělo okolí moc rádo. Bohužel, byla zvyklá, že aby se zavděčila, nemůže říkat ne. A pokud ne řekla, nikdo jej neslyšel. A tak se stalo, že si ji tatínkové jejích kamarádek „půjčovali” na oslavě jejích 15. narozenin. Aby měla nač vzpomínat.
V 16 letech se jí podařilo utéct z domu. Zařídila si život, studovala vysokou školu, byla velmi úspěšná v práci. Postavila se na vlastní nohy.
Jednoho dne Popelka potkala prince na bílém koni. No prince. Spíše podkoního. Byl hodný, měl ji rád. Aspoň si to myslela. Do roka byla veselka, čekali miminko. A přišly také první útoky. Především psychického a sexualizovaného rázu. Byla pro něj hnusná, odporná, satan. Po narození miminka ji pro jistotu začal znásilňovat už v šestinedělí. V době, kdy většina žen močí ve sprše a má hormony na pochodu, neexistuje hnusnější čin.
Narodilo se druhé miminko. Útoky se začaly stupňovat. Musela svého prince oslovovat „pane”, nesměla nikam chodit, závěsy zatažené. Nedej bože, když zazvonil pošťák. Když si vyčerpaná sedla na zem, začal do ní kopat. Z práce odešel a přestal pracovat, „aby ji měl pod kontrolou”. V té době se rapidně zhoršil i její zdravotní stav. Snažila se jen přežít každý další den. Mezitím požádala svou matku i tchyni o pomoc. Obě jí doporučily modlení. Dostavil se pocit, že to nezvládne a zároveň že si jen namlouvá, že je něco špatně. A nikde žádná víla.
Místo plesu soud
Stála před rozhodnutím. Buď odejde a zbaví se ho, ale přijde o všechno. O peníze, o rodinu, o majetek. Nebo ji třeba zabije. Kam půjdou? Nikdo jí přece nevěří. A bůh ví, jak to je. Třeba si to opravdu zaslouží, protože je hnusná, líná, tlustá, strašná matka, neumí vařit ani uklízet.
Nakonec tu sílu našla. Zjistila totiž, že princ bohužel týral i její princátka. V tu dobu místo tří oříšků nastoupila antidepresiva a místo kouzelné víly vyšetřovatelé. Několikahodinové výslechy po dobu několika měsíců, flashbacky, deprese, sebeobviňování. A na konci místo plesu soudní proces, který jemu vynesl podmínku a jí finanční nejistotu.
To je jen jeden z mnoha příběhů, se kterými se v iniciativě Pod svícnem setkáváme. Na konci března jsme se rozhodli, že místo šťastných konců zkusíme zapracovat na alespoň jednom lepším začátku. Pro maminku, která si, podobně jako naše Popelka prošla peklem a dostala se do svízelné životní situace. Zažila několik let soudů, flashbacků, odsuzování a terapií. Stejně jako její děti. Nečeká na střevíček, chce se jen postavit na vlastní nohy. Což je v situaci, kdy jí je systém a lidé kolem podkopávají, velmi složité. Ale kdepak víly, to konkrétní lidé pomáhají. Takže pokud byste taky chtěli pomoct holce, co nemá ani vílu, ani oříšky a už vůbec ne střevíček, tak zde. Děkujeme za to.
Autorka je spoluzakladatelka iniciativy Pod svícnem
