Nedávno otřásla celým Českem kauza týkající se rozsudku soudu ve věci znásilnění nesvéprávné, mentálně postižené ženy. Přišlo se na to tak, že otěhotněla. Bezbranná dívka, která si na úřadech nemůže vyřídit ani odvoz odpadu, najednou podle soudu nesplňovala definici bezbranného člověka. Obžalovaného soud zcela zprostil viny. Jak je to vlastně možné a proč se v celém příběhu chová právě české soudnictví jako to bezbranné?
Bezbrannost. Jak ji chápete? Jak byste ji definovali? Než něco vymyslíte sami, pomůžu si tou „oficiální“ definicí. Za bezbrannost se považuje takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli ohledně pohlavního styku s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. Asi bych vás nenutila tuhle definici tzv. umět i o půlnoci, ale je dobré to vědět. Protože tohle slovo obsahuje skutková podstata trestného činu znásilnění tak, jak ji máme v trestním zákoníku definovanou dnes.: „Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.“
A teď kontrolní otázka: Máte ženu, která je zbavena svéprávnosti a která je mentálně na úrovni šestiletého dítěte a která najednou otěhotní. Považovali byste za znásilnění s využitím její bezbrannosti to, že ji dělník, který vám pomáhal s domem, vzal do auta, tam ji zamkl, položil a pak si na ni lehl? Nebo byste byli jako český soud, který v podobných případech do rozsudků píše věty jako „poškozená má výhodu, že je retardovaná, infantilní, žije okamžikem, je emočně laděná do euforie a bezstarostného prožívání”.
Nebuďte jako někteří čeští soudci. Ukazuje se totiž, že ta „bezbrannost“, kterou v zákoně už máme, je prostě špatně aplikovaná. Jen na případy, kdy prokážete, že vás někdo zfetoval a vy jste vůbec netušili (ani nemohli), co dělá s vaším tělem.
Naopak případy, kdy oběť při činu tzv. zamrzla, protože se bála nebo protože její tělo bylo v takovém stresu, že nebylo ničeho schopno, tento pojem v praxi nezahrnuje (pozn. pár rozsudků, které zamrznutí uznávají, existuje, ale opravdu jenom pár). Stejně tak případy, kdy nemáte nastavené hranice. Nevíte, že ta hra, kterou s vámi někdo ve vašich sedmi letech hraje, může nakonec dopadnout tak, že vám strčí do vaginy penis. Stejně tak případy, kdy na vás hodný dědeček tak dlouho tlačí, až prostě svolíte. Třeba totiž nemáte nikoho jiného, kdo by se o vás postaral, a je tam teplo, dostanete najíst. Jo, tohle se děje, když je v nějaké rodině léta a léta přítomno domácí násilí. Jaké to zanechává stopy na lidech, si možná dokážete představit. A pak tu představu znásobte sty a stále budete někde daleko od reality.
V zahraničí existuje tzv. statutory rape, což je znásilnění, které se stane z podstaty toho, že se pohlavní styk dokoná zvláště vymezenému okruhu osob, protože se předpokládá, že úplně malé děti neřeknou to „ne“. Stejně tak by se to předpokládalo i u mentálně retardovaných, které neřekly ne, a poté, co by jim někdo dal bonbon, by možná i řekly ano. Pokud by tedy daný paragraf soud správně aplikoval. Náš zákon zná i pohlavní zneužití, to se týká dětí pod 15 let. Jenže už se neřeší, jestli to náhodou nebylo to znásilnění dítěte, které by bylo potrestáno vyšší sazbou, protože se nejde po té podstatě – nebyl to náhodou nátlak? Opravdu chtěla mít dvanáctiletá holka sex se svým dědou? I proto pachatelé podobných činů, které spáchali na dětech, odcházejí od soudů s podmínkami. Nevím proč, ale občas mám pocit, že se automaticky předpokládá, že přeživší ten sex chtějí, ale rozmyslí si to až potom. Tak prosím vás, nešlo by si to v těch hlavách přehodit a nepředpokládat, že jsme všichni zvířátka? Fakt tu nejsme od toho, abychom ukojovali číkoliv pudy, jak se v jednom rozsudku taky dočtete: „Společenská škodlivost projednávaného činu je v daném případě do určité míry snižována neukojením jeho sexuálního pudu po jejich příchodu domů.“
A jsme zase u toho – u té správné aplikace. Tisíckrát můžete přemýšlet o redefinici znásilnění, o tom, že byste do zákona dali, že oba musí souhlasit, pokud ale nebudeme zároveň pracovat na zlepšení postavení obětí, nepomůžeme si. Pokud nebudeme nahlas říkat, že každá oběť si zaslouží pomoc. Že by se měla ozvat. Že ten příšerný proces prokazování přežije, zvládne a pak bude mít lepší život. A že pokud se ty věci, které se jí děly, opravdu prokážou, dokážeme jako společnost agresora potrestat.
Pojďme to změnit a lidem doopravdy pomáhat. Pojďme tu být pro oběti, ne pro agresory.
Autorka je spoluzakladatelka iniciativy Pod svícnem a poslankyně Parlamentu České republiky za hnutí STAN.
