Ten příběh jste už možná zaslechli: přes WhatsApp si den po propuknutí války na Ukrajině začali psát principál českého souboru CIRK LA PUTYKA Rosťa Novák ml. a prorektorka KYJEVSKÉ AKADEMIE DIVADELNÍHO A CIRKUSOVÉHO UMĚNÍ Nina Araya. Rosťa se o existenci kyjevské akademie dozvěděl až z internetu, Nina na oplátku nikdy neslyšela o La Putyce. Rosťa ji oslovil jako první a nabídl, že se v Praze postarají o 35 tamních studentů-artistů. Nina měla dvě přání: aby byli v bezpečí a aby mohli dál trénovat. Zhruba dvacet z nich dnes žije v Praze.
Je jim většinou mezi patnácti až sedmnácti.
Na slovensko-ukrajinské hranice, kde je vyzvedávali produkční La Putyky, dorazili před pár týdny sami.
Jedno z dětí má v první ukrajinské linii oba rodiče, jedna z mladých akrobatek spadla cestou do Prahy na narvaném kyjevském nádraží do kolejiště, ale lidé jí naštěstí včas pomohli.
Ptám se jich, co by chtěli dělat, až jednou dostudují.
„Chci pracovat v cirkuse!“
„Těšíme se, až se vrátíme domů a budeme sem jezdit na návštěvu!“
„Rozhodně chci vystupovat!“
„Až dostuduju, docela rád bych dělal divadelní hudbu. I v show, kterou jste viděli, už byla část mé muziky. Pamatujete si na okamžik, kdy na jevišti všichni dupeme? Tak to je moje hudba!“
Sedíme pohromadě v příjemném foyer divadla JATKA78. První pražské představení, BOOM vol. 1, už mají ukrajinští studenti za sebou. Improvizovaný kus, vzniklý spolu s českými tanečníky projektu Young Blood La Putyka, nazkoušeli s režisérem Rosťou Novákem za jediný den. Byl to jejich příběh: jak nečekaně vpadli do zkušebního procesu nové inscenace La Putyky, která se má jmenovat BOOM a jejíž premiéra byla plánována až na září 2022. Jak si zpočátku s Čechy nerozuměli ani slovo. Jak se seznamovali, začali zkoušet, ukazovat, co vlastně umějí. Jak se dělili o recepty na oblíbená jídla, psali si deníky. BOOM vol. 1, premiéra a zároveň derniéra, kterou spolu s Rosťou Novákem napsal sám život, se hrála na jevišti divadla JATKA78 v úterý 22. března a byla přerušovaná potleskem a ovacemi vestoje.
V podstatě vrcholoví sportovci
Vidíme se den poté. Je na nich vidět, jak je včerejší úspěch potěšil.
Jsou to v podstatě vrcholoví sportovci, bez každodenní specifické fyzické aktivity jim ochabují svaly a roste riziko zranění. V Praze, i když tady není žádná cirkusová škola, mohou trénovat, což je pro ně zásadní. „Učí se u nás tanec, herectví a všechny formy cirkusových disciplín, akrobacii, vzdušnou akrobacii, různé typy žonglování. Na některé disciplíny pro ně nemáme lektory, ale nějak si poradíme, nabízí se i pomoc ze zahraničí,“ říká principál La Putyky Rosťa Novák. Z české strany je zákonným zástupcem nezletilých ukrajinských dětí on, ze strany ukrajinské pak prorektorka Nina Araya, která také přijela do Prahy.
Do cirkusového studia chodili tihle náctiletí často už od tří let. Dnes, ač oficiálně středoškoláci, nemají matematiku ani dějepis, chemii ani fyziku. Místo toho se učí dějiny cirkusu, zpěv a nejrůznější, velmi specifické akrobatické disciplíny. V Praze jim přibyla angličtina.
Sedíme ve skupince i s trenérkou – o pětadvacet teenagerů se tady jako „dozor“ stará Iryna Pitsur, specialistka na obruče hula hoop a stání na rukou.
První se mnou mluví čerstvě šestnáctiletý Oleksii: patří do třetí generace akrobatů, v cirkuse byli už jeho babička a dědeček, před třemi lety pracoval s rodiči v Británii. Poprvé stál na scéně jako šestiletý: „Bylo to legrační, byl jsem takové oplácané dítě. Teď ale dělám kromě jiných typů žonglování diabolos, což je moje specialita,“ říká. Když se ptám na rodinu, popisuje mi stroze: „Maminka a jedna ze sester jsou v Itálii. Mladší sestry, sedmiletá a devítiletá, jsou u tety a sestřenic v Německu. Táta zůstal na Ukrajině, je mu 49 a stará se o babičku.“
Přisedají si k nám další dva kluci. Žongléru Ivanovi i akrobatu na čínské tyči Danylovi bylo v době příchodu do České republiky sedmnáct, oba nenarukovali jen o fous. Ivan dokonce v Praze před pár dny oslavil osmnáctiny. Dost jejich spolužáků-kluků muselo na Ukrajině zůstat. Stejně jako dospělí profesoři, učitelé, trenéři a lektoři. „My jsme kamarádi, s klukama jsme v Kyjevě bydleli na privátě,“ vysvětluje mi Oleksii. „Andreii je v prváku, já ve druháku a Ivan s Danylem ve třeťáku. Strašně se těšíme, až se budeme moci vrátit.“
Co bude dál?
Představení z 22. března mělo devět obrazů, z nichž ten poslední se jmenoval Co bude dál?
Rosťa Novák se ke mně posadí, začne mluvit a jeho hodinky mu okamžitě zahlásí abnormálně vysoký tep. „Nikdo neví, co bude dál. Naše cirkusová historie je už od Voskovce a Wericha nesmírně silná, máme tradiční a fungující festival Letní Letná, Češi mají nový cirkus rádi. Proto jsem před rokem a půl založil skupinu Young Blood, představení BOOM jsem původně plánoval jen s nimi. Pak ale přišla válka a my pomáháme mladým ukrajinským umělcům, jejichž technická zdatnost je samozřejmě mnohem vyšší, než jsme tady zvyklí. Proto tady, v Praze, nemohou chodit na klasickou střední školu, dokonce ani ne na sportovku. Žádná česká vzdělávací instituce jim nenahradí specifický režim a složení kursů, na které byli zvyklí v Kyjevě. Nezdá se ale, že by jim klasická škola chyběla: jsou informovaní, otevření, empatičtí, skvěle se s nimi pracuje. Mohou nás v lecčems inspirovat,“ říká Novák, jenž o založení divadelní školy cirkusu v ČR – zcela oprávněně a logicky – už léta uvažuje.
Stejně jako u covidu se teď neví, zda bude nastalá „situace“ trvat tři měsíce, nebo tři roky. „Mám v hlavě vymyšleno, že studenty z Ukrajiny každý měsíc zapojím do naší práce. Plán mám do září. Pak se uvidí.“
Kde rychle najít Bradavice?
„Do Prahy teď přijde také pět tanečníků, ti budou na HAMU,“ říká mi nadšeně Nina Araya v neděli 27. března.
V kyjevské cirkusové akademii se šedesátiletou tradicí, v jedné z nejslavnějších divadelních a cirkusových škol na světě, studuje 750 dětí. Vychovávají tu světovou špičku: důkazem budiž, že 40 procent performerů z jednoho z nejlepších cirkusů na světě, kanadského Cirque du Soleil, tvoří právě absolventi téhle akademie. Učí tam 300 učitelů, studuje se třístupňově: od 14 do 16 let střední stupeň, pak tři roky bakalářský a poté je možný i rok a půl magisterského studia.
Nina mi potvrzuje, že pražská iniciativa Rosti Nováka následně inspirovala další evropské cirkusové školy a instituce: v mobilu má pečlivě připravené tabulky kyjevských studentů, které se jí podařilo dostat do institucí nového cirkusu v Budapešti (víc než sto dětí), další do Berlína (přes šedesát), několik do Austrálie. „Velký problém jsem měla s umístěním našeho oddělení kouzelníků, v němž studuje deset studentů magie,“ říká vážně a ustaraně prorektorka. „Navíc všichni jejich učitelé jsou muži, kteří musejí zůstat na Ukrajině, takže s nimi nemůžeme poslat do zahraničí nikoho, kdo by je mohl vyučovat. Našli jsme však jednu kouzelnickou školu ve francouzské Marseilli. Budou se o ně starat podobně jako La Putyka, mají tam šanci pracovat v malých show, vydělat si symbolické kapesné,“ vysvětluje Nina, která je i v Praze v kontaktu s kolegy z Kyjeva. Ovšem jen s některými: s mnoha z nich spojení ztratila, akademie zůstává zavřená.
První, ale ne poslední
Asi nejdramatičtější průběh pětidenní cesty na hranice mi tiše a detailně líčí sedmnáctiletá Anastasia, specialistka na trapéz, visutou cirkusovou hrazdu. Dva týdny strávila v Rusy okupovaném městečku Buča blízko Kyjeva. Bez plynu a elektřiny, nepřetržitě v bunkru. „Náš dům ostřelovali Rusové. Chtěly jsme s maminkou a babičkou uprchnout autem, ale pak jsme se dozvěděly, že auto sousedů bylo zasaženo palbou. Bály jsme se tedy odjet. Naštěstí jsme měly jídlo, starosta řekl v obchodech, aby každému obyvateli dali trochu najíst. Můj tatínek pracuje v Buči jako bezpečnostní technik, není přímo na frontě, hlídá město. I to je však nebezpečné, málem ho zastřelili,“ vypráví Anastasia, jejíž rodině po dvou týdnech skrývání zaručili, že pro ně bude otevřen humanitární koridor a poskytnuto 50 autobusů. Po celodenním čekání se ale ženy a děti do autobusu nedostaly. Druhý den ráno se proto z Buče vydala zhruba dvacetičlenná skupina – i s bílým praporem – pěšky do vesnice Romanivka. Anastasia byla ve skupince také. Následoval úkryt v kyjevském kostele, putování na hranice s Polskem, autobus do Varšavy. „Ve Varšavě jsme čekali dva dny a pak už jsem se dostala vlakem do Prahy,“ uzavírá vážná dívka, která k nám přijela teprve před týdnem.
Představení 22. března s názvem BOOM vol. 1 ovšem stihla – i se svým dech beroucím artistickým číslem ve vzduchu.
Bylo v Praze jejím prvním, ale zřejmě ne posledním.
