„Nikdy jsem nebyla na Západě a nikdy jsem neměla důvod tam jet. Když jedeme k moři, tak do Oděsy. Většina mých známých jezdí na dovolenou do Turecka nebo do Dubaje. Na Západ teď musíme, nemáme jinou možnost,“ říká mi Alla Borisovová z ukrajinského Žytomyru. Západem myslí vše, počínaje Slovenskem a Polskem, tedy celou Evropu. Potkávám se s ní u kostela svatého Michaela v jejím rodném městě. Už skoro měsíc je tato oblast soustavně bombardována.
Alla žije v Žytomyru celý svůj život – 33 let. Jenže ruský útok vedený proti Ukrajině všechno změnil. Její město Žytomyr se stalo terčem opakovaného bombardování. Ruská armáda sem zatím ale nedošla, jsme 120 kilometrů západně od Kyjeva a sto kilometrů od hranic s Běloruskem. Bombardéry nepřítele jsou ve vzduchu každý den. A zabíjejí. Nikdo není v bezpečí.
Alla přichází na místo schůzky zabalená do péřové bundy. Venku je minus patnáct stupňů. Mráz leze za nehty. Setkáváme se v centru města, a tak obě musíme projít kolem bariéry železných „ježků“ a pytlů s pískem. Ty mají přístup do centra ochránit před vjezdem ruských tanků. Tedy, taková je teorie… Proti raketám a pumám, které sem dopadají, jsou tu platné asi jako mrtvému zimník.
Život naruby
Jdeme s Allou po pěší zóně. Jsme zde samy. Nikde nikdo. Rolety všech obchodů a kaváren i vyhlášených restaurací jsou stažené. „Já vím, že si to neumíš představit, ale tady byly každý den tisíce lidí. Kavárny narvané, na místo v oblíbené restauraci se čekalo i několik dní. Byla jsem tu každý den, protože moje kancelář je odtud kousek,“ říká Alla. Jenže kancelář je uzavřena stejně jako vše ostatní. Už od prvního dne války je celá Ukrajina paralyzovaná, funguje jen pár základních služeb. Tady, v Žytomyru, v době naší schůzky zůstaly otevřeny dva supermarkety s potravinami a drží se MHD – zelené trolejbusy ještě dopravovaly občany napříč městem.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
