Martin Sichinger (* 1967) je etablovaným autorem dvanácti knih, a přesto svůj nejnovější román, čtivý příběh o partě vimperských sedmáků, tak trochu indiánů uvízlých v rudém socialismu, poslal porotcům Literární ceny Knižního klubu. „Třicátého jsem dopsal, jedenatřicátého byl poslední den, kdy bylo možné rukopisy odeslat do soutěže. Tak jsem to impulzivně, bez rozmyslu udělal. Pak už jsem nad tím nijak nepřemýšlel s tím, že je to nejspíš dávno passé, načež se mi ozvali z nakladatelství, že jsem vyhrál,“ konstatuje autor vítězného románu Zítra přijde Olah.
Váš román Zítra přijde Olah, vzpomínající očima žáka 7. C Michala Zídka na okupaci ČSSR v roce 1968 na jedné základce ve Vimperku, otevírá fotografie průvodu školáků za transparentem Zdravé děti budoucnost republiky. Chlapec, který plátno nese, mi vás nápadně připomíná… Jste to vy?
Já si tu fotku zase tolik neprohlížel… Ne, nejsem to já, ani ty ostatní děti neznám. Snímek ovšem pochází od nás z Vimperka, pořídil ho místní fotograf.
Jsou Vimperští rádi, že se v takových sedmi osmi z vašich deseti románů zabýváte Vimperkem a jeho okolím, že mapujete jejich historii a osudy?
Obávám se, že místní historie příliš nezajímá. Sám tu dělám pořady s pamětníky, ale zájem o debaty s nimi je minimální, ve městě o sedmi tisících obyvatelích dorazí obyčejně dvacet lidí. Mám pocit, že moje knížky ze Šumavy čtou víc jinde, třeba v Praze. I když jsou moje postavy modelovány podle rodičů, prarodičů nebo jednoduše známých a příbuzných místních obyvatel, stejně si o nich nechtějí číst. Samozřejmě jsem se už několikrát setkal s podobnou připomínkou, že lidi tu musejí moje knihy milovat a že musím být strašně populární, ale tak to vůbec není. To se týká i jiných místních spisovatelů.
Na jakého čtenáře pak míříte, když ne na toho lokálního? Chcete šumavská témata a motivy zpopularizovat celorepublikově, jako to činí Jiří Hájíček s prostředím a událostmi jižních Čech? Píšete pro pamětníky, nebo naopak pro studenty?
Já nad tím takhle vůbec nepřemýšlím, žádného ideálního čtenáře před očima nevidím. Nemám žádnou představu o tom, kdo moje knihy čte.
Michala Zídka, protagonistu románu Zítra přijde Olah, známe už z vašeho staršího románu, z Kocoviny šumavského léta z roku 2018. Napsal jste tedy vlastně prequel vašeho druhého čtenářsky nejlépe hodnoceného románu – na serveru databazeknih.cz má po hodnocení padesátky čtenářů 81 %. Lze Michala považovat za vaše alter ego?
To nevím, já nikdy tak docela nepochopil, co znamená alter ego. Když o někom spisovatel píše, je to prostě postava, aspoň v mých očích, a tak k ní taky přistupuju. Možná že tím, koho míníte termínem alter ego, je pro mě asi spíš Jan Firman, hrdina románů Duchové Šumavy a Divocí sekáči.
Dobře, tak se zeptám trochu jinak. Jak hodně jsou události románu Zítra přijde Olah, který nakladatel celkem přiléhavě označil za „Bylo nás pět za časů normalizace“, odžité? Vepsal jste tam spoustu zajímavých detailů, které jste prostě musel zažít, ačkoli jste se ve Vimperku narodil pouhý rok před srpnovými událostmi roku 1968, které jsou v románu klíčové.
Je to tak, leccos z těch střípků kamarádství party spolužáků jsem prožil, ta atmosféra odpovídá. Jen jsem musel datum hrdinova narození posunout o pár let před to svoje, aby byl dostatečně starý na to, aby si na zemřelého tatínka pamatoval. S těmihle časovými posuny je vždycky problém. Když jsem před nějakými deseti lety napsal román Smrt Krále Šumavy o klukovi, který pátrá po slavném pašerákovi Kiliánovi Nowotném, několik čtenářů se podivovalo, proč můj vymyšlený hrdina nebyl o něco starší. A já jsem jim říkal, že by pak v té době nemohl chodit do školy na Borových Ladech, protože tam byla škola pouze do určitého věku, třeba jen pětitřídka… Ale zpět k tomu Olahovi: ta klíčová tragická událost, smrt muže na motorce, se stala tady ve Vimperku, vypravoval mi o ní místní spisovatel a pamětník František Kadoch. Ta vimperská tragédie mi zůstala trčet v hlavě jako jeden z motivů, ke kterým se pořád vracíte a víte, že je jednou budete chtít zpracovat.
Název knihy vám porotci LCKK doporučovali z několika důvodu změnit. Proč jste na něm tolik lpěl? Do onoho pověstného žáka Olaha, který se přistěhuje se svou rodinou od Liptovského Mikuláše, vkládají školáci na základě rodičovských lákavých historek mnohé naděje, ale on je pak jistým způsobem zklamává, přijde mi…
A právě tohle očekávání party hrdinů, co se vlastně stane, až ten mýty opředený Olah vstoupí do třídy, mě zaujalo. S názvy knih je to těžké – když skládáte mozaiku ze všech těch příběhů a historek a drobných příhod, které jste buď zažili, nebo vám je někdo známý vyprávěl, je třeba v té směsi najít nějakou nit, která je spojuje. Dlouho jsem přemýšlel o tom, že napíšu knížku z prostředí socialistické základní školy, kterou jsem si prošel – mimochodem, v osmdesátých letech byli soudruzi ředitelé obou vimperských základek opravdu kovaní komunisté, předháněli se, kdo z nich bude mít víc stranických funkcí a naparáděných nástěnek –, a pak stačila jedna historka slyšená v pravou chvilku, která to propojila, a ta souvisela zrovna s s Olahem. Chápu, že pro čtenáře nemusí být Olah tak zásadní, jenže já jsem trochu jako architekt, který staví dům, a teď je tam jeden prvek, který rozhodne, jak ten dům bude vypadat. A tím se stal Olah.
Píšete prakticky výhradně ze Šumavy, hlavně z Vimperka, tedy z krajiny vašeho dětství – Smrt krále Šumavy, Duchové Šumavy, vaše nejpopulárnější kniha Meyrovo sklo, Poslední šumavská pastvina. Přitom už léta, možná dekády žijete v Praze…
Od roku 1993. Ale celé letní prázdniny trávívám ve Vimperku. Máme tu v listopadu festival (Martin Sichinger je programovým ředitelem mezinárodního festivalu Šumava Litera, pozn. aut.) a to jsem tady pořád… Upřímně si myslím, že člověk se musí od toho svého místa odpoutat, aby ho uviděl. Odstěhovat se, poodstoupit, nahlédnout staré známé věci jinýma očima. Třeba teď tu mám kamaráda, bavorského fotografa Klause Dittého, pracujeme spolu na knížce o tom, jak Čechy v Pošumaví vidí Bavorák. Trávím s Klausem spoustu času venku a fascinuje mě, jaké věci fascinují jeho. Nedávno si hodinu fotil polozbořený kravín ve Vacově kousek od Vimperka. Viděl asi šest betonových sloupů, přeházených jeden přes druhý: „Vidíš? Tohle my v Bavorsku nemáme, tam by je někdo hned položil vedle sebe a srovnal podle velikosti.“ Berou ho taky naše veřejné nápisy typu zákazů a příkazů, ručně psaných cedulí i značek.
V románech zkoumáte pozapomenuté historické události a malé, soukromé dějiny. Jak moc pracujete s archivy a se vzpomínkami pamětníků?
Do archivů skoro nechodím, nemám na to čas a působí na mě strašně nelidsky, vydržím tam sedět patnáct minut a musím pryč. Připravuju ale s pamětníky takové talk-show, cyklus se jmenuje Co bývalo ve Vimperku a na co jsme hrdí a jde o setkání v městské knihovně s lidmi, kteří si pamatují, jak to kdysi fungovalo třeba v místní pobočce Jitony (Jihočeské továrny nábytku, firma se sedmdesátiletou historií; pozn. aut.), v tiskárnách, ve sklárnách nebo v Šumavanu (oděvní podnik, tradiční výrobce pánských košil; pozn. aut.). To znamená ve všech těch podnicích, které byly původně německé, za socialismu nějak fungovaly a potom, protože Vimperk je asi nejvytunelovanější město na světě, to tady všecko krachlo. Dnes už se mi hlásí lidi sami – třeba vnučka prvního poválečného starosty chce dědečka veřejně připomenout a tak dále. Před takovými pěti lety byl mnohem větší problém sehnat hosty, ale jak pamětníci stárnou, tak se v nich touha zavzpomínat si otevírá.
Literární cenu Knižního klubu už jste jednou obdržel, roku 2008 za svůj vůbec první román Cukrový klaun, který jste publikoval po obligátní sbírce básní a souboru povídek. Cukrový klaun se odehrává v devadesátých letech minulého století a mladík v něm bojuje s překupníky drog a pátrá po historii míst, odkud v důsledku dějinných událostí museli odejít jejich obyvatelé. Co tehdy vaše vítězství způsobilo?
Především to, že jsem si uvědomil, že takhle prostě nemůžu psát – ta knížka není dobrá a dodnes nechápu, jak mohla vyhrát. Moje následující knížky už jsou úplně jiné. Alespoň doufám.
Co jste tehdy udělal se padesátitisícovou prémií a co s hodláte učinit nyní s tou stotisícovou?
Moje tři dcery byly tenkrát na základní a teď jsou na vysoké škole. Upřímně jsem si nedokázal představit, jak finančně náročné to ještě může být. Takže se prémie rozplynuly v chodu domácnosti.
Proč jste se jako zavedený spisovatel, publikující ob rok romány u menšího nakladatelství s dobrou pověstí 65. pole, rozhodl znovu zkusit s rukopisem štěstí v LCKK?
Ani nevím, co mě to napadlo. Já tu knížku dopsal na úplném konci prosince a v 65. poli už jsme měli domluvené vydání jiného románu, tak jsem si řekl, že to prostě zkusím. Třicátého jsem dopsal, jedenatřicátého byl poslední den, kdy bylo možné rukopisy odeslat do soutěže. Tak jsem to impulzivně, bez rozmyslu udělal. Pak už jsem nad tím nijak nepřemýšlel s tím, že je to nejspíš dávno passé, načež se mi ozvali z nakladatelství, že jsem vyhrál.
V průběhu těch patnácti let, která jsou mezi Cukrovým klaunem a vaší aktuální knihou, jste to nikdy s žádným svým rukopisem neudělal?
Ještě jednou, s jiným románem, ale ten nevyhrál. Když jsem si ho po nějaké době od zaslání do soutěže přečetl znovu, uznal jsem, že tomu něco chybí. Od té doby mi leží v šuplíku. Naštěstí je tam sám.
Učíte v rámci firemní výuky dospělé, angličtinu a češtinu. Čtou vaši studenti?
Čtou, jsem tím mile překvapený. Především romány Kateřiny Tučkové, Jaroslava Rudiše a Jana Štiftera. Hodně učím v oboru biotechnologií…
Publikujete rychlostí zhruba co dva roky, to román. Na čem pracujete nyní?
Skoro vždycky je to tak, že knihu dopíšu a pak ji nechám nějakou dobu ležet. Teď dokonce dvě, víceméně hotové, jen si od nich potřebuju odpočinout. První se odehrává v roce 1982 a je to příběh paní, která uteče z blázince, aby se vrátila na šumavskou samotu, a druhá se odehrává roku 1815 v boubínském pralese. A zatímco tyhle dvě leží, pracuju na další, jejímž hrdinou je opět Michal Zídek, který ovšem chodí na gymnázium. Děj tedy bude vložený mezi příhody Kocoviny šumavského léta a novinky s názvem Zítra přijde Olah.
