Právě před třemi měsíci jsme mohli poprvé vidět, jak Salman Rushdie (* 1947) vypadá, hovoří, působí po strašném teroristickém útoku z loňského 12. srpna. Věhlasného literáta tehdy ve státě New York pobodal původem libanonský atentátník, poslušen dávno vyhlášené fatwy ájatolláha Chomejního. Autor Satanských veršů a další dvacítky knih po ataku přišel o oko i o hybnost části obličeje a pobodaná levačka už nikdy nebude, co bývala. O bezmála vražedném útoku píše útlou knihu, po memoáru Joseph Anton: Vzpomínky své druhé paměti.
Před oněmi třemi měsíci americká sekce PEN klubu vyznamenala svého někdejšího prezidenta (2004–2006) za odvahu v boji za ochranu svobody slova a obhajobu perzekvovaných spisovatelů. Osudy několika z nich ostatně Rushdie přibližuje v Jazycích pravdy (vyd. Paseka), souboru esejů a přednášek z let 2003–2020. Pětisetstránkový špalek otevírá kvarteto textů velebících sílu příběhu a fantazie, které člověka vracejí do dětství – vzýváním pohádek a mýtů zve autor podmanivě na cestu do hlubin čtenářovy duše. Personalizovaný reader’s digest nám předkládá rovněž v esejích věnovaných vlastním literárním oblíbencům a často též známým nebo dokonce přátelům – Philipu Rothovi, Kurtu Vonnegutovi, Haroldu Pinterovi, ale i klasikům, od Cervantese po Andersena. Záhy pochopíte, proč na otázku Proustova dotazníku časopisu Vanity Fair „Kde byste chtěl žít?“ Rushdie odpověděl upřímně a pravdivě: „V regálu knihovny. Navždy.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
