Barrandov je víc než jen vilová čtvrť. Víc než jen to místo, kde se točí filmy a sídlí tam TV Nova. Je to místo, které dokazuje, že toužit po kráse a dokonalosti má smysl, jakkoli jsou okolnosti proti vám. Barrandov je příběhem jednoho muže, jenž měl svůj sen. A v něm umožnil snít mnoha dalším lidem.
Je vlastně zázrak, že dodnes můžeme hovořit o něčem takovém, jako je kouzlo barrandovského kopce. Nesmyslná čtyřproudová silnice navazující na Barrandovský most a Jižní spojku podřízla tomuhle koutu Prahy hrdlo už koncem osmdesátých let. Podobně jako stejnojmenné sídliště na okraji malebného Prokopského údolí a pozdější za každou cenu naddimenzované přestavby některých původních vil.
Nicméně i dnes, když se vydáte původní Barrandovskou ulicí východní stranou barrandovské skály mezi vily, dýchne na vás něco z toho bláhového snu, který dal vzniknout kouzlem opředenému místu na vrcholku kopce.
Barrandov ve své původní, zamýšlené podobě zazářil pouze velmi krátce. A to bez ohledu na to, zda k první republice připočtete i okupaci, jež tady, mezi luxusem a sny o slávě, probíhala až do krvavého května 1945 pro mnoho lidí vlastně až příliš milosrdně. O to brutálnější pak byly poválečné události, rychlé soudy a poúnorové represe. Barrandov jako takový to ale zase tolik nepoznamenalo. V ateliérech se točily jen trochu „jiné“ filmy a na kopci přibylo několik vil postavených v tradičním architektonickém stylu socialistické vyšší střední třídy, kterou by šlo pojmenovat jako „co je doma, to se počítá“.
V sedmdesátých letech, když jsem se na barrandovském kopci narodil, tu však onen velký sen první republiky byl cítit ještě poměrně výrazně. Kopec byl prakticky odříznut od zbytku Prahy (dopravu na něj obstarávala jen jedna autobusová linka) a zachovával si velmi sousedský a uzavřený charakter. Barrandovské terasy ještě fungovaly, jakkoli skomíraly. Ateliéry pořád patřily k nejlepším ve východním bloku a na Barrandově se stále daly obdivovat vily Vladimíra Grégra a dalších architektů a vnímat myšlenku, která celý kopec pomohla zrodit.
Setkání paralelních světů
Dnes je jen velmi těžké pochopit, jak ambiciózní projekt Barrandov ve své době byl. Vznikl na opuštěné skále zvané Habrová, ještě dříve Klobouček, na vápencovém kopci klenoucím se na levém břehu Vltavy proti Braníku. Začátkem dvacátého století prožíval ohromný průmyslový rozvoj blízký Smíchov, ale sem už tamní boom nedosáhl. Barrandov byl prostě skála, již míjeli na své cestě dodavatelé kamenů a stavebnin na cestě z lomů u Radotína do smíchovských továren. Ostatně v jednu chvíli se tu také těžil vápenec, ale nešlo o nijak zajímavý byznys, a tak rodina Hergetova, která zde některé pozemky vlastnila právě kvůli těžbě, nakonec nebyla tak úplně proti tomu, se jich zbavit.
Na druhé straně stála rodina Havlova. Patriarcha rodu ing. Vácslav Havel měl za sebou stavbu obdivovaného paláce Lucerna a rozhlížel se po dalších projektech. Stejně tak jeho dva synové. Starší Václav M. Havel a mladší Miloš Havel. Oba se na rodinném byznysu podíleli už jako velmi mladí. Každý po svém. Václav toužil především rozvíjet rodinný podnik, Miloš se velmi rychle našel ve světě kinematografie, když už jako dvacetiletý obstarával nákupy filmů pro kino v paláci Lucerna. Pochopil sílu tohoto média – především z jeho popudu měla Lucerna jako první tehdy hypermoderní systém na promítání zvukových snímků.
Světy obou bratrů do sebe zapadly jako puzzle právě na barrandovské skále.
Vzhůru na terasy
Pozemek na Habrové sloužil Václavovi k realizování toho, co vždycky chtěl – vytvořit v Praze nevídanou rezidenční čtvrť. Habrová k tomu byla ideální. Na jižní straně Prahy, obklopena z východu romantickým výhledem na řeku, za níž tehdy, s výjimkou Braníka, neexistovalo žádné osídlení, zatímco na západě dominovalo Prokopské údolí, kde přírodu protínala pouze železnice a vesnice jménem Hlubočepy. Směrem na sever byl průmyslový Smíchov oddělen Zlíchovem a z jihu přitékala řeka Vltava zcela nerušeně. Vršek kopce byl opravdu pustá pláň bez přístupových cest, architekt měl tedy naprosto volné ruce.
Václav Havel nechtěl obyčejnou vilovou čtvrť, na níž by pouze vydělal peníze a pokračoval dál jinde. Koneckonců „developmenty“ rodiny Havlů byly tradičně živoucí organismy a středobody kulturního života (viz Lucernu). Tak tomu mělo být i na Barrandově. Původně velkolepý (a z větší části nerealizovaný) plán počítal s pulsující čtvrtí, jejímž středobodem měly být Barrandovské terasy. Projekt Maxe Urbana, inspirovaný kalifornským Cliff House, který velmi okouzlil Václava Havla, z Barrandova okamžitě udělal mimořádnou pražskou atrakci. Když byly Terasy v roce 1929 otevřeny, ukázalo se, že Havel s Barrandovem trefil přesně tehdejší „Zeitgeist“. První republika milovala romantiku, dobrodružství, dálky, cestování. Ať už v podobě populárního trampingu, westernových filmů, rodokapsových románů, či prostých výletů do přírody. Iluze dálek a přírody byly přesně to, co Terasy nabízely. Za sloganem „Za Prahou, a přece v Praze“ sem každý víkend putovaly stovky lidí, ať už autobusy vypravovanými od Lucerny na Václavském náměstí kyvadlově, automobily, nebo prostě tramvají na Zlíchov a pak do kopce procházkou parkem. Maják na hlavní budově restauračního komplexu zářil do dálky, ze skály se nad Vltavu snášely skladby Orchestru R. A. Dvorského a nebylo výjimkou, že na opačném břehu řeky v Braníku se scházely party mladých lidí, jež si hudby a atmosféry Teras užívaly během spontánních pikniků tak říkajíc „načerno“.
Cesta k vraždě
U Teras se však bohužel celý projekt Barrandova zasekl. Alespoň co se původní představy Václava Havla týče. Vystavět celou čtvrť tak, jak si vysnil, znamenalo nemalé investice. Havlovi byli vlivná pražská rodina a jako takoví se nebáli využít svého vlivu na město, kde to jen šlo. A jakkoli projekt nedráždil veřejné mínění více, než bylo v podobných situacích běžné, vedení Prahy nakonec na poslední chvíli stáhlo svůj slib, že z obecních peněz zajistí „zasíťování“ nové čtvrti včetně výstavby silnice ze Zlíchova na Barrandov. Pro Havlovy to byla citelná rána. Nakonec se rozhodli v projektu pokračovat, ale investice do infrastruktury, s níž původně nepočítali, je donutila významně zredukovat původní plány. V těch figuroval mimo jiné hotel a obchodní komplex (přibližně v místech, kde jsou dnes filmové ateliéry) či prý dokonce i cosi jako wellness centrum, které mělo využívat skvělého ovzduší ve formě „vzdušných lázní“.
V tu chvíli přichází na scénu mladší z bratrů Havlových. Ten ve dvacátých letech rozjel filmový byznys pod značkou A-B v dřevěných ateliérech na Vinohradech. Tady vznikla řada němých a později ještě i zvukových filmů ze zlatého fondu prvorepublikové kinematografie, mimo jiné komedie Vlasty Buriana To neznáte Hadimršku, Lelíček ve službách Sherlocka Holmese a Anton Špelec ostrostřelec. Nicméně bouřlivý stavební rozvoj Vinohrad přinesl problém. Pro majitele tamních novostaveb představoval filmový ateliér (plný nejen dřevěných kulis, ale i nejrůznějších chemikálií určených k vyvolávání filmů a podobně) značné ohrožení investic. Tragický požár menšího ateliéru na smíchovské Kavalírce, k němuž došlo ve dvacátých letech, vpálil filmařině cejch nebezpečného řemesla.
Miloš Havel tak byl nucen hledat pro svůj filmový byznys nový prostor, protože koncem roku 1933 musel vinohradský ateliér opustit. Z mnoha vytipovaných lokalit (uvažovalo se mimo jiné i o pozemcích na Lhotce, kde ale realizaci zabránil zájem Tomáše Bati, který zde také uvažoval o vlastní filmové výrobě) padla volba nakonec právě na Barrandov. Obchodu pomohlo i to, že převod pozemků se udál v rámci rodiny a mohl proběhnout velmi rychle. Max Urban dostal za úkol vyprojektovat hlavní budovu a v rekordně krátké době byl celý projekt realizován. Osmadvacátého listopadu 1931 začala stavba a začátkem roku 1933 už se tu točil film Vražda v Ostrovní ulici.
Fantastický risk
Václav Havel dál pracoval na projektu rezidenční čtvrti. Vinou nástupu hospodářské krize to ale nešlo ideálně. Bonitní kupci se na Barrandov příliš nehrnuli, a tak se čtvrť stala místem, kde se usadila spíše tehdejší vyšší střední třída. Jedním z prvních obyvatel byl chorvatský obchodník s květinami Vodnik, jehož vila prakticky v původním stavu dodnes stojí přibližně uprostřed Skalní ulice. Krystyna Wanatowiczová ve své biografii Miloše Havla pak zmiňuje i to, že majitelé parcel dostali od Václava Havla doporučení na jeho oblíbené architekty – především Vladimíra Grégra –, což mělo čtvrti zajistit architektonickou celistvost. Ne všichni se doporučením řídili, ale i tak dokázal Grégr pro nové obyvatele postavit několik velmi zajímavých vil ve stylu kalifornských haciend, z nichž některé dodnes nebyly zničeny přestavbami – za všechny jmenujme například vilu rodiny Strupplovy na Barrandovské ulici.
Mezitím Miloš Havel realizoval ve filmových ateliérech svůj vlastní sen – vybudovat moderní filmová studia, jež ve střední a západní Evropě nebudou mít konkurenci. A pokud se jeho bratrovi nepodařilo stvořit na Barrandově ono vysněné město, Miloš dodal kopci svoji vlastní porci romantiky – prostřednictvím filmových příběhů. Terasy a ateliéry vytvořily dohromady zcela neopakovatelný genius loci. Když v objektu Teras přibyl noční Trilobit bar, který do Urbanových Teras navrhl znovu Vladimír Grégr, stavovali se tu herci poté, co dotočili, na pozdní večeře nebo neočekávané večírky. Historik Pavel Jiras ve svých třech výpravných fotografických publikacích věnovaných historii Barrandova nabízí i momentky, na nichž si prvorepublikové hvězdy filmového plátna Hugo Haas či Adina Mandlová odskočí z natáčení dolů k Vltavě prostě se jen tak na chvíli vykoupat.
A byly to právě ateliéry pod vedením dodnes nedoceněného Miloše Havla, které daly Barrandovu nejen jiskru, ale i smysl. Staly se skutečnou továrnou v pravém smyslu slova. Pravá ruka Miloše Havla, provozní ředitel Lavoslav Reichl, z nich pomohl vytvořit neuvěřitelně funkční podnik. Bylo to potřeba, protože bratři Havlové projektem Barrandova silně riskovali – v jednu chvíli museli bankám zastavit i palác Lucerna, aby celou operaci udrželi nad vodou.
Šlo přitom o zdánlivé detaily – například, že výrobci kamer bylo umožněno sídlit přímo v ateliérech, což zrychlilo nejen samotnou výrobu filmů, ale umožnilo filmařům vylepšovat technologii tak říkajíc za pochodu. Miloš Havel navíc film miloval, lobboval za něj, aktivně vstupoval do výroby. Díky zkušenostem s nákupem filmů navíc měl cit na to, co se bude líbit. Film přitom chápal jako průmysl – snímky na Barrandově vznikaly během několika týdnů od scénáře po střih. Právě láska k filmu a ateliérům nakonec Miloše Havla de facto zlikvidovala. Po okupaci nacisté ateliéry obsadili, Havlovi se nicméně obratným manévrováním podařilo dosáhnout toho, že jeho podíl byl nacisty vyplacen. Peníze investoval do stavby svého sídla. Stálo – jak jinak – na Barrandově a navrhoval ho – jak jinak – Vladimír Grégr. Jenže doba se změnila. Grégr byl za odbojovou činnost záhy zatčen, Havlova pravá ruka Reichl před nacisty uprchl. On sám nicméně Barrandov opustit nedokázal. Jeho vila (stojí v Barrandovské ulici) se stala útočištěm nejen pro něj, ale i pro mnoho herců, kteří za okupace jezdili na Barrandov točit. Trávili tu mnoho nocí během mejdanů, z nichž speciálně ty silvestrovské bývaly proslulé a hojně navštěvované prakticky každým, kdo na Barrandově točil. Právě to nebylo po osvobození Miloši Havlovi odpuštěno. I když během okupace prokazatelně mnoha českým filmovým profesionálům nezištně pomáhal, na jeho ateliéry už si brousil zuby nový režim a jeho životní styl prostě nemohl zůstat spravedlivě nepotrestán. Muž, jenž položil základy českého filmového průmyslu, byl po válce vězněn a nakonec dožil v bídě a opuštění v západoněmecké emigraci.
Zavřete oči, ještě tu je
Z toho, co stvořil, zbylo to podstatné: ateliéry, jež dodnes pomáhají tuzemské kinematografii a poskytují zázemí filmařům z celého světa. Jeho vilu, která za komunismu sloužila jako rezidence argentinského velvyslance, získal po roce 1990 podnikatel Antonín Charouz, který ji, zcela věrný všem klišé o vkusu rychle zbohatlých lidí, přestavěl na reprezentační sídlo, což znamenalo víceméně její zničení, minimálně v cenných interiérech. Terasy chátraly několik desítek let až na hranici demolice, přičemž momentálně probíhá již několikátý pokus o jejich přestavbu.
Když někdy vyjedete na Barrandov, zkuste odbočit na Barrandovskou ulici vilovou čtvrtí směrem k ateliérům. V místě, kde se jemně ohýbá doleva, přesně tam, kde končí horní část pozemku vily Miloše Havla, se na chvíli zastavte a z vyhlídky mezi keři se podívejte naproti na Braník a pak na jih na koryto Vltavy. Zkuste ignorovat hluk dálnice pod vámi, zkuste ignorovat sídliště na obzoru i Jižní spojku, jež bude před vámi mírně vlevo. Na chvíli zavřete oči. Možná zaslechnete tóny skladby R. A. Dvorského Modravých dálek volání tak, jak zněly nad řekou v dobách největší slávy Barrandova. Ten sen Václava a Miloše Havlových tam pořád ještě někde je.
