V podcastu Kulturák řekl Patrik Banga, že chtěl ve své knize Skutečná cesta ven zapsat dobu z pohledu Roma. Nedávno vydaná publikace zachycuje jeho dospívání v devadesátých letech; na pražském Žižkově i kolem stanice I. P. Pavlova. A ačkoliv bude mnohými patrně čtena pomocí etnického klíče – tedy jako literární reflexe romské zkušenosti –, jedná se především o silný příběh jedince, který se navzdory nemilosrdným okolnostem dovedl vzepřít předsudkům a vyklouznout ze škatulky, do které byl tlačen.
Známý novinář a hudebník Patrik Banga ve své knižní prvotině Skutečná cesta ven (vyd. Host) líčí, jak v devadesátých letech vyrůstal na Žižkově a se svými sourozenci a přáteli procházel všemožnými útlaky, jež postihovaly mnohé Romy a před nimiž tehdejší většinová společnost obvykle zavírala oči. Patrik Banga popisuje šokující zkušenosti s policisty, v jejichž očích byl obvykle automaticky podezřelý a kteří při výsleších nechodili pro ránu daleko.
A do dna!
Ačkoli situace Romů v České republice je pořád ještě v mnoha ohledech neuspokojivá, leckterá Bangova vzpomínka ukazuje, že někam jsme se za ty více než dvě dekády přece jenom posunuli. Dnes si lze stěží představit, že by učitel matematiky bezostyšně nazýval romského žáka „černou hubou“, jak se to autorovi stalo ve škole na žižkovském Havlíčkově náměstí, kam Banga nastoupil v roce 1993. Mezitím se s rodinou přestěhoval na I. P. Pavlova. Tam začal navštěvovat novou školu. Byl však přesunut zpět na Žižkov poté, co se se spolužáky vsadil, že vypije litr vína na ex. V sázce obstál. Načež napadl poradkyni, pozvracel ředitele a byl přeřazen.
Selfmademan ze Žižkova
Patrik Banga v knize rozhodně nevystupuje jako pouhá oběť, jíž neblahé okolnosti nemilosrdně cloumají ze strany na stranu, ani jako svatoušek, který se od potíží drží stranou. V této pozici se dlouho vyhříval jeho bratr Radoslav, později slavný hudebník vystupující jako Gipsy, jenž v mládí údajně „lezl do zadku učitelkám a pořád se jenom učil“.
Patrik si naopak v pouličních půtkách a drobných kšeftech a v situacích, kdy čelil jednoznačné diskriminaci, značně obrousil lokty a postupem času začal přebírat kontrolu nad svým dalším směřováním do vlastních rukou. Jeho příběh připomíná selfmademany na cestě k americkému snu. S tím rozdílem, že Bangovy cíle byly skromnější a jeho výchozí pozicí nebylo kalifornské maloměsto, nýbrž romská čtvrť a slova sociální poradkyně, která jej přesvědčila, že děti jako on nepatří na střední školu, „protože nás cikány stejně nikdo po škole nezaměstná jinde než v dílně nebo na stavbě“.
Bangova pouť k jinému životu, než jaký mu byl vnucován, v knize vrcholí cestami do občanskou válkou zmítané Jugoslávie, které podnikal v pouhých sedmnácti letech a díky kterým se následně stal novinářem a mohl „ovlivňovat veřejnost“.
Co se obsahu týče, je Skutečná cesta ven bohatá a pozoruhodná, tak jako je bohatý a pozoruhodný autorův životní příběh. Problém však je, že po formální stránce působí kniha – vrátím-li se ke kariéře autorova bratra – spíš jako pouhé demo. Nevalná je především její stylistická úroveň.
Když stylistika kulhá
V již zmíněném rozhovoru autor tvrdil, že byl při psaní permanentně naštvaný. To se odráží i v jazyce. Je surový, syrový, evokuje mluvenost, avšak bohužel i s mnohdy kostrbatými větami („Díky ní jsem měl snad prvně v životě pocit, že se jednou můžu v životě něco naučit.“) a pasážemi, které kulhají na obě stylistické nohy.
Ačkoli je obvykle ošemetné osočovat z nevalné jazykové úrovně redaktora či redaktorku – většinou totiž nevíme, v jaké kondici rukopis do nakladatelství doputoval –, ve Skutečné cestě ven je vzhledem k očividným přehlédnutím podezření z nedostatečné práce s textem na místě.
Je to škoda, životní příběh Patrika Bangy by si zasloužil lepší péči a lepší výsledek. Obsahem je kniha strhující a v mnoha ohledech vzácná – a to i v kontextu současné české literatury, která se zachycení devadesátých let spíše vyhýbá. Po dočtení se však nelze zbavit dojmu, že kdyby se s textem víc pracovalo, výsledek mohl být ještě o stupeň lepší.
