nahoru

Strašlivá závrať geniality a odvrácená strana převratných vědeckých objevů: Co nás posouvá, to nás může i zabít

Jan Lukavec 6. října 2022 • 06:20
Obálka knihy
Obálka knihy
• foto: 
Archiv nakladatelství Paseka

Jak známo, Alfred Nobel zbohatl na vynálezu dynamitu, o kterém doufal, že navždy ukončí všechny války. A aby nebyl v budoucnosti připomínán jako ten, kdo přišel na způsob, jak zabít co nejvíce lidí rychleji než kdy předtím, založil Nobelovu cenu.

Alfred Nobel přitom rozhodně nebyl jediným vědcem, který urputně řešil, jaké budou důsledky a konkrétní využití jeho převratných objevů. Několik takových badatelů učinil chilský spisovatel Benjamín Labatut hrdiny své knihy Strašlivá závrať (ze španělštiny ji přeložila Anna Štádlerová a vydala ji Paseka), kterou kupříkladu recenzent Guardianu nazval „non-fikční román“. Sám Labatut o ní říká, že je to fiktivní příběh vycházející ze skutečných událostí. Začátek knihy je téměř čistě dokumentární a v průběhu děje se množství fiktivních pasáží postupně zvyšuje. Ale i když autor stále více popouštěl uzdu své fantazii, vždy se snažil „věrně zachytit podstatu probíraných vědeckých myšlenek“, ať se už se týkaly atomových zbraní nebo bojového plynu yperitu.

Záchrana před hladomorem i bojový plyn

Ukázkovým příkladem rozpolceného a nejednoznačného vědeckého hrdiny je Labatutovi Fritz Haber (1868–1934), který objevil výrobu umělých hnojiv, jež zachránila miliony lidí před hladem, ale současně stál také za vývojem zmíněného yperitu. Ten bolestně poznamenal i jeho osobní život: když se Haber vrátil z „vítězného masakru“ u Yper, jeho manželka (mimochodem první žena, která na německé univerzitě získala doktorát z chemie) mu vyčetla, že svojí metodou vědu „sprostě zneužívá“. On navzdory tomu během dvoudenního volna sezval všechny své přátele na oslavu... zatímco jeho žena v tutéž dobu spáchala sebevraždu. Pro Haberův osud je dále příznačné, že po skončení války v roce 1918 jej státy Dohody prohlásily za válečného zločince, přestože onen plyn „používaly se stejnou horlivostí jako Ústřední mocnosti“. Haber proto musel utéct z Německa a ukrýt se ve Švýcarsku, kde obdržel zprávu, že souběžně získal Nobelovu cenu, kterou pak osobně převzal až následující rok.

Od geniality jen krůček k mysticismu

Dalšími hrdiny knihy jsou vesměs fyzici, astronomové a matematici, jako Werner Heisenberg, Niels Bohr nebo Karl Schwarzschild (1873–1916). Problémy zneužitelnosti jejich myšlenek se u některých z nich v románu transponují například do podoby hrozivých vidin, jako kastrující bohyně Kálí u Erwina Schrödingera. Další protagonisté zmíněný rozpor – v knize i ve skutečnosti – řešili tak, že vědu zcela odvrhli. Jako Alexander Grothendieck (1928–2014), který je dodnes považován za jednoho z největších matematiků 20. století, ale od 70. let se věnoval hlavně ekologii a boji proti „vojensko-průmyslovému komplexu“. A také svéráznému asketismu: sandály si vyráběl z recyklovaných pneumatik a kalhoty ze starých pytlovinových tašek. Po několik měsíců se živil jen vývarem z pampelišek, jelikož se ztotožnil s jednou mystičkou, která prý desítky let nejedla nic než hostie.

Náboženská tematika se v knize objevuje i na obecnější úrovni: v souvislosti s kvantovou mechanikou. Díky ní můžeme využívat internet i mobily, ale přesto podle Labatuta na naší planetě neexistuje nikdo, živý nebo ani mrtvý, kdo by jí vážně rozuměl. „Je to, jako by spadla na Zem jako nějaký monolit z vesmíru a my okolo ní jen poskakovali jako opice, šťouchali do ní a házeli po ní klacky a kameny,“ říká autor skepticky k lidské schopnosti zodpovědně využívat naše vynálezy a objevy i byť jen pochopit podstatu jejich fungování.  

O atomech pouze poezií

V knize se pojí humorné líčení podivínství geniálních vědců, obdiv k jejich nasazení vedoucímu často k sebeobětování až sebezničení i ambivalentní úžas nad metafyzickými propastmi, které badatelé někdy ne zcela vědomě otevírají. Autor přitom nevynáší hodnotící soudy: ostatně i u zmíněné vize hinduistické bohyně je v knize naznačena interpretace, že kastrace, kterou Schrödinger z rukou Černé matky utrpěl, může být tím největším darem, jejž mohl dostat, protože „jedině skrze toto zmrzačení může vytrysknout jeho nové vědomí“. Především se Benjamín Labatut snaží hluboká dilemata svých vědců plasticky zobrazit a pojmenovat. (Včetně odborných témat, která zkoumají: „Jediný jazyk, kterým se dá mluvit o atomech, nabízí poezie“.) A daří se mu to.

Jan Lukavec



Zastavte drahotu s PREMIUM+


Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.