nahoru

Budil jsem se s pocitem, že jsem ztratil rok odpadem. Pak jsem tu cenu dostal, říká spisovatel Jan Váňa

Kateřina Kadlecová 21. září 2022 • 17:00
Budil jsem se s pocitem, že jsem ztratil rok odpadem. Pak jsem tu cenu dostal, říká spisovatel Jan Váňa
foto: Zbyněk Pecák

Sotva se vrátil z desetiměsíčního pobytu na prestižní americké Yaleově univerzitě, už sklízí literární ocenění. Sociolog literatury, publicista a autor básnické sbírky Horizont očekávání i několika povídek Jan Váňa (36) převzal Literární cenu Knižního klubu za román s názvem Křehkost.

Laureátem 27. ročníku Literární ceny Knižního klubu se Jan Váňa stal rozhodnutím odborné poroty; rukopis Křehkosti se prosadil v konkurenci sedmdesáti zaslaných prací. Na téměř třech stovkách stran autor popisuje v mnoha ohledech aktuální milostné trable pracovně úspěšných, v soukromém životě však poněkud tápajících třicátníků Filipa a Báry, kteří se poznají přes seznamovací aplikaci Tinder. Odměnou vítězi je vydání knihy pod renomovanou nakladatelskou značkou Knižní klub, prémie 100 000 Kč a skleněná plastika ve tvaru otevřené knihy. Vítězné dílo bylo slavnostně vyhlášeno v úterý 20. září v podvečer v Klášteře sv. Anežky České v Praze. S jeho autorem Janem Váňou vám přinášíme rozhovor. 

Vaše kniha je velmi angažovaná; její téma souvisí s genderem, titulní Křehkost označuje křehkost vlastní identity, přesněji snad tolik diskutovanou křehkost a nejistotu příslušníků mladších generací. Jak moc osobní jste byl při popisu příběhu Filipa a Báry a jejich ohledávání role muže a role ženy?

Etnograficky jsem žádné jednotlivce nezkoumal, ale je mi vlastní analytický způsob myšlení, takže když se bavím s rodinou a přáteli nebo sám něco prožívám, tvoří se mi z toho archetypy, zobecněné projevy jednání. Snažím se z takových rozhovorů a prožitků vyvozovat, co vlastně trápí Středoevropany mé generace ve vztazích. Třeba proč se spousta mých přátel rozchází, proč uvažují nějakým shodným způsobem o feminismu a zároveň se potýkají s velkými problémy, když chtějí jeho zásady a požadavky uplatňovat v praxi.

Nebojíte se, že někdo, koho se zápletka, kterou bych nerada prozrazovala, bytostně týká, bude váš příběh považovat za utvrzování ve stereotypu?

Snad ne. To je výhoda románu oproti sociálněvědnému spisu. Totiž my vědci máme nějakou tezi, třeba v obecné rovině že feminismus je o rovnosti příležitostí bez ohledu na gender a pohlaví – to je podle mě definice, jíž se nedá nic vytknout a se kterou musí každý souhlasit –, ale pak se na tezi nabalí spousta interpretací. Román má tu výhodu, že nemusí nic definovat jasně – jeden protagonista bude jev chápat jedním způsobem, druhý zase jiným a třetí ještě dalším, jak ukazuju na svých vedlejších postavách. A pak z toho guláše něco vzniká, sice obtížně, ale ti mí bojující hrdinové se jen snaží najít to samé životní štěstí jako kdysi před půl stoletím moje babička, se kterou si s oblibou vykládám a která ráda vzpomíná, jak poznala svého manžela. Esence pocitů je nám přes generační rozdíl společná; otázkou zůstává, jaké podmínky doba a sociální prostředí umožňují k realizaci romantického vztahu. 

Jak se odrazila v románu vaše profese? Díky Fulbrightovu stipendiu jste v Centru kulturní sociologie Yaleovy univerzity přepracovával svou disertaci o literární fikci jako sociální teorii do knihy – je Křehkost součástí či odrazem projektu? Je přece popisem modelové sociologické situace, určitého trendu…

Je to spíš obráceně. Začal jsem seriózně psát fikci někdy před deseti lety a pak mě teprve napadlo, že romány, které považujeme za významné a jež vyhrávají ceny, jsou průzračné v tom, co nám říkají o společenské situaci. Ve vědě se specializuju na procesy, jakými se společenská témata dostávají do literární fikce. Sociological fiction se snaží na příkladech románů a povídek ukazovat sociologické problémy, což mi přijde možná už trochu na sílu – když něco označíte za sociological fiction, říkáte tím vlastně, že je to trochu nudné a nebude se to prodávat tak dobře jako běžné romány.

Každé pondělí přednáším na Masarykově univerzitě sociologii literatury, ukazujeme si se studenty zmíněné jevy na příkladu Kunderovy Nesmrtelnosti. Kundera nesmrtelnost konceptualizuje, ukazuje, jak po smrti člověk žije v kulturní paměti, dává příklady na Goethem a Hemingwayovi; nesmrtelnost nedefinuje, ale ohledává ji na ploše románu. Láska k četbě a ke konkrétním literárním dílům mě dovedla k mému vědeckému předmětu studia, nesnažím se ovšem románová témata tlačit do sociologických škatulek, k čemuž spousta sociologů literatury historicky sklouzávala – vycházeli totiž z marxismu a ten tvrdí, že kulturní díla jsou odrazem společenské struktury. Což z nich nesmyslně činí něco druhotného, přitom ta díla přece naopak mají velký potenciál společnost přetvářet. Ne tedy že bych měl sám až tak velké ambice, ale jistě můžu Křehkostí přispět do společenské debaty…

…která se v poslední době rozvinula i díky tomu, že vycházejí knihy o sexualitě, potenciální fluidnosti genderu a křehkosti identity jako Byli jsme tu vždycky Filipa Titlbacha nebo romány Sally Rooneyové, populární zejména mezi čtenáři mladších mileniálů a generace Z. Ještě před pěti lety bych se na vašem místě trochu obávala reakce čtenářů – bojíte se na ideologii založených odsudků části publika?

No, bojím nebojím, na tom nezáleží. Teď už si kniha bude žít svým životem; dílo má vlastní kariéru, odpojí se ode mě, a ať si dělá, co chce, já budu jen zpovzdálí přihlížet. Jemně nervózní jsem z toho, že dílo bude mít různé interpretace a ty se budou ustalovat; snad se to neustálí na jediné možné… Ano, je celkem běžný jev, že při interpretaci čtenář nebo recenzent ztotožňuje hlavního hrdinu s autorem, ale nijak se toho neobávám. I Harryho Pottera, který je i vzhledem k žánru fantasy považován za čistou fikci, jeho autorka tvořila na základě zkušeností a zážitků: žila nějaký čas v Portu, kde se studenti oblékají tak, jak ona v knize oblékla bradavické žáky, chodila do knihkupectví připomínající to románové… Spousta věcí v každém románu je popisem skutečnosti, ale spíš tak, aby něco reprezentovaly, není to vysloveně dokumentární popis.

Úvahové pasáže Křehkosti jsou inspirované vaší četbou Milana Kundery. O nejznámějším českém spisovateli přednášíte, napsal jste obsáhlou reakci na knihu Jana Nováka o něm…

Ano, já ho proti Janu Novákovi bránil. Kundera je geniální, famózní spisovatel, jenže doba se od vzniku jeho Směšných lásek úplně proměnila. Kunderovi mužští hrdinové jsou, viděno dnešníma očima, šovinisti a objektifikátoři, ženské postavy jsou zase naivky bez osobnosti, jejichž hlavní předností je vzhled, intelektem a schopnostmi rozhodně nevynikají. Zdálo by se mi dobré, kdyby nejen Kunderova díla vycházela s komentářem, v němž by se mluvilo o poplatnosti době.

I váš román je časový, ukotvený v dnešní realitě – popisujete dobu koronavirovou, Tinder a tak dále. Neriskujete, že za pár let nebudou lidé vědět, co tím myslíte?

Mně to takhle přijde správné. Literatura může stát nohama na zemi – nemyslím, že by měla být mimo čas a prostor jen proto, aby byla oceňována i za padesát let. Detaily se naopak jednou mohou stát cenným zdrojem vědění o tady a teď, jak je tomu třeba u velmi současných sociálních próz Charlese Dickense. Nedokázal bych se toho vzdát, konkrétno mi pomáhá emočně se napojit.

Ve světě literatury se pohybujete už dlouho. Proč jste se rozhodl vydat tuto knihu tak, že pošlete rukopis do soutěže určené hlavně začínajícím autorům?

Můj první rukopis, román, byl před nějakými osmi lety, když jsem jej poslal nakladatelům, celkem kritizován. Pak jsem napsal sbírku povídek a nebylo to o moc lepší… Teď jsem ale konečně napsal něco, za čím si víc stojím. Poslal jsem tedy rukopis šesti nakladatelům, kterých si vážím, a zdaleka se neozvali všichni, přičemž někteří přišli s poměrně drsnou kritikou. Z jednoho nakladatelství mi třeba v posudku napsali, že by kniha mohla aspirovat na vaši Bad Sex in Fiction Award, tedy nejhůře a nejtrapněji napsanou sexuální scénu, kterou v Reflexu každoročně vybíráte… Dnes už se tomu směju, ale na přelomu zimy a jara jsem byl velmi rozhozenej; budil jsem se s pocitem, že jsem ztratil rok odpadem, který nemá cenu – načež jsem tu cenu dostal! Z pohledu sociologie literatury mě to přivedlo k zajímavému poznatku: hodnoty vyznávané nakladatelskými redaktory se liší od hodnot literární poroty složené z teoretiků, recenzentů a samotných autorů. Ti nejspíš nemusejí přemýšlet nad nakladatelskými aspekty: jestli se kniha bude dobře prodávat, jestli zapadá do edičního plánu nebo zda splňuje žánrová kritéria a tak dále. Dbají asi spíš na originalitu.

Píšete momentálně něco?

Píšu neustále, mám v počítači třeba deset souborů s rozdělanou prací. Jde o témata, která soustavně promýšlím a dělám si k nim nesouvislé poznámky. Je to nejspíš můj způsob, jak se vyrovnat s mnohostí podnětů, jak si katalogizovat složitou realitu a jak upustit páru, když jsem přesycený vjemy. Je to pro mě protiváha akademického psaní – momentálně se s jedním odborným textem trápím už snad půl roku a rád od něj utíkám k psaní beletrie, kde nejsou tak přísná pravidla a nároky na strukturu.

-------------------------------------------------

Jan Váňa (*1986) je spisovatel a kulturní sociolog. Získal doktorát na Katedře sociologie na Fakultě sociálních studií v Brně. Účastnil se řady vědec­kých stáží např. jako stipendista Fulbrightova programu na Yaleově univerzitě nebo Junior Fellow na Institutu humanitních věd (IWM) ve Vídni. Dlouhodobě se zabývá překračováním hranic mezi literaturou, uměním a sociálními vědami. V roce 2017 publikoval svoji prvotinu, básnickou sbírku Horizont očekávání (Weles). Román Křehkost je jeho prozaickým debutem.

Obálka románu, který vyhrál Literární cenu Knižního klubu Obálka románu, který vyhrál Literární cenu Knižního klubuFoto Archiv Knižního klubu





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.