U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo. Bodejž jsi jen trochu málo, ty cikáně, mlčelo. Těmito verši začíná asi nejznámější báseň Polednice z proslulé sbírky spisovatele Karla Jaromíra Erbena. Slavný literát je dodnes znám především díky této sbírce a ta tak bezděky překrývá a zastiňuje jeho další rozsáhlé dílo. Erben byl totiž mimořádně plodným autorem a pracovitým literátem. V osobním životě ho však stíhala jedna tragédie za druhou. Od smrti tohoto významného spisovatele si dnes připomínáme rovných 150 let.
Karel Erben (své druhé jméno Jaromír přijal až v pozdějším věku jako výraz svého vlastenectví) se narodil 7. listopadu 1811 v Miletíně u Hořic do chudé venkovské rodiny jako v pořadí třetí potomek Jana Erbena a jeho ženy Anny, rozené Žábové. Přesněji řečeno, pozdější slavný spisovatel se narodil jako jedno z dvojčat: téhož dne totiž ještě přišel na svět jeho bratr Jan. Ten se však nedožil ani dvou měsíců.
Ostatně nebyl jediný. Erbenovic chalupě s číslem popisným 142 by se mohlo říkat „dům mrtvých dětí“ - z celkem devíti dětí, které se zde manželům Erbenovým narodily, se nedožilo jednoho roku věku hned sedm z nich. Karel si na svět přinesl velmi chatrné zdraví a trpěl vadou výslovnosti. I jeho pozdější život byl poznamenaný nemocemi.
Navštěvoval základní školu v Miletíně, kde vyučovali také jeho strýc a dědeček. Zde postupně rozvíjeli všechna jeho nadání včetně hudebního a připravovali ho na pozdější studia. Původně z něj rodiče chtěli mít učitele, ale kvůli vadě výslovnosti se ale nakonec rozhodl pro studium práv.
Z Miletína mladý Erben zamířil v roce 1825 studovat gymnázium v Hradci Králové, kde si na školu přivydělával i jako klavírista. O šest let později zamířil do Prahy na filozofickou fakultu a o další dva roky později v Praze započal i studia práv. Během pražských studií se Karel Erben nejen seznámil s Františkem Palackým, ale začal se intenzivněji účastnit pražského literárního a divadelního života a v tuto dobu právě přijímá i své druhé jméno Jaromír.
V roce 1837 končí svá právnická studia a nastupuje jako praktikant k hrdelnímu soudu v Praze a zároveň Palackému pomáhá spravovat stavovský archiv. Je to pro něj více než přínosné: v archivech Erben čerpá podklady pro svá díla, především v oblasti lidové slovesnosti. A první díla na sebe nenechají dlouho čekat. Již o rok později píše divadelní hru Sládci a baladu Poklad. V pozdějších letech Erben nezapře ani své právnické vzdělání. V revolučním roce 1848 překládá zákony do češtiny a po Karlu Havlíčku Borovském přebírá redakci vládních Pražských novin. Až v roce 1851 Erben konečně získal stálé místo: nastoupil jako archivář hlavního města Prahy, což jeho rodinu finančně zabezpečilo.
Stěžejním dílem Karla Jaromíra Erbena je básnická sbírka Kytice z národních pověstí (častěji spíš zkráceně označovaná jako Kytice). Tato jediná Erbenova básnická sbírka vyšla poprvé v roce 1853 a obsahovala celkem dvanáct básní. Druhé vydání z roku 1861 již bylo rozšířeno o třináctou báseň Lilie. Ačkoli sám autor takové označení nepoužívá, stylově sbírku tvoří balady. Erben v nich vychází z lidové slovanské tradice. K jednotlivým básním byly v původních verzích připojeny poznámky - takzvaná Poznamenání - obsahující údaje o původu či o jinoslovanských variantách.
Společnou charakteristikou jednotlivých balad je, že hlavní role v jednotlivých příbězích představují ženy. Zápletky dějů rozvíjejí motivy, které se zabývají především otázkou lidských vztahů, v nichž dominuje problematika viny a trestu. Konflikty v lidském životě vznikají, podle Erbena, především narušením základních vztahů a zákonů mezi lidmi. Za každou vinu přichází - mnohdy velice nepřiměřený - trest. Člověk je v Erbenově pojetí bezmocný proti přírodním silám, jež ho obklopují.
Těžiště svého odborného zájmu pak Karel Jaromír Erben dále spatřoval v edicích folklorních materiálů, především českých lidových písní. Na ně nahlížel jako na zpívané texty, přihlížel proto i k nápěvům, které rovněž vydával. Výsledkem této sběratelské činnosti byly tři svazky Písní národních v Čechách (1842 až 1845), jejich přepracované a rozšířené vydání vyšlo roku 1864 s titulem Prostonárodní české písně a říkadla, o rok později vydal soubor Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských.
Z dnešního pohledu bychom na Erbena mohli pohlížet jako na workoholika. Podle některých literárních pramenů Erben za svůj život shromáždil a zapsal 2268 písní a stovky pohádek. Kromě toho například přepisoval i spisy Jana Husa nebo dokonce téměř 1400 spisů a listin z historie českých zemí. Navíc překládal z mnoha jazyků, především z ruštiny. A to všechno zvládal po vysilující každodenní práci v kanceláři.
Přesto mu zbyl čas i na rodinný život, ale zde ho příliš štěstí nepotkalo. Roku 1842 se Erben po téměř desetileté známosti oženil s Barborou Mečířovou. Tu s Erbenem spojovala řada zálib, včetně veršování a zájmu o lidovou slovesnost. Aktivně působila v pražských ženských spolcích. Z manželství vzešly tři dcery a syn Jaromír - ten se však nedožil ani půl roku. Koncem roku 1856 se u Erbenovy ženy objevila rakovina prsou, které o rok později podlehla. V únoru 1859 se Erben podruhé oženil – s Žofií Mastnou. Téhož roku se Erbenovi narodil i druhý syn - Vladimír. I jeho však stihl osud staršího bratra - nedožil se ani půl roku. Z manželství se narodila ještě dcera Marie, i ona však záhy zemřela.
S postupujícím věkem se zhoršovalo i Erbenovo zdraví. Po padesátém roce věku se zdravotní komplikace stále stupňovaly a spisovatel začal citelně ztrácet síly. Velice chátral a údajně vypadal o deset let starší, než mu ve skutečnosti bylo. Na podzim roku 1870 pak přišel konec. K tuberkulóze se v listopadu přidal zánět jater. V sobotu 19. listopadu nadiktoval svoji poslední vůli a po posledním probdělém dni v jednu hodinu v noci dne 21. listopadu 1870 Karel Jaromír Erben umírá.
Jeho pohřbu se o dva dny později zúčastnily stovky lidí včetně mnoha význačných osobností své doby v čele s Palackým, Riegrem či pražským primátorem Františkem Dittrichem. Erbenovy ostatky byly uloženy na Malostranský hřbitov v Košířích, kde byl básník pohřben do hrobu ke své první manželce. Později, po zrušení hřbitova byly ostatky přeneseny na Olšanský hřbitov.
