Literární recenze románu Norrlandský akvavit švédského spisovatele Torgnyho Lindgrena
Je snadné ocejchovat severskou kulturu jako depresivní a nezábavnou. Vždyť přece všichni dobře víme, že Dánové pijí, Finové by pořád jen chodili do sauny a mlčeli a Švédi jsou moc světlovlasí a nafoukaní…
Ze skandinávských autorů se u nás čtenářskou oblibou pyšní zejména autorka knížek pro děti Astrid Lindgrenová, která typicky švédské rysy popírá – její knížky jsou veselé až rozverné a svítí v nich slunce. Ovšem předposlední próza Norrlandský akvavit krajana a jmenovce této světoznámé spisovatelky, Torgnyho Lindgrena, působí na první nahlédnutí dostatečně „seversky“, tedy pošmourně a ostře. Vždyť co může být zábavného na příběhu kazatele, který k stáru zjistil, že křesťanství a víra jsou nanic, a vrací se proto do rodného kraje, aby své bývalé ovečky svedl z cesty falešné víry?
„Bůh není. Mesiáš nepřišel a pravděpodobně ani nikdy nepřijde. Ježíš byl jenom obyčejný domýšlivý člověk. Spasení je chorobná citová bouře, nic jiného. Věčný život je nemyslitelný, zato smrt je věčná. Neexistuje žádný nebeský Jeruzalém, žádné zlaté ulice, žádná perlová brána, žádní andělé ani serafové, žádné peklo, žádné usmíření ani milost, žádné umývání v posvátně krvi Beránka Božího.“
Navzdory náročnému tématu se však Norrlandský akvavit nenoří do jalového filozofování a naříkání. Lindgren, autor více než třicítky knih a téměř stejného množství literárních cen, je ve stylu psaní úsporný, polemická témata raději jen opatrně naťukává a nenutí čtenáře sledovat rozkošatělé myšlenky o smyslu bytí. Hlavní postava, vysloužilý kazatel Olof Helmersson, sice tu a tam vzletnou myšlenku sdělí, ale v kontrastu s lidovým přístupem se takové nesmělé náznaky dají snadno snést.
„Určité viry věčný život mají. Ale pak si musíme položit otázku, jak je to u nich s vědomím. Věčný život bez vědomí působí poněkud prázdně. Jako televizní seriály. Obě slova – věčný a život – je třeba dát do uvozovek. A jak by to vypadalo, kdyby se vrátil Kristus a shromáždil kolem sebe viry celého světa? Rakovinné viry vlevo, rýma vpravo.“
Olofovo pseudomisonářské putování pak dokresluje plejáda venkovských postaviček, jejichž charaktery autor sice jen hrubě načrtl, ale i tak dokáží zaujmout. Dojemné osudy zemědělkyně Kristiny a jejího cizáckého manžela „Stockholmáka“, který ji za lehce xenofobní poznámku zaškrtí, slepce Gideona, jenž ve svém postižení spatřuje učiněné požehnání, umírající Gerty přimklé k víře jako k poslednímu záchrannému kruhu nebo zhuštěné vzpomínky na dávno mrtvé farníky dávají tušit, že Lindgrenův rodný kraj vtiskl novele víc než jen vnější kulisy.
„A ty, která jsi tak zbožně a horlivě zpívala, i když trochu falešně. Tvoji bratranci a sestřenice tě mezi zpěváky nechtěli. Jak vidím, ti tady leží ve stejné části hřbitova. I se svým absolutním sluchem. Teď takříkajíc sborově mlčíte, s tím se musejí smířit.“
Všudypřítomný sentiment a nostalgie vrcholí v pasážích, v nichž Lindgren půvabně popisuje starou krásu kraje a zaprášenou okázalost křesťanství. Tyto rozvláčné, zdánlivě nijak nesouvisející části jako by s konečnou platností potvrzovaly všechna nařčení, jimž severská kultura v našem středoevropském kraji čelí. Je to rozvleklé, pomalé! No ano; milovníkům překotného stylu Dana Browna musí Lindgrenovy snové pasáže připadat podivné a nežádoucí jako kaviár servírovaný v ešusu. Ovšem právě ona liknavost činí z Norrlanského akvavitu víc než jen zcepenělé přežvykování mouder o ztrátě víry. Mimochodem, výraz akvavit z názvu knihy značí švédskou pálenku; z téhle knížky však kocovinu mít nebudete.
TORGNY LINDGREN:
NORRLANDSKÝ AKVAVIT
(Norlands akvavit, 2007)
Přeložil Zbyněk Černík.
V češtině vydání první.
Vydalo nakl. Host
v roce 2009. Stran 173
Dalsší online literární recenze Reflexu najdete v rubrice KULTURA/LITERATURA
