Spor o povahu současného režimu v Rusku a o protiputinské sankce coby odpověď na zábor ukrajinských území, vypověděl o české společnosti mnoho nelichotivého a sedřel glanc z některých mýtů našich moderních dějin.
Kupříkladu pookupační normalizaci jsme byli zvyklí v 70. a 80. letech vnímat jako nedobrovolný ústupek vynucený vnější brutální přesilou. Nyní se zdá, že k normalizacím je česká společnost ze své podstaty značně náchylná – stačí, aby na obzoru vyvstal přízrak silné civilizační alternativy.
Z předběžné opatrnosti tíhne část zdejší politické elity k většímu porozumění pro argumenty Moskvy a k větší rezervovanosti vůči postojům spojenců, než je v světě běžné. Dalo by se dokonce říci, že v republice probíhá jakási preventivní a zcela dobrovolná normalizace. Slavná literární pře mezi Kunderou a Havlem o „Únos Evropy“ tudíž není ani po půl století uspokojivě vyřešena: Nelze vyloučit, že tento kus Evropy si prostě přeje být rozjařeným býkem unesen.
Neznalost a hrubost
Tak jako začátkem 70. let ani dnes nejsou žádány zbytečně zevrubné vědomosti o Rusku. Za tehdejší normalizace pologramotným funkcionářům zajišťovala služební postup jejich okázalá, povýtce předstíraná láska ke všemu ruskému. Ujové ze Socialistické akademie familiérně poplácávali po zádech zkoprnělého kazašského nebo gruzínského hosta s bodrým zvoláním „Ty kluku slovanská, ušatá! To jsi rád, že Slovan všude bratra má, co?“ – nutili je připíjet si „Na tovaryša Stalina!“ a opile hulákat „Komandyr geroj, geroj Čapajev“ v domnění, že je to něco ruského lidového a na hlavním nádraží volali „Zdrav stůj, soudruhu!“ – o čemž se domnívali, že je to ruský pozdrav na rozloučenou.
To jim dávalo chlácholivý pocit přináležitosti k vítězné civilizaci a zároveň samozřejmě kýžený kariérní růst. Zatímco sofistikovaní milovníci ruské kultury a znalci sovětských poměrů drhli skla výkladních skříní a přikládali v kotelnách, s cejchem rusofobů vypáleným do čela.
Znají Rusko? Neznají
Je až komické, s jakou bohorovnou chucpe ti, kteří za všech okolností s pěnou u úst orodují za právo Ruska činit vše, co si v tuto chvíli umane, poučují kritiky Putinova režimu.
Lépe než předlouhé eseje vypovídá o povaze ruského režimu skutečnost, že nemá žádnou přiznanou opozici, zato spoustu disidentů – těmi se ovšem stávají všichni, kdo se tak či onak s Putinem ideově rozejdou.
Jsou to odborníci na slovo vzatí, s nimiž nebylo radno polemizovat, dokud byli u moci – jako disidenti však u českých nohsledů Putina tvrdě narazí. Ti nabubřele udílejí lekce ze stavu ruské ekonomiky bývalému ministru financí Alexeji Kudrinovi, poučují o současných poměrech v Rusku Andreje Ilarionova, bývalého Putinova poradce, dávají hodiny dějepisu největší současné kapacitě v oboru ruské historie Andreji Zubovovi.
Na výtky, že jejich vědomostní základna je pro takovou polemiku zoufale nedostatečná, odpovídají zhruba tak, jak to dělali ti ujové ze Socialistické akademie. „Své názory si nepůjčujeme od disidentů, máme je ze zdrojů nejvyšších.“ Nejvyšší zdroje, jak známo, čerpaly své poznatky o stavu společnosti z monitoringu Svobodné Evropy, který na ně ráno čekal v bílých složkách v jejich pracovnách. Jak to politicky postavil Vasil Biĺak v rozhovoru pro ČT z roku 1998: „Žádná odhalení nějakých zločinů mě neohromí. Nepotřebuji fakta k tomu, abych Rusko miloval“.
Nepochopení motivů
Zdrojem spojenecké nespolehlivosti a civilizační neukotvenosti těchto českých politiků je tragické nepochopení motivů, jež hýbou Kremlem. Konflikt, který se zapouzdřil na třetině území dvou oblastí východní Ukrajiny, měl mít původně mnohem větší, pokud možno světové měřítko. Měl to být počátek Putinova globálního tažení proti západní civilizaci. Tato válka je pouhou epizodou odvěké konfrontace mezi tradicionalismem a modernizací. Předmětem historického sváru je autonomie jedince vůči společnosti a státu. Modernizace usiluje o maximální rozšíření sféry této autonomie, tradicionalismus se ji snaží maximálně omezit, výhledově jedince zcela znicotnit.
Svoboda slova a shromažďování, nezávislý soud, parlamentarismus, mezinárodní právo a mnohé jiné atributy západní civilizace nejsou venkoncem nic jiného než nástroje umožňující rozšíření autonomie osobnosti. Stejným směrem se ubírá také historická tendence obecně. Avšak čas od času, zejména v dobách zmatků a neklidu, se síly tradicionalismu pokoušejí o revanš, o návrat společnosti do metafyzického mateřského lůna, o znovunastolení bájných „zlatých časů“. Kvůli tomu propukají všechny „svaté války“. Ostatně Hitlerův nacismus nebyl ničím jiným než extrémní a agresivní podobou tradicionalistického revanšismu.
Odmítnutí Západu
Začátkem 90. let se ruská společnost pokusila uspokojit poptávku po právních institucích, jak je po staletí generovala západní civilizace. Nová kriminální oligarchie, jež se záhy chopila moci, neměla o to sebemenší zájem. Původní výpůjčky byly postupně zbavovány zamýšleného obsahu, stávaly ze z nich prázdné slupky a manipulativní imitace – simulakry. Bylo zřejmé, že dříve nebo později bude muset vládnoucí kleptokracie dospět k odmítnutí západních modernizačních ideálů. Postavit proti nim nebylo co, kromě hodnot tradicionalismu, byla to jen otázka času.
Přichýlení se Putinova režimu k obraně „konzervativních hodnot“, jakož i zájem „národního vůdce“ o filozofii ochranářských myslitelů konce 19. století, nebyly v žádném případě nahodilé. V Rusku vládne mafie a mafiánství je kvintesencí tradicionalismu. Ne nadarmo se jednotce mafiánského spolčení říká „rodina“. Proto byla za Putina oficiálně formulována a veřejně vyhlášena jako jediná správná protofašistická koncepce zvláštního genetického kódu „ruského světa“, jenž spočívá v připravenosti individua zcela se rozpustit ve společnosti a podřídit se státu ve jménu jakýchsi „vyšších zájmů“.
Putinův chalífát
Nejde samozřejmě jen o Putina. Události ukázaly, že v ruské společnosti dřímaly mohutné síly, jež k smrti nenávidí západní civilizaci jako takovou, se všemi jejími skutečnými a domnělými výdobytky. Valná většina ruských dobrovolníků, kteří válčí na východě Ukrajiny, se vážně cítí být účastníky křižáckého tažení proti prohnilému Západu s jeho snášenlivostí, lidskými právy a ostatním hnusem. Zabíjejí a umírají za svaté právo mlátit své ženy a děti, za středověký „domostroj“, za vůdcovský princip organizace společnosti. Způsoby, projevy, manýry se mohou zdát odlišné, ale motivace Kremlu není příliš vzdálena té, jež žene kupředu bojovníky Islámského státu, vizionáře nového chalífátu.
Tam i tady jde o vzpouru tradicionalismu proti modernizaci, která se nezdařila. Velmi podobný je i patos jejich konání. Proto tak tragicky mimo mísu jsou výzvy k vytvoření společné fronty Západu a Ruska proti islamistické hrozbě. Taková spojenectví mohou být jen taktická a dočasná, tak jako byla spolupráce Západu se Stalinem během války. Spolupráce, i když byla založena na společně prolité krvi, neodvrátila následnou konfrontaci, studenou válku, železnou oponu. Dokud v Rusku bude u moci ideologie tradicionalistické revanše, ani tentokrát to jinak nedopadne.
