Evropa, kontinent blahobytu, má jednu nepříjemnou věc společnou s nejzaostalejším světadílem – Afrikou. Jde o vysokou míru nezaměstnanosti mladých lidí. Úplně nejhůř je na tom Balkán v čele s Řeckem, kde je bez práce bezmála šest mladých z deseti, a Španělsko, kde je to velmi podobné. Rudne ale taky severní a jižní Afrika.
Například prezident Miloš Zeman navrhuje, aby byly volby povinné. V evropských zemích už něco podobného platí v Belgii, v Řecku, na Kypru či v Lucembursku. Naopak toto nařízení bylo zrušeno v Nizozemsku či Rakousku. Jenže v Belgii, Řecku a na Kypru se jedná o takzvanou „nevymáhanou volební účast“ a podle toho to i vypadá. Hlasování se sice většinou skutečně zúčastňuje více občanů než u nás, ale přesto nelze stoprocentní hlasování nijak zajistit. To se „daří“ pouze v Severní Koreji, kde při posledních volbách dostal ve svém obvodu diktátor Kim Čong-un 100 procent všech hlasů. To ale prezident Zeman jistě nemá v úmyslu. V Lucembursku dosahuje účast kolem 90 procent a to už je slušné číslo. I tam ale část lidí nechodí a stát je nepokutuje, i když bych mohl. Takže tudy cesta nevede.
Ministr financí Andrej Babiš by pak uskutečnil volby v jeden den, místo obvyklého pátku a soboty. To není špatný nápad, ale politologové namítají, že ani to nic na účasti nezmění. Je ovšem pravda, že by to ušetřilo dost peněz. Navíc Česko je v tomto směru raritou. Při posledních volbách do Evropského parlamentu se pouze u nás konaly volby v průběhu dvou dní, všude jinde stačil jeden den.
Babiš také přišel s myšlenkou možnosti elektronické volby. I to je cesta, kterou je možné jít. Je to moderní a efektivní. Něco podobného existuje v Estonsku. Poprvé se to tam zkusilo v roce 2005 v lokálním hlasování – elektronicky hlasovalo jen 1,9 procenta těch, co se zúčastnili. Při estonských parlamentních volbách v roce 2011 to už ale bylo 15,4 procenta všech oprávněných voličů a 24,3 procenta těch, co skutečně hlasovali. Znamená to, že systém funguje, ale nijak rychle na něj občané nereagují. Jenže celková účast se při volbách do Riigikogu (tak se jmenuje estonský parlament) se zvýšilo ve srovnání mezi lety 2007 a 2011 o pouhých 1,6 procenta. Nepomohla tedy ani elektronická možnost. K volbě také Estonci potřebují identifikační kartu (občanku), jejichž vydání by u nás stálo minimálně stovky milionů, spíše kolem jedné miliardy korun.
Jak se ukazuje, jedinou možností jak reálně zvýšit účast voličů, je atraktivní politika, zajímaví kandidáti a vytvoření určitého napětí v předvolební kampani. Jinak nepomůže nic.
