Opakuje se to v Česku jako blafy v restauracích: každou vládní krizi vysvětlujeme touhou po předčasných volbách. Včetně té poslední, dvěstěpadesáté druhé.
Myslím, že mě nikdo nebude podezřívat z obecného obdivu k politikům; podle mé teorie si je platíme jen proto, abychom denně viděli, že na světě existuje ještě někdo horší než my. Umějí-li však politici něco dobře spravovat, pak právě své dobré bydlo. Nahlíženo touto logikou nechápu, co by kterákoli z vládních stran mohla novými volbami získat – tedy kromě odchodu z vlády. Což obvykle nebývá úplně politický cíl.
Začněme a briskně i skončeme VV: legrační projekt Víta Bárty, který do politiky vnesl spoustu netušených možností, by po nových volbách neodešel pouze z vlády, ale i ze Sněmovny. Čímž by de facto odešel i ze světa, smím-li to tak říct a nerozvzlykat Bártu, jenž mívá ke svému dílu až nezdravě emotivní vztah.
Zbývá TOP 09, jediný držák. Strana přátel Miroslava Kalouska, čímž myslím i méně sympatické lidovce jako Pavel Severa, se víceméně drží na svých plus mínus šestnácti procentech. Což taky není žádná výhra: ani s tím nevyhrajete volby a nesestavíte vládu. Nebo jen s ČSSD a KSČM. To sice Kalousek už kdysi zkusil, moc štěstí s tím ale neudělal. A to si ještě tehdy nehrál na zarytého konzervativce, ale pouze na flexibilnějšího lidovce.
Nechápu proto, jak někdo může permanentní vládní krizi vysvětlovat touhou vládních stran po předčasných volbách. Jestli totiž tahle koalice může v něco doufat, pak v to, že žádné volby už nikdy nebudou.
