Německo v kómatu a Merz v pasti: Kancléř i nadále odmítá vidět svůj vlastní totální debakl
Volby v Berlíně a Meklenbursku-Předním Pomořansku skončily pro vládní křesťanské demokraty (CDU) těžkým debaklem, zatímco pravicově-extremistická AfD i levicové strany dále posílily.
Přestože kancléř Friedrich Merz čelí ostré vnitřní i vnější kritice a ztrácí legitimitu, díky obratným politickým manévrům během volebního večera přelstil své odpůrce a udržel si pozici v čele strany.
Merzův odtažitý technokratický styl a neschopnost srozumitelně oslovit voliče prohlubují krizový stav CDU a oslabují umírněnou politiku, což nahrává dalšímu růstu politických extrémů.
Volby v Berlíně a Meklenbursku-Předním Pomořansku uzavírají podzimní test pozice německé vlády. Výsledek? Obě vládnoucí strany, křesťanští a sociální demokraté, v něm propadly. I přes to ale kancléř Friedrich Merz nadále odmítá odejít ze své funkce.
Nejprve si shrňme výsledky nedělního hlasování ve dvou zmíněných regionech. Ty dlouho zůstávaly ve stínu voleb v Sasku-Anhaltsku, které před 14 dny přivedly pravicově-extrémistickou Alternativu pro Německo (AfD) k prvnímu mohutnému vítězství. Jak ale ukazuje nervozita střídaná s chaosem uvnitř berlínských centrál největších politických stran, toto hlasování bylo opomíjeno neprávem.
Pokud bychom měli vypíchnout dvě zprávy, které spojují volby v Berlíně i Meklenbursku-Předním Pomořansku, východoněmeckém regionu u Baltu, je to další úspěch AfD a vítězství levice. V německé metropoli si oproti předchozímu hlasování AfD polepšila o víc než sedm procent, v Meklenbursku-Předním Pomořansku dokonce o víc než dvacet. Levici ale ve skutečnosti voliči nadělili celou škálu různých pocitů: sociální demokraté sice uspěli v Meklenbursku-Předním Pomořansku, oproti dřívějšku ale propadli v Berlíně.
Tam si naopak na jejich troskách zatancovala Die Linke. V každém případě vše nasvědčuje tomu, že v obou regionech vzniknou tříčlenné koalice složené ze všech tří stran s levicovou identitou – SPD, Zelených a Die Linke. A v reprezentativní demokracii se pořád ještě počítá jako úspěch to, kdo si sáhne na moc a složí koalici.
Jenže levice uspěla zčásti i díky tomu, že se dokázala vzepřít hrozbě pravicového extrémismu. Fascinující výsledek předvedla v Meklenbursku-Předním Pomořansku Manuela Schwesigová, která se voličům představila jako „Frau gegen blau“ („Žena proti modré“, barvě symbolizující AfD). Populisty krotící divoké vlny úspěchu díky své prezentaci i kritice centrální vlády dokázala dohnat. Z agendy antifašismu pak čerpala i berlínská Die Linke, která i se svým radikálním programem slibujícím vyvlastňování velkých bytových fondů a s otevřeně antisemitskými skandály oslovila zejména mladší voliče.
Jinak ale pořád levice – umírněná i radikální – potvrdila, že pořád neumí to, co velmi dobře znovu dokázala AfD: účinně mobilizovat ty, kdo dříve k volbám nechodili. V případě Die Linke, Zelených a SPD se podporovatelé pořád přelévají od jedné strany k druhé. A to má v Berlíně za následek kritický debakl sociálních demokratů, v Meklenbursku-Předním Pomořansku Zelených a Die Linke.
V Německu trpí umírněná politika jako celek. Znovu si docela překvapivě na pětiprocentní hranici v obou případech sáhla Aliance Sahry Wagenknecht (BSW), levicová a otevřeně proruská strana, jejíž politika se odvíjí jen od pokynů lídryně. Nicméně nefalšovaným debaklem jsou volby pro křesťanské demokraty. V Berlíně s velkou pravděpodobností přijdou o křeslo starosty, v Meklenbursku-Předním Pomořansku dokonce o všechny dosavadní zemské poslance. Pro stranu, kterou vede kancléř Friedrich Merz, je to největší neúspěch v její dosavadní historii.
A právě kancléř Merz je už dlouho kvůli nenaplněným očekáváním terčem oprávněné kritiky zevnitř i vně strany. Od svých kolegů slyšel, že se chová jako „slon v porcelánu“, kritiku oddalování elit od občanů ale jako neslyší a dál si prosazuje svou. Po propadu v Sasku-Anhaltsku měly být právě dvoje zmíněné volby momentem, který jeho osud rozsekne: v případě aspoň přijatelného výsledku zůstane, v případě debaklu odejde. Jenže své odpůrce dokázal mistrnými politickými tahy přelstít. Jeho strana se propadla do pekel, on ale zůstává.
V tuto chvíli má tento scénář několik důvodů. Tím hlavním je, že se uvnitř CDU opozici proti němu, jakkoliv minimálně od léta rychle sílící, nepodařilo konsolidovat a domluvit se na jednom možném nástupci. Média spekulují o Hendriku Wüstovi ze západu Německa i bodrém bavorském premiérovi Markusi Söderovi. Ani jeden z nich však otevřeně proti kancléři nevystoupil, ani jeden z nich neudělal nic pro to, aby jeho funkci převzal.
Merz také přímo ve volební den udělal šikovný politický tah, skutečně hodný mistra. Na nedělní 17. hodinu, o hodinu dříve, než se v Berlíně a Meklenbursku-Předním Pomořansku uzavřely volební místnosti, si do budovy Konrada Adenauera, kde v Berlíně sídlí CDU, sezval nejvlivnější členy strany, včetně kritických zemských premiérů. Chtěl od nich slyšet, jestli on a reformy, které jeho koaliční vláda chystá a které Německo nutně potřebuje, mají stále jejich podporu. A pokud tomu tak není, jaké východisko jeho vnitřní nepřítel vidí.
Jenže nikdo nic nenabídl. Dílem proto, že se Merzovi v posledních měsících podařilo udělat maximum pro to, aby své odpůrce nahlodal tím, že s jiným lídrem řešení skutečně zásadních problémů nemusí být vůbec lepší. Jeho věrní tohle opakovali v posledních týdnech jako kolovrátek, pochybovače to přesvědčilo. Zároveň si ale tuto schůzku velmi dobře načasoval.
V centrále CDU sice v té době už měli k dispozici mlhavou představu o tom, že volby nedopadnou úplně podle jejich představ, jistý si však nemohl být přesným výsledkem nikdo. Grafy exit polls, natož „tvrdých“ dat se sečtenými okrsky před sebou v neděli odpoledne ještě nikdo neměl. A málokdo by tak chtěl s revolucí spěchat v situaci, kdy je vržen do vod nejistoty. Tím, kdy si Merz na vrcholných představitelích CDU jejich „slib věrnosti“ vynutil, se ukázal jako zdatný technolog moci. Dobrou znalost strany i zákulisních her mu nikdy nešlo upřít.
Merz pak vystoupil na tiskové konferenci hned ve chvíli uzavření volebních místností. Exit polls okomentoval jen krátce, zato úderně – zejména Meklenbursko-Přední Pomořansko, kde svítilo u jeho strany magických pět procent, označil za „katastrofu“. Záměrně si ale zvolil tento čas, aby to byl on, kdo nadefinuje, o čem budou média celý večer referovat.
Vedle naskakujících volebních výsledků mají napsat o odhodlání kancléře bránit umírněnou středovou politiku a uzavřít podzimní volební kapitolu a otevřít novou – tu, která konečně přinese potřebnou reformu důchodového systému a veřejného zdravotního pojištění. Zároveň tímto projevem kancléř umně zabránil tomu, aby se během večera před televizními kamerami střídali další funkcionáři CDU s prohlášeními, podle kterých je debakl výsledkem jeho vlastní nepopularity.
Merz si tímto krokem ve volební den koupil trochu času. Další hlasování v zemských volbách Německo čeká v dubnu příštího roku, navíc na západě. Přes mocensko-technologicky bezchybné manévry se však kancléř v jedné věci donekonečna přepočítává. Můžete vyhrát bitvu nad zmatenými spolustraníky, kteří vás chtějí odstranit. Zajistíte si tím to nakrátko nejdůležitější – setrvání v čele strany a možnost dál řídit kroky, které země podle vás potřebuje.
Bezprecedentní absenci legitimity, která CDU a osobně kancléře Merze začíná nahlodávat už na všech úrovních, tím ale vůbec nepomáháte vyřešit. Kancléř totiž jedním dechem dává otevřeně najevo své pohrdání volebním procesem. Ostatně na tiskové konferenci mu bylo relativně jedno, jestli pobočka jeho strany v Meklenbursku-Předním Pomořansku nakonec padne pod pětiprocentní hranici nebo ne.
AfD si tak dál může mnout ruce. Merz totiž zjevně další varovné signály nepochopil. A právě něco tak ostrého, jako je vypadnutí ze zemského parlamentu v jedné ze spolkových zemí, kritiku znovu nastartuje. Budoucímu klidu nenapomáhají ani někteří funkcionáři z kancléřova okolí. Třeba jeho spojenec a ministr pro vztahy se spolkovými zeměmi Phillip Amthor z neúspěchu CDU na východě obvinil tamní lídry a o Merzově roli se vůbec nezmínil. Mezitím v rámci volebního večera veřejnoprávní televize ZDF zveřejnila průzkum, podle kterého pouhé jedno procento (!) voličů CDU soudí, že jí kancléř Merz nějak v kampani pomáhá.
Vyklízení politického středu je obrovským varováním pro německou demokracii. Merzovo vládnutí i jeho neschopnost srozumitelně komunikovat s voliči jsou jen jedním z důvodů. Jak totiž ukazují i nedělní výsledky, střed uspět může, má-li ve svém čele silné a pro voliče důvěryhodné osobnosti. Jednou z nich byla právě i sociálnědemokratická lídryně v Meklenbursku-Předním Pomořansku Manuela Schwesigová, a to i přes to, že lobbovala za zájmy klimatické nadace, kterou štědře sponzoroval ruský Gazprom.
Její strategie jdoucí proti AfD ale jakékoliv negativní zprávy zastínila. Ukazuje se to znovu a znovu: i němečtí voliči se dokážou snadno identifikovat s někým, kdo se svede dobře stylizovat do role obránce jejich zájmů. CDU, ale i sociální demokraté v Berlíně v této disciplíně v posledních letech trestuhodně zaostávají.
Friedrich Merz takovou osobností v žádném případě není. Vsadil na strategii, která by možná mohla fungovat ještě před patnácti lety: nějaký ten výkyv v popularitě nevadí, připravované reformy stejně příliš populární nebudou. Důležité je reprezentovat stabilitu a držet kurz, dívat se dopředu na cíl a jemu podřizovat cestu. Když máte legitimní politický program, voliči to nakonec pochopí a ocení. Jenže v době, kdy se tohle na politice oceňovalo, už Německo, ba ani celá Evropa dávno nežije.
Politická komunikace a s ní i vymáhání výsledků ze strany voličů se zrychlily. Zároveň dobrý politik potřebuje dlouhodobě budovat pozici autentického reprezentanta, který se zajímá o zájmy minimálně své voličské skupiny. Ať má na čem stavět. Merz si tuhle pozici nikdy před voliči vybudovat nedokázal, sází na bankéřskou odtažitost technokratického manažera. A tento typ politiků je tím posledním, na kterého jsou voliči v současné době hladu po charismatu zvědaví.
Pokud se něco zásadně nezmění, CDU začne upadat do zapomnění. Noviny Leipziger Volkszeitung už v minulém týdnu vydaly komentář, který přirovnával cestu křesťanských demokratů k pádu německých liberálů z FDP. Po těch dnes, jak ukázaly i nedělní volby, už pes neštěkne, jsou stranou v kómatu. Křesťanští demokraté postupně začnou přicházet o své desetiletí budované pozice na regionálních i lokálních úrovních.
A nakonec skončí jako strana zmítaná vnitřními rozpory a štěpením mezi východem a západem, protože na západě si aspoň část svých pozic dokážou udržet. Hořkou pilulkou pro ně také bude, že postupem času přestane být důležité, s kým CDU bude nebo nebude chtít vládnout. Hořké kompromisy se sociálními demokraty budou ještě tou lepší variantou. Tou horší, ke které ale vývoj spojený s posilováním extrému nalevo směřuje, je nevyhnutelnost budoucí spolupráce s Die Linke. A u té Friedrich Merz, stejně jako u spolupráce s AfD být určitě nechce. Výhybka nicméně vede pouze přes posílení vlastní značky. Takové, které se teď zdá být zase o něco vzdálenější než před víkendem.
