Příliš rychlé svlékání jako zkáza cudnosti: Vynález praktického zipu se stal nepřítelem počestných mravů
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
- Whitcomb Judson si sice nechal v roce 1891 patentovat předchůdce moderního zipu na boty, jeho nespolehlivý systém háčků a oček se však nesetkal s úspěchem a sám vynálezce z něj nikdy nezbohatl.
- Skutečně funkční a spolehlivý systém protilehlých zoubků navrhl až švédsko-americký inženýr Gideon Sundbäck, jehož patent z roku 1917 položil základ moderního zdrhovadla.
- Zavedení zipu do běžného oděvního průmyslu zpočátku bránily morální předsudky z příliš rychlého svlékání, definitivní průlom však přinesly armádní zakázky a pařížská móda v meziválečném období.
Zavazovat si vysoké boty desítkami knoflíků bylo na konci 19. století utrpením, které mechanik Whitcomb Judson odmítl dál tiše snášet. 7. listopadu 1891 si nechal patentovat předchůdce moderního zipu, jenž měl zkostnatělému šatníku ulevit od zdlouhavého šněrování. Cesta od Judsonova těžkopádného zapínadla k dnešnímu spolehlivému jezdci však nebyla triumfálním pochodem, nýbrž dekádami technických krachů a obchodního zoufalství. Praktický zip se zrodil ze zarputilosti muže, který z vlastního převratného nápadu nikdy nezbohatl.
Kolumbijská výstava v Chicagu a mechanismus, který drhnul
Když chicagský strojař Whitcomb Judson získal americké patenty č. 504 038 a 504 037 na zařízení nazvané „Clasp Locker or Unlocker for Shoes“ resp. „Shoe-Fastening“, věřil v okamžitý průlom. Přístroj představil na Světové kolumbijské výstavě v Chicagu, kde se tehdy prezentovaly technické zázraky éry páry a elektřiny. Judsonův vynález se však s žádným bouřlivým přijetím nesetkal.
Mechanismus původně nesestával ze vzájemně zapadajících zubů, jak je známe dnes, ale ze spleti háčků a oček navlečených na textilních páscích, které do sebe vtlačoval posuvný jezdec. V praxi se zařízení zasekávalo, v nevhodnou chvíli samovolně rozevíralo a kvůli složité výrobě bylo příliš drahé. Jak Judson brzy zjistil, veřejnost dala raději přednost léty prověřeným knoflíkům než kovovému rébusu, který spolehlivě ničil nervy i tkaniny.
Judson se přesto nevzdal. Spojil síly s právníkem a investorem Lewisem Walkerem a založili společnost Universal Fastener Company. Podnik balancoval na hranici krachu dlouhé roky. Tovární stroje ničily materiál, zákazníci výrobek vraceli a samotný vynálezce trávil noci překreslováním nespolehlivých vodítek a západek. Judson zemřel v prosinci 1909, aniž by tušil, že jeho původní vize jednou ovládne textilní průmysl na všech kontinentech.
Génius ze Švédska a zrod moderního patentu
Zásadní zlom nastal až ve chvíli, kdy Walker do reorganizované firmy přivedl švédsko-amerického inženýra Gideona Sundbäcka. Ten pochopil, kde tkvěla Judsonova slepá ulička: háčky byly příliš hrubé a náchylné k mechanické únavě.
Sundbäck přepracoval princip od základů. Zmenšil jednotlivé komponenty, zvýšil jejich hustotu a vytvořil systém drobných protilehlých zoubků s jamkami, jež do sebe přesně zapadaly. Výsledkem byl patent z roku 1917 na „Separable Fastener“, který představoval skutečně funkční, pružný a spolehlivý spoj. Zatímco Judson dodal odvahu opustit knoflík, teprve Sundbäck dodal precizní strojní toleranci.
Své definitivní jméno získal vynález až v roce 1923 díky společnosti B. F. Goodrich. Výrobce gumárenského zboží použil Sundbäckovo zapínání na nových pryžových holinkách a dal mu obchodní název „Zipper“ – zvukomalebné slovo odvozené od rychlého zvuku, jejž jezdec při pohybu vydával.
Námitka puritánů: Rychlé svlékání jako hrozba mravopočestnosti
Prosadit novinku do běžného oblečení však neznamenalo jen vyřešit metalurgii a výrobní pásy. Proti kovovému spoji se postavily tehdejší společenské konvence. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století čelil zip paradoxnímu odporu: konzervativní kruhy a mravnostní spolky v něm spatřovaly nebezpečný nástroj mravního úpadku.
Rychlost, s jakou bylo možné oděv rozepnout, vyvolávala obavy z usnadnění nezřízeného milostného života a podkopávání cudnosti. Oděvní firmy se bály zipy umisťovat na dámské šaty i z čistě technických důvodů, neboť kovové pásky vlnily jemné hedvábí. Průlom přinesla až armádní poptávka za první a druhé světové války, kde vojáci ocenili větruodolné letecké kombinézy i nepromokavé kapsy, a následně pařížská haute couture, kdy návrhářka Elsa Schiaparelli v polovině 30. let povýšila funkční zip na otevřený módní prvek.
Dnes je zdrhovadlo natolik samozřejmou součástí každodenní existence, že jeho mechanickou dokonalost ani nevnímáme. Přesto za tímto drobným detailem zůstává otisk Whitcomba Judsona – muže, jehož původní nedokonalé háčky položily základ globálnímu fenoménu, ačkoliv on sám zanechal svět v přesvědčení, že vyrobil jen další zapomenutou technickou kuriozitu.
