Největší problém opozice není Babiš. Je to její vlastní strategie
Vláda Andreje Babiše je u vlády více než půlroku. Za tu dobu se odehrály: dosud nevídané útoky na ústavní instituce (Ústavní soud a Českou národní banku); velká krize na Blízkém východě, která podstatně zdražila pohonné hmoty; vládní návrhy zákonů, které obcházejí standardní legislativní proces (místo řádného procesu se uplatňují poslanecké návrhy); zvyšování státního dluhu; mimořádně napjatý spor vlády s prezidentem republiky; navrhování zákonů, které znatelně zasahují do svobodného podnikání a chtějí narušit základy advokátní mlčenlivosti; chaotický a naprosto podivný pokus o zestátnění České televize; a mnoho dalšího. Přitom vláda dosud nedoručila voličům své základní programové priority: hypotéky se nezlevnily; věk odchodu do důchodu se nevrátil na 65 let; bydlení je stále extrémně drahé; v Česku je stále draho.
Pořád však vládní strany – podle veřejných průzkumů – mají velkou podporu a zřejmě by vyhrály volby. Nabízí se pak otázka: Co dělá opozice? A zda to, co dělá, je efektivní.
Prakticky řečeno, způsob, jakým stávající vláda vládne, by nabízel schopné opozici obrovský prostor pro to, aby vládu věcně kritizovala a získala podstatnou část vládních voličů na svou stranu. Přesto se tak neděje. Opozice je pořád ve stavu zmaru a žádná z opozičních stran ani trochu neohrožuje postavení hnutí ANO.
Vidím dva důvody, proč se opozici nedaří a proč není úspěšná: 1) opozice se dosud mentálně neoprostila od její dřívější politiky založené primárně na tzv. Antibabišismu, tj. absolutní „hodnotové“ kritice vlády; 2) opozice se schovává za prezidenta republiky Petra Pavla a fakticky jej staví do role lídra opozice.
Mentálně v zajetí Antibabišismu.
Byť téměř všechny opoziční strany po prohraných volbách v roce 2025 změnily své vedení, nezměnily svůj přístup k programu. Ten je stále založený primárně na tom, že oni (opozice) jsou ti hodní, dobří a demokratičtí a vláda je ta špatná a nedemokratická. Tento program se na první pohled zdá být založen na hodnotovém základu. Přitom jde o „kvazi-hodnoty“, které možná skalní voliči opozice považují za hodnoty – nevnímá to však většina voličů. Ztělesňuje to způsob, jak opozice reaguje na snahu vlády zrušit koncesionářské poplatky. Jednak nezávislost veřejnoprávních médií automaticky nepadá se zrušením koncesionářských poplatků, jednak jde o téma, které většina voličů nepovažuje za stěžejní, a hlavně je vůči koncesionářským poplatkům většina voličů skeptická. Opozice však pořádá až fanouškovskou kampaň za údajnou „záchranu veřejnoprávních médií“ a prakticky v některých případech vyvolává dojem, jak kdyby byli sami novináři ve veřejnoprávních médiích. Místo toho se opoziční politici měli minimálně pokusit s vládou o reformu (podřazení financování veřejnoprávních médií pod státní rozpočet) a zakotvení jasných nezpochybnitelných bariér pro to, aby byla zachována nezávislost.
Kdyby na to vláda nechtěla přistoupit, pak by mohli srozumitelně a jasně komunikovat, že vláda opravdu o zachování nezávislosti veřejnoprávních médií nestojí. Přístup opozice však vytvořil mediální dojem, že ona stojí na koncesionářských poplatcích, vláda na placení z rozpočtu, a obě strany shodně hovoří o tom, že bude nezávislost zachována. Volič si pak jednoduše může říci, že přece obě stranám jde o zachování nezávislosti, jen přístup vlády zajistí, že občané nebudou média platit „z vlastní peněženky“ (byť jde o nesmysl). Místo debaty o tom, co kdo platí, mohla být jasná debata o tom, že opozice navrhuje jasné mantinely a vláda se snaží o ovládnutí veřejnoprávních médií.
Obecně opozice staví většinu kritiky vlády na „hodnotových argumentech“. Hned pro několik důvodů lze jasně souhlasit s opozicí, že se vláda pokouší o částečné narušení stávajících rysů české demokracie a českého demokratického státu. Tuto kritiku by však měla stavět na hmotném základu a pak až přidat hodnotovou rovinu. Místo toho však jde slyšet primárně „křik“ o populistech, nedemokratech (atp.) – na tyto pojmy, kvůli tomu, že jsou pořád používány, už téměř nikdo neslyší. Paradoxně bych řekl, že volič stojí o populistu, protože si pod tímto označením představí politika, který „to dělá pro lidi / myslí na lidi“. Používání nepatřičných a nesprávných pojmů v nevhodný čas tyto pojmy prakticky vyprázdnilo – a opoziční politici na tom mají velký podíl.
Dokud si opozice neuvědomí, že způsob její práce ve smyslu my nebo oni, resp. buď opozice, anebo vláda, nepovede k úspěchu, tak se nic „nezmění“. Matematika je v tomto bodě neúprosná: vládní tábor má dlouhodobě (posledních minimálně 5 let) větší volební podporu; mezi opozičním a vládním táborem prakticky voliči nepřecházejí. Z toho vyplývá, že bude-li opozice mluvit jen ke svým opozičním voličům, kteří s vládou naprosto nesouhlasí a mají z jednání vlády (často po právu) obavy, tak vládní tábor volby vždy vyhraje.
Dále tento způsob práce způsobuje naprostou zaměnitelnost jednotlivých opozičních stran. Je vůbec rozeznatelná politika ODS, STAN, KDU-ČSL a TOP 09? Staví svou politiku na tématech, které je mezi sebou odlišují? Já myslím, že nikoliv. V mých očích prakticky nelze vnímat pohledem komunikace rozdíl v politice ODS a STAN – to je zásadní problém. Buď se tedy opozice musí spojit do jednoho bloku (srov. Fialova myšlenka o „SUPERSpolu“ – označení, který on sám tedy prý nepoužil), anebo se budou muset opoziční strany začít vymezovat i vůči sobě a vytvořit si autentický profil a srozumitelně odlišitelnou politiku. Jen tehdy je šance, že z opozičních lídrů vykrystalizuje „jeden lídr“, který bude opravdovým vyzyvatelem Andreje Babiše – ostatní budou „doplňkové“ strany, které pomohou této hlavní opoziční straně získat většinu. Dnes to však není ani Kupka, ani Grolich, ani Rakušan, ani Hřib, ani Havel.
Ve stínu prezidenta
Jestli něco rámuje politickou debatu v posledním půlroce, pak to je spor prezidenta republiky s vládou (zejména s Motoristy). Počínaje sporem ohledně jmenování Filipa Turka ministrem, přes SMSky Macinky prezidentovi (ty tedy nebyly ani přestupkem, natož trestným činem), konče pří o zahraniční politiku, což vyeskalovalo v spor o to, kdo bude Česko zastupovat na Summitu NATO v Ankaře.
Vláda – logicky – stojí shodně za tím, že je pravda a právo na straně vlády. Opozice stojí bezmezně za prezidentem.
Spory vlády s prezidentem lze vnímat ve dvou rovinách: hodnotový spor (ztělesněn primárně SMSkami) a spor o ústavní kompetence (právo nejmenovat ministra, právo zastupovat zemi navenek).
Opozice se v kauze SMSek jasně postavila za prezidenta. Tento přístup zřejmě nelze příliš kritizovat, Macinka se zachoval minimálně hulvátsky a potvrdil, že upadající politická kultura panuje i v kulisách mimo média. Diskutabilní je, zda prezident udělal správně, když SMSky zveřejnil (to je ale na jinou debatu).
V oblasti sporu o ústavní kompetence opozice stojí také neúprosně na straně prezidenta a téměř až „fanouškovsky“ hájí argumentační pozici prezidenta. Činí tak výhradně z toho důvodu, že je v těchto bodech prezident v opozici vůči vládě a že se tak mohou přiživit na kritice vlády formulované někým, kdo má většinovou podporu voličů. Jestli to tak není, tak ať napřímo přiznají, že usilují o změnu fungování českého ústavního systému, a to ve smyslu posunu k polo-prezidentskému systému.
Nedává totiž žádný strategický smysl mermomocí stát na straně prezidenta ve sporu ohledně jeho pravomocí (ne)jmenování ministra. Jejich shodné volání po tom, že prezident rozhodl jednak správně, jednak po právu, se jim může šíleně vrátit. Představme si situaci za pár let, kdy opozice vyhraje volby a bude sestavovat vládu. Na Hradě bude sedět někdo jako Miloš Zeman a odmítne jmenovat toho či onoho ministra s odkazem na to, že jde o osobu, která hodnotově nemůže vykonávat pozici ministra. Co pak budou dělat? Když jsou v éteru stovky jejich prohlášení o tom, jak to prezident Pavel udělal ve vztahu k Turkovi správně, a že na to má právo. Opozice se podílela na tom, že se mohl vytvořit „precedent“, že má prezident právo na to nejmenovat ministra – to dosud nebylo vůbec jasné.
Nesnažím se říci, že se opozice nemá účastnit sporů mezi prezidentem a vládou. Má tak činit zdrženlivě. Ve vztahu k Turkovi se nabízelo říci: Turek je pro nás hodnotově nepřijatelný a nekompetentní, o pravomoci prezidenta nejmenovat ministra, nechť rozhodne Ústavní soud – ne následně téměř „slavit“ a prezidenta „oslavovat“, že Turka opravdu ministrem nejmenoval. Ve vztahu k Summitu NATO: Považujeme za zaběhlou praxi, že Česko zastupuje prezident. O případných nejasnostech, nechť rozhodne Ústavní soud – ne po nařízeném předběžném (!) opatření oslavovat „jasné vítězství prezidenta“ a téměř juchat, že je super, že na Summit NATO jede i prezident.
Opozice svým jednáním jasně staví prezidenta do opozičního táboru a usnadňuje rámování vlády, že je Petr Pavel prezidentem opozice, a hlavně lídrem opozice. Jednak lídrem opozice Petr Pavel nemůže být, neboť nemá příliš kompetencí. Jednak se mu takto ztěžuje možnost obhájit prezidentský úřad ve volbách v roce 2028. V neposlední řadě takto opozice degraduje svoje postavení a vzdaluje se od reálné možnosti konkurovat Andreji Babišovi.
