Dohra summitu NATO: Babišovy omyly a lži, Macinkův debakl, pnutí v SPD aneb Všechno bylo jinak
Dlouho vyhlížený summit NATO nebyl zlomový, ale dopadl nad očekávání, i když Babišova vláda neobstála. Nenaplnily se její intrikánské scénáře sporů s Hradem, ale naplnila se role Česka jako černého pasažéra. Co se odehrálo jinak?
Přípravy summitu v Ankaře poznamenaly obavy z chování Donalda Trumpa. Prezident útočí na evropské spojence, oslabuje roli Spojených států v NATO a vytýká jeho členům, že se nepřipojili k jeho íránskému dobrodružství, dosud bez hmatatelného výsledku.
Hladký průběh summitu
V tomto směru hodně odpracoval generální tajemník NATO Mark Rutte, jenž učinil řadu diplomatických kroků, aby summit proběhl pokud možno hladce. Svoji roli sehrálo chlácholení Trumpa zřejmě za cenu už nezbytné „diplomatické“ servility, ale do značné míry také přístup většiny členů Aliance.
NATO si v současné bezpečnostní situaci nemůže dovolit působit jako rozklížený tým. To by byla rajská hudba pro Kreml a smrtící koktejl pro Ukrajinu, jež na bojišti zvyšuje iniciativu. Hysterické útoky Kremlu proti závěrům summitu nasvědčují, že dopadl dobře.
Rutte načrtnul rámec jednání krátce před Ankarou. Zdůraznil pokračující masivní podporu Ukrajině, což byl nakonec hlavní headline summitu. Upozornil, že jen evropští spojenci a Kanada vydají v letech 2025 až 2026 na obranu navíc 258 miliard dolarů, což je dnes na hranici výrobních zbrojařských kapacit.
Kontrolní summit, jak pokračuje plnění závazků z loňského summitu v Haagu navyšovat obranné výdaje, proběhl v tomto duchu. Tím ovšem výčet dobrých zpráv končí s ohledem na domácí poměry, jelikož Česko se ocitlo na chvostu pelotonu.
Pokrytecké zakrývání problémů
Premiér Babiš se snažil zakrýt letošní škrty v rozpočtu obrany sérií lží, omylů a lidské malosti, jimiž jeho sestava dláždila cestu k summitu. Jestliže nedostal kartáč, nebyla to jeho zásluha, jelikož hrozící blamáž zachránili aktivnější spojenci.
Babiš se chtěl vyhnout Trumpově pranýři. Sázel na poklonkování ješitnému prezidentovi a přizpůsobil tomu některé dříve nemyslitelné kroky a přísliby s nejasnou trvanlivostí. Za vše hovoří jeho odpověď na otázku, co konkrétně jeho vláda udělala pro pomoc okupované Ukrajině.
„Muniční iniciativou, 280 miliard korun. Dodali jsme Ukrajině polovinu velkorážové munice,“ reagoval premiér a zapomněl dodat, že hnutí ANO chtělo muniční iniciativu předchozí vlády zrušit, v drtivém objemu ji financují západní spojenci a jeho kabinet se rozhodl do ní neposílat ani korunu.
O nejupřímnějším postoji k válce na Ukrajině svědčí jeho překvapení po příletu do Ankary. Podivil se, že „atmosféra je taková, že všichni mluví o válce, všichni mluví o zbrojení a zatím jsem vůbec neslyšel slovo mír“. Stále žije na jiné planetě?
Macinka hlavním poraženým
Průběh summitu nastínil zbytečnost a malichernost domácích sporů o účast prezidenta Petra Pavla, kterou si nakonec zařídil předběžným opatřením Ústavního soudu. Šlo o principiální spor, zda si může předseda subjektu balancujícího na hranici volitelnosti vynucovat politickou libovůli na úkor ústavních zvyklostí.
Macinka prohrál svatou válku s Pavlem na celé čáře. Zbyl z ní jen slovní balast rámující extrémní kohabitaci, která přerostla v extrémní politický propadák. Macinka ztratil munici, oslabil svoji pozici a posílil prezidenta. Stačí bez komentáře připomenout několik výroků.
Duben 2026: „I kdybych měl být tím posledním, tak jeho jméno na tento seznam já nikdy nenapíšu. Nikdy, jo, prostě když je někdo tím posledním, kdo to může udělat, tak to udělat musí.“
Červen 2026: „Věřím tomu, že pan prezident pochopí, o co nám jde, že nám jde o věc, že my jsme vláda, chceme si ty věci obhajovat sami. A k nějakým emocionálním krokům typu, že bude žalovat vládu, se neuchýlí.“
Červen 2026: „Na neformální večeři prezident určitě nebude.“
Kdo poškozuje Česko?
Hluboce se mýlil i premiér Babiš, jenž po nálezu Ústavního soudu tvrdil, že si nepřeje prezidentovu účast, protože poškodí Českou republiku. Jindy vykládal, že by šlo v Pavlově případě o „výlet“, protože mandát bude obhajovat vláda. Jak to bylo v reálu?
Babiš a Macinka před summitem vyzdvihovali význam neformální večeře lídrů, aby odůvodnili, proč se jí nemůže prezident zúčastnit, jak navrhoval v rámci kompromisu. Zdůrazňovali, že večeře je důležitější, protože tu dochází ke koordinaci postojů.
„Ti, kteří byli na neformální večeři, kde je největší prostor pro to, nějakým způsobem řešit ty záležitosti, za které bojujeme, tak byli i druhý den na tom oficiálním jednání,“ vysvětloval premiér. Jak při večeři hájil záležitosti, za které bojují?
„Bylo to o jídle, bylo to o všem možném, ale určitě to nebylo o výdajích na NATO. Nikoho to na večeři nezajímalo, byli jsme tam s manželkami,“ prohlásil žoviálně premiér, který seděl u stolu s Volodymyrem Zelenským. Řešil s ním prý hlavně menu.
Ruku na srdce, o čem se má ukrajinský prezident bavit s nedůvěryhodnou figurou, která vždycky zpochybňovala pomoc Ukrajině a má ve vládě proruské extremisty? A jejíž vláda se tím sama vyřazuje z poválečných investic na Ukrajině?
Babiš prohodil několik slov i s Trumpem, ale nikoli o tom, aby mu vysvětlil, proč neplní závazky, ale o jeho manželce Melanii. S norským premiérem Jonasem Gahrem Størem se prý bavil o fotbale. O čem na večeři mluvil se spojenci prezident Pavel?
„Dotazy ve vztahu k České republice byly nejen k výši obranných výdajů, ale i k tomu, jak budeme podporovat Ukrajinu,“ uvedl prezident, který nic nehrotil. Držel se mandátu vlády, která „na papíře“ deklarovala závazek postupně zvyšovat výdaje ke 3,5 procentům HDP a pokračování pomoci Ukrajině.
Vláda černým pasažérem
Prezident měl důvod vymezit se vůči mandátu vlády, a sice nepřipojit se ke klíčovému závazku poskytnout 70 miliard eur na vojenskou pomoc, výcvik a vybavení pro Ukrajinu v roce 2026 a udržet obdobnou úroveň v následujícím roce.
Tím si Česko s několika zeměmi zachovalo pověst černého pasažéra z doby, kdy Babiš s Orbánem a Ficem jako jediní v EU negarantovali půjčku 90 miliard eur Ukrajině. Pokud něco poškozuje kredit země mezi spojenci, tak podobné ambivalentní postoje.
Babiš na summitu oficiálně hovořil tři minuty, jinak se zabýval jídlem, manželkami a fotbalem. Pavel vystoupil na akci Mnichovské bezpečnostní konference. Ministr zahraničí Petr Macinka a obrany Jaromír Zůna nevystoupili nikde a octli se v roli bezvýznamné stafáže, která klidně mohla zůstat doma.
Macinka se Zůnou se navíc stali spoluaktéry koaliční roztržky s SPD. Během summitu vyšlo najevo, že vláda ve snaze zalíbit se Trumpovi na poslední chvíli rozhodla o přesměrování části peněz určených Ukrajině na nákup amerických zbraní v programu PURL.
V radikálním prostředí SPD došlo k velkému pnutí, protože slibovala, že na zbraně Ukrajině, tedy na prodlužování války, nepůjde ani koruna. Neprůhlednou roli sehrává ministr Zůna. Musel o tomto rozhodnutí vědět, zatímco vedení SPD vyhlašuje, že došlo k porušení koaliční smlouvy.
Absurdní dohru summitu NATO završuje kontrast v ostudně rozporuplném vystupování vlády a na druhé straně prezidenta, jenž nakonec jako jediný z české reprezentace zachoval dekorum.
