„Duch Ankary“ přinesl úlevu. Summit NATO dopadl lépe, než se čekalo, Evropě ale zůstaly štosy úkolů
Summit NATO v Ankaře je minulostí. A i když se to ve stínu českého konfliktu mezi vládou a prezidentem nemusí na první pohled zdát, jeho průběh byl klidnější, než se mnozí obávali. Americký prezident víc chválil, než káral, zatímco ti, kdo si kritiku zasloužili, deklarovali snahu se polepšit. Třiadvacet členských států si ale odváží také štosy domácích úkolů.
Na úvod se zaměřme na závěrečné prohlášení, které v Ankaře schválili všichni účastníci. Hned v první větě se zavazují ke kolektivní obraně podle článku 5 Washingtonské smlouvy, ohlížejí se za obecným zvýšením investic do obrany a uvádějí, že jsou „jednotní v neochvějné podpoře Ukrajiny, v obraně její svobody, suverenity a územní celistvosti“. To je jednoznačné prohlášení. Může a bude ale vnímáno víc jako diplomatické komuniké. Zkrátka – povinnost.
Reálně důležitější je, co probíhalo takzvaně „na okraj“ – bilaterální jednání, neformální schůzky, nové iniciativy. Nebylo jich málo. A i když se toho o střednědobých a dlouhodobých dopadech dozvíme nejvíc s odstupem – podobně jako tomu bylo zatím vždycky –, první přehled už si udělat můžeme. Americký prezident Donald Trump měl během druhého dne jednání prohlásit, že „láska je ve vzduchu“, německý kancléř Friedrich Merz dokonce mluví o „duchu Ankary“.
Že o dobrém průběhu slyšíme z obou stran Atlantiku, to je nad očekávání dobrá zpráva. Donald Trump v zákulisí podle zpráv agentury Reuters i německého serveru t-online nebyl zdaleka tak kritický a útočný jako ve světle kamer. Pochválil trajektorii, kterou jde v nárůstu obranných výdajů Pobaltí i severní Evropa, a vlídná slova si vyslechlo i Německo.
Trump se také setkal s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. To i během veřejného prohlášení pro média mělo přátelský charakter. Ukrajinský lídr uvedl, že do Moskvy zatím nepojede, protože to není kvůli útokům ukrajinských dronů na ruské hlavní město bezpečné. Tenhle moment vypovídající o obratnosti prezidenta napadené země ale zakryl mnohem důležitější, aspoň v náznaku dobrou zprávu pro Ukrajinu: země by mohla od Spojených států obdržet licenci pro výrobu systémů Patriot. Dá se to číst tak, že USA plánují jít do dalšího jednání s Ukrajinou s návrhy, které jí můžou pomoct. Členské země NATO také schválily, že Ukrajině poskytnou v následujícím roce a půl nejméně 140 miliard eur. A přestože se ne všichni chtějí na této klíčové pomoci podílet přímo, důležitý výsledek to je.
Samostatným klíčovým bodem je také kanadsko-lucemburská iniciativa ve zřízení Banky pro obranu, bezpečnost a odolnost (DSRB). Ta by měla zahájit svoji činnost v příštím roce. Jejím cílem je posílit obranný průmysl a povzbudit malé a střední podniky ke spolupráci s potřebami účastnických států – tedy vytvořit „obranný trh“. Iniciátoři této myšlenky neměli přemrštěná očekávání, proto byli až doposud skoupí na slovo. K Ankaře se ale upínali jako k momentu, kdy vznik nové instituce oznámí. Prozatím se jako zakládající připojilo vedle Kanady a Lucemburska dalších sedm zemí – Albánie, Belgie, Řecko, Lotyšsko, Turecko, Rumunsko a Ukrajina. Nejdůležitější hráči ale stále chybí a jsou v roli pozorovatelů. Jestli ale k něčemu může Ankara přispět, je to hledání způsobů, jak se mohou zapojit.
Rozvoj obranného průmyslu byl ostatně jedním z nejdůležitějších témat dvoudenního rokování. Už během prvního dne generální tajemník NATO Mark Rutte oznámil mohutné nové investice, zakázky v hodnotě desítek miliard dolarů. Aliance třeba představila iniciativu NATO Drone Edge zvyšující investice do systémů protidronové obrany, klíčové jsou rovněž dodávky nových víceúčelových tankerů nebo bezpilotních letadel.
Turecký summit byl i díky Trumpovi, který byl vesměs v dobré náladě, a především ve druhém dni soustředil velkou část pozornosti na konflikt s Íránem, relativně milosrdný k těm, kdo zaostávají v navyšování obranných výdajů. Slovinský premiér Janez Janša třeba vsadil na to, že svoji pozici potížisty vysvětlí odvoláváním se na předchozí levicovou a antimilitaristickou vládu. Do jisté míry se mu úhybný manévr povedl. Ze zákulisních informací slovinských médií skutečně vyplývá, že tahle strategie na spojence v Alianci platila. Přišla vhod ve chvíli, kdy může Janša tvrdit, že je ve funkci znovu skutečně jen pár měsíců. Argumentuje, že předchozí reprezentace ostatním státům lhala a mezitím zahrnovala do magické hranice 2 % HDP na obranu investice, které se jako obranné chápat daly jen při notné dávce fantazie. Podobnou rétoriku dnes ve vztahu k té předcházející, Fialově vladě používá i vláda česká.
Přesto však celé jednání nezůstává bez poskvrnky. O první pozdvižení se americký prezident postaral ve chvíli, kdy znovu zopakoval americkou snahu vymoct si kontrolu nad Grónskem. Vysloužil si tím ostrou kritiku dánských vládních představitelů, generální tajemník Aliance se ale na tiskové konferenci snažil odpovědi na otázku, jak konflikt vnímá, vyhnout. Můžeme to vnímat jako kolorit, prázdná slova Donalda Trumpa, která se na jednání na mezinárodní půdě vždycky objeví. Normalizovat potenciální střet uvnitř NATO a zlehčovat ho ale z dlouhodobého hlediska všem jenom uškodí.
Silnou kritiku si od nejmocnějšího muže planety vysloužilo také Španělsko. To ač není v plnění spojeneckých závazků ani tempu růstu zdaleka nejhorší, dostalo od Trumpa nálepku „hrozného partnera“, kterého by dle jeho vůle měly ostatní státy dostat do pozice mezinárodně izolované země. Španělský premiér Pedro Sanchéz se výroky snažil zlehčovat tím, že se v zákulisí s americkým lídrem bavil o fotbale, pozornost ale nediplomatické útoky vyvolaly po právu.
„Duchem Ankary“ je tak pokračující snaha především evropských zemí navyšovat obranné výdaje. Německý kancléř například avizoval, že se jeho země k Trumpovu vysněnému cíli 5 % HDP může dostat dříve, než se zdálo. A kombinace posypání si hlavy popelem a odhodlání v plnění cílů pokračovat americkému lídrovi konvenovala natolik, že zhoršení jeho nálady nepřipadalo na summitu v úvahu. K „dobrému ovzduší“ ve vnímání amerického prezidenta pak určitě přispělo i to, že hostitelem byl jeho osobní přítel, turecký prezident, kterého jeho americký protějšek obdivuje pro jeho dlouhotrvající centralizaci moci.
Především evropské země si z Ankary odvážejí domácí úkoly. Směřovat k pětiprocentnímu závazku nebude jednoduché a zejména středně velké země čeká ještě spousta vysvětlování domácím publikům. Jak poznamenal český prezident Petr Pavel na debatě organizované zástupci Mnichovské bezpečnostní konference, někteří jen podlehli falešnému pocitu bezpečí. Trumpovy úsměvy a pochvaly neznamenají, že by Američané polevili ve svém tlaku na to, aby si Evropa platila svou obranu sama. Naopak, tento tlak v jejich očích konečně začíná přinášet své ovoce a zjevně ho pochopili všichni bez výjimky.
Ankarský summit tak mnozí vnímají pozitivně především proto, že čekali kvůli přítomnosti amerického prezidenta mnohem horší průběh. Byli vystrašení, a proto teď odjíždějí domů vesměs s úlevou. Ta by ale měla být jen zdánlivá. Objektivních důvodů k optimismu vyplývajících z válečných i jiných mezinárodních výzev totiž pořád příliš není.
