Koncesionářské poplatky nezávislost nezaručí. Co dál s veřejnoprávními médii?
Poslední týdny jsou – logicky – rámovány debatou o vládou připravované novele na zrušení koncesionářských poplatků a zavedení financování České televize a Českého rozhlasu, tzv. veřejnoprávních médií, prostřednictvím státního rozpočtu.
Nejde o klasickou debatu, ale o vyostřený (ideologický) souboj mezi vládou a opozicí, kdy se dotčená veřejnoprávní média výrazně zapojují do veřejné debaty. V poslední době představitelé veřejnoprávních médií hlasitě upozorňovali na problematičnost změny způsobu financování a zároveň se iniciativy novinářů zevnitř veřejnoprávních medií uchýlily k explicitnímu formulování vlastních požadavků a stanovisek.
Opozice s vládním návrhem důrazně nesouhlasí a již předem avizovala, že případnou snahu o schválení této novely budou doprovázet masivní obstrukce.
Je však boj za veřejnoprávní média vlastně v dnešní době důležitý? A vyplatí se opozici „krvácet na barikádách“ za zachování koncesionářských poplatků? A kdo z tohoto souboje vlastně může benefitovat?
Veřejnoprávní média patří dlouhodobě mezi nejdůvěryhodnější média v České republice – důvěřuje jim a věří jim nejvíce českých občanů. Jde také o dlouhodobý stálý pilíř českého mediálního světa. S tím se pojí i dosud platné nastavení jejich financování, a to prostřednictvím koncesionářských poplatků. Jednoduše vzato je smysl koncesionářských poplatků v tom, že téměř všichni občané ČR musí platit poplatek, který tvoří rozpočet veřejnoprávních médií, nehledě na to, využívají-li jejich služeb. Fakticky však poplatek nemá sloužit jako jakési předplatné za obsah, s jakým se potkáváme u Netflixu, Oneplay a jiných streamovacích služeb. Jde o poplatek, který má zajistit existenci nezávislých a nestranných médií se silnou institucionální základnou, která bude co nejméně závislá na lobbyingu ze stran jednak politiků, jednak vlivových hráčů. Srovnejme to se situací, kdy si kde jaká „bohatá osoba“ smí koupit vlastní médium a následně má možnost mu udávat ráz a formovat, jak a o čem bude informovat.
Hlavní argument pro zachování koncesionářských poplatků tedy spočívá v tom, že se tím předpokládá nezávislost veřejnoprávních médií na politicích. V případě, že by byla tato média financována přímo ze státního rozpočtu, pak má na jejich výši vliv vláda, resp. Poslanecká sněmovna, která státní rozpočet schvaluje. Stejně tak však zákon, který ukládá povinnost hradit koncesionářské poplatky, schvaluje Poslanecká sněmovna.
Rovněž je zcela možné vytvořit zákon, který stanovuje fixní výdaj, tj. mandatorní výdaj na financování veřejnoprávních médií – jde pak o povinnost státu vydat takové finanční prostředky ve státním rozpočtu. Nárok na vydání takových financí pak nelze „škrtnout perem při tvorbě rozpočtu“, musí dojít ke změně daného zákona. Dá se shrnout, že obě varianty jsou závislé na schválení zákona ze strany Poslanecké sněmovny.
Z nějakého důvodu se pojem „koncesionářských poplatků“ stal v české (politické) veřejné debatě symbolem – pro některé symbolem, který chtějí zrušit, pro jiné symbolem, který je „Svatým grálem“ pro zachování nezávislosti veřejnoprávních médií. Stejně však – pro oba přístupy – platí, že nehledě na formu financování veřejnoprávních médií bude zajištěna jejich nezávislost. Pokud…
Pokud budou nastaveny mechanismy takovým způsobem, že bude fakticky znemožněno, aby vládní většina jakýmkoli způsobem podstatně narušovala práci novinářů v daných medií a určovala, co kdy a jak se bude vysílat. Tato nezávislost může být narušena jak při existenci koncesionářských poplatků, tak i v případě, kdy budou veřejnoprávní média financována ze státního rozpočtu (patrně zde je riziko vyšší). Opozice a zastánci by tak neměli usilovat jen o zachování koncesionářských poplatků pro forma, ale usilovat, aby existovaly – nehledě na formě financování – mechanismy, které „zaručí“, že nebude nikdo podstatným způsobem ovlivňovat chod a práci veřejnoprávních médií (opusťme zřejmou utopii, že by nezávislost mohla být absolutní, půjde spíše o ideál).
Na druhou stranu si položme otázku, zda v roce 2026 nutně potřebujeme „silná veřejnoprávní média“ a zda při jejich absenci dojde k významnému narušení mediálního světa, tedy ohrožení demokracie a svobody v podobě, v jaké ji známe.
Dnes prakticky neexistují žádné vstupní bariéry pro to, aby člověk vstoupil do veřejné debaty (a s velkým dosahem), začal publikovat vlastní názory, včetně investigativy, rozhovorů a dalších – dříve tradičních – mediálních žánrů. Prakticky, v rovině politického boje mají větší vliv a význam podcasty než rozhovory politiků v televizi – dokazují to všechny poslední volby a nejkřiklavěji ty v Maďarsku. Jednak tam neproběhla žádná debata mezi dvěma hlavními kandidáty, jednak dokázal volby drtivě vyhrát kandidát, který byl v opozici vůči kvaziautoritativnímu režimu. Obavu, že bychom při ztrátě relevance a nezávislosti veřejnoprávních médií přišli o názorovou pestrost ve veřejné debatě, nesdílím.
Na druhou stranu najdeme řadu důvodů pro to, proč veřejnoprávní média mít. Základním argumentem může být stávající informační přehlcenost a prakticky neomezená možnost tvořit všelijaké zprávy a sdělení za pomocí AI. Alespoň rámcovou důvěru pro to věřit, že jde o zprávu reálnou a pravdivou, nám právě věřejnoprávní média (a tradiční média obecně) přinášejí. V budoucnu není nevyhnutelný scénář, kdy bude veškerý obsah na internetu prakticky neověřitelný a člověk bude moct mít spoleh jen na zbytek tradičních médií, za kterými bude – alespoň v nějakém bodě – stát člověk.
Otázka potřebnosti a využitelnosti médií veřejné služby by měla být předmětem intezivní a dlouhodobé veřejné debaty, zcela jistě ne otázkou politického boje a ideologických sporů. Ale to bychom mohli říct o dalších „desíti“ otázkách, které však jsou dennodenně předmětem „nesmiřitelného politického souboje“.
A teď ještě zpátky k opozici. Od ní jsme slyšeli, že v Poslanecké sněmovně předvedou dosud nevídané obstrukce. Předseda Kupka oznamuje, že přijde čas na spacáky. Je to však – politicky vnímáno – to správné řešení?
Dosud lze vidět, že se stávající opozice, bývalá vládní „Pětikoalice“, v pozici opozice příliš nenašla. Těžko najít zřetelného lídra opozice, dokonce těžko od sebe odlišit pozici ODS, STAN, TOP 09 a dalších. Jako by nakonec – v nedokonalé formě – zvítězil postulát Petra Fialy o tom, že má být sjednocená opozice proti „babišismu“ a „populismu“. Zjevně to ale není vůlí lídrů těchto stran.
Zablokováním sněmovny se snahou neschválit změnu financování veřejnoprávních médií se z tohoto problému stane nesporně téma číslo jedna, a to hned na několik týdnů, ne-li měsíců. Mimo to však vládní agenda poběží dál. A vládní návrhy dále poputují do Poslanecké sněmovny. Vzpomínáte na „ruský zákon o neziskovkách“? Debaty o zákoně o obecném referendu? Zákon, který umožňuje vládě nařizovat ceny? Zákon o zabraní majetku podezřelého (!) bez rozhodnutí soudu o vině?
Vnímáte počínající deformaci základů legislativního procesu, kdy vláda navrhuje novely a zákony prostřednictvím poslaneckých návrhů či pozměňovacích návrhů, a ne standardním postupem? Při standardním postupu se k návrhu zákonu vyjádří několik institucí, odborníků a probíhá odborná veřejná debata – minimalizuje se tím riziko, že se schválí legislativní paskvil, který buď způsobí nějaké negativní důsledky, anebo bude muset být pro svou nefunkčnost rychle změněn. To vše – při poslaneckém návrhu či pozměňovacím návrhu – odpadá.
Toto jsou všechno věci, které si zaslouží vést opravdu hlubokou (i vyhrocenou, včetně spacáků ve sněmovně) debatu – takové věci totiž mohou opravdu vést ke změně charakteru naší demokracie. U těchto věcí má opozice stát na nohou a „zachraňovat tradice a charakter“ naší demokracie – dělá to však momentálně dostatečně?
Nastavení financování veřejnoprávních médií se dá vyřešit racionálně a konsensuálně, nehledě na to, budou-li zachovány koncesionářské poplatky. Opozice (vč. veřejnoprávních médií a občanské společnosti) může ustoupit vládě s požadavkem na koncesionářské poplatky: jednak jde o symbol pro jejich voliče, jednak to slíbili ve volebním programu a vměstnali do programového prohlášení. Za to však lze prosadit takové mantinely, které minimalizují riziko narušení nezávislosti: různé metody volby radních a obecně jasné vymezení pravomocí rady; indexace výše financování a nastavení výdaje jako mandatorní výdaj; provést změnu v podobě ústavního zákona, který prakticky zamezí tomu, aby se v budoucnu provedla jakákoliv změna tohoto zákona bez souhlasu toho času aktuální opozice. Půjde o kompromis, každá strana sleví ze svých požadavků.
Nicméně princip – nezávislá, silná a autonomní veřejnoprávní média – zůstane zachován!
