„Pokud by se naplnily všechny scénáře, které předpovídala řada expertů a think-tanků, nepsali bychom dnes už o válce. Putinovy raketové sklady by měly zářit prázdnotou. Rusko by zbankrotovalo nebo by bylo zemí potýkající se s hyperinflací. Obyvatelé Moskvy by stáli fronty na prací prášek nebo toaletní papír. Rozzuřené davy hladových dělníků a příbuzných mobilizovaných na Rudém náměstí by už měly rozrážet jednu z kremelských bran. Nic takového se však nestane.“ To nejsou slova žádného proruského webu ani putinovského dezinformátora nebo chcimíra. Věty z úvodu se objevily nedávno v komentáři polského deníku Rzeczpospolita, který podporuje hrdinný boj Ukrajinců proti ruské agresi. Proč tedy ta slova? Očekávání Západu i samotných Ukrajinců a realita jsou v případě této války hodně daleko od sebe. Proto je daleko i mír.
Když ve 3:40 nad ránem 24. února 2022 zahájilo Rusko agresi proti Ukrajině, Západ byl šokován putinovskou drzostí a věrolomností. Naopak od té doby mimořádně oceňuje ukrajinský odpor proti početným hordám nepřítele. Agresi ovšem předcházely měsíce spekulací, zda válka bude, či nebude, jak je na tom Rusko a Ukrajina vojensky a jak by taková válka dvou slovanských národů vlastně mohla skončit. Z mnoha predikcí se toho potvrdilo jen málo. Tehdejší český prezident Miloš Zeman ještě 17. února 2022 v rozhovoru pro deník MF Dnes tvrdil, že „žádná válka nebude“ a že předpovědi amerických zpravodajců (ty pocházely již z podzimu a zimy 2021) o možné ruské agresi jsou jen „další blamáží“ Spojených států. Selhávání v odhadech ale trvá dodnes. Proč?
„Posuzování toho, kdo ve válce vítězí a kdo prohrává, je neuvěřitelně nejasné a lidé mohou svá rozhodnutí učinit porovnáním výsledku na bojišti s (poněkud libovolným) referenčním bodem – se svými očekáváními. V důsledku toho může mít vnímání vítěze konfliktu jen málo společného s výsledkem na místě,“ napsal 25. března ve své eseji v časopise Foreing Affairs anglický politolog Dominic Tierney. Pak se zamýšlel nad tím, zda je současná situace na bojišti patovou situací, nebo zda někoho čeká porážka. Po rozboru všech možností mu vyšlo, že očekávání Západu, že Rusko by mohlo prohrát, se zatím v ničem nenaplňuje. K tomu samému dospěl i komentář již citovaného polského deníku Rzeczpospolita.
Jak tedy průběh války hodnotit? Protože na frontách to přes všechna očekávání v posledních měsících nevypadá pro Ukrajince dobře.
„Pokud nebudeme mít americkou podporu, bude to znamenat, že nemáme protivzdušnou obranu, žádné rakety Patriot, rušičky pro elektronický boj, dělostřelecké granáty ráže 155 milimetrů,“ řekl před několika dny ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v interview pro deník The Washinton Post. „Znamenalo by to, že se budeme vracet, ustupovat krok za krokem, po malých krůčcích…. Snažíme se najít nějaký způsob, jak neustupovat,“ dodal.
Dají se Zelenského slova hodnotit jako popis válečného patu, nebo předzvěst porážky? A můžeme si vůbec nějakou predikci ještě dovolit, když většina z nich selhala?
Špatné předpoklady
Vojenská, finanční i humanitární podpora Ukrajiny je naprosto správná, protože jinak může ruský imperiální medvěd zatnout své drápy i jinde. Při hodnocení situace ale nemají převládat emoce, musíme být realisté.
Například celý minulý rok se spekulovalo (a opět to nevyšlo) o ukrajinské protiofenzivě, která vyžene Rusy z části okupovaných území. Politici, novináři i experti všeho možného vycházeli z toho, že Ukrajincům se podařilo vyhnat na podzim 2022 ruská vojska z části svého okupovaného území. Nerealisticky se začalo předvídat, že to bude pokračovat a že ukrajinské jednotky směřují k vítězství. Realitou ale bylo, že Rusové a jejich místní spojenci si na východě a jihu Ukrajiny připravili velmi pečlivou, a jak se ukázalo, neprostupnou obranu. V posledních měsících naopak postupují oni, jako příklad uveďme situaci kolem města Avdijivka, které Rusové dobyli, a postupují poměrně rychle dál do hloubky Doněcké oblasti. Dnes už je jasné, že loni avizovaná ukrajinská protiofenziva skončila naprostým krachem. Jedním z mála realistů byl minulý rok při hodnocení této protiofenzivy český prezident Petr Pavel, který řekl, že: „Ukrajina bude mít pouze jeden pokus na to, aby provedla zásadní protiofenzivu, další rok již hrozí, že klesne o válku zájem a bude velmi obtížné získat další finance.“ Přesně to se stalo. Vidíme to například na váhání předvolebního Washingtonu dát peníze na další zbraně pro ukrajinskou armádu.
Odcitujme opět politologa Dominica Tierneye: „Západní pozorovatelé a někteří analytici, jako například Eliot Cohen, profesor Univerzity Johnse Hopkinse a bývalý úředník amerického ministerstva zahraničí, tvrdili, že ukrajinské ofenzivy by mohly způsobit kolaps ruské armády. Ukrajinská vláda ze své strany takové úvahy podporovala. U toho Zelenskyj slíbil, že Ukrajina osvobodí celé své území a bude bojovat ‚až do konce‘ a bez ‚jakýchkoli ústupků nebo kompromisů‘. Nejvyšší ukrajinští představitelé otevřeně naznačovali, že kaskáda ruských porážek by mohla donutit Putina k odchodu od moci.“ Z dnešního pohledu zní taková slova až směšně. Na druhou stranu burcování veřejnosti doma i na Západě, které umí Volodymyr Zelenskyj výborně, přispělo k udržení bojového ducha ukrajinské armády a národa i k tomu, že pomoc (i když nedostatečná) ze Západu přišla. I když Zelenskyj v mnohém přeháněl. Pokud bude ale válka trvat dlouho a Ukrajinci v boji zásadně neuspějí, bude se muset hledat nějaké řešení. Možná i takové, o kterém dnes (a zcela správně) nechceme slyšet. To nemá nic společného s proruským „chcimírismem“. Války končí buď porážkou jedné strany, nebo nějakou dohodou.
Jedním z důvodů podobných úvah je, že v počátcích invaze postupovala ruská armáda a její spojenci z Luhanské a Doněcké často chaoticky, vojáci nebyli dostatečně vycvičeni a zásobování a logistika někdy selhávaly. V poslední době jsou okupanti poučenější, jejich vojáci prošli nějakým smysluplnějším výcvikem, lépe využívají technologické možnosti a mají stále více zbraní než Ukrajinci. Proto je stále jasnější, že putinovské Rusko z válečné stezky nesejde. To už zjistil Kyjev i Západ.
Přitom v listopadu 2022 tehdejší ukrajinský ministr obrany Oleksij Reznikov (v září 2023 ho Zelenskyj z funkce vyhodil a pak následovaly i další změny v armádě) tvrdil, že Rusko již vyčerpalo tři čtvrtiny svých zásob přesných raket. O několik týdnů později šéf ukrajinské vojenské rozvědky dodal, že Moskvě zbyly rakety „jen na několik hromadných útoků“. Tyto informace se následně objevovaly i v západních médiích a ta se u toho odvolávala na „vlastní zdroje“. Kdo byly ty zdroje? Spíše zafungovala válečná propaganda, na kterou novináři (z obou stran konfliktu) často naskakují. A současný stav v případě zmiňovaných raket? Jen letošního 24. března Rusové odpálili na ukrajinské cíle kolem 190 raket různých typů a vyslali 140 bojových dronů. O den později zaútočili především na ukrajinský energetický systém a vypustili téměř 100 raket a dronů. Zdroje zjevně v tomto případě existují, i když přeceňovat schopnosti ruského obranného průmyslu smysl nemá. Ale podceňovat ho, což se dělo, je smrtelně nebezpečné.
Přežila i ekonomika
Rovněž tvrzení, že ruská ekonomika půjde pod sankcemi Západu „do kytek“, se nenaplnila. Přechod na částečně válečné hospodářství předvedli Rusové už poněkolikáté v historii a tentokráte jim to přineslo i rychlejší dodávky zbraní na frontu, než to dokázal Západ při pomoci Ukrajincům. Letos chce Ruská federace (to oznámil prezident Putin, takže to berme s rezervou) dát na vojenský rozpočet 116 miliard dolarů. V roce 2014, kdy Rusko obsadilo Krym a separatisté na východě Ukrajiny vyhlásili nezávislost v části Doněcké a Luhanské oblasti, byl tento rozpočet pouze 85,7 miliardy dolarů. A předtím byl ještě nižší.
Protiruské sankce jsou v pořádku, ale podobná opatření vždy a všude zabírají pomalu. Může to trvat i léta. Rusko přišlo o významné finanční zdroje kvůli zásadnímu omezení dodávek plynu a ropy do Evropy a jen část ze zrušeného množství se podařilo udat v Číně, Indii a jinde. Příjmy nejsou stejné. Ale kolaps ruské ekonomiky se nekoná, přes třetí země do Ruska pořád proudí nejrůznější zboží. I ze Západu, jen se tam dostane například ze zemí Střední Asie. A samozřejmě nejvíce může výpadky nahradit Čína.
Ruská Centrální banka tvrdí, že její celkové devizové rezervy činily v únoru v přepočtu 402 miliard dolarů, v době zahájení invaze na Ukrajinu to bylo kolem 470 miliard. To nepředstavuje za dva roky žádný dramatický pokles. Navíc má zlaté rezervy představující 2333 tun zlata, což je čtvrté nejvyšší množství na světě. Ruský hrubý domácí produkt vzrostl loni o 3,6 procenta, inflace byla 7,4 procenta, banky dosáhly celkového zisku 33 miliard dolarů, rostly i hypoteční úvěry lidí atd. To všechno jsou čísla, která nasvědčují tomu, že Putin bude mít ještě léta peníze na vedení války, protože ruské hospodářství se zatím dokázalo přizpůsobit tlaku zvnějšku.
Co bude dál?
Zásadní otázkou ohledně války na Ukrajině je, zda výsledky na bojišti teď povedou k vážnějším porážkám jedné z bojujících stran, nebo se aktivita na čas zastaví a budou se držet pozice. Obojí by ovšem znamenalo zahájení nějakých jednání. Je pochopitelné, že pro Ukrajince a jejich západní spojence (tam nemůžeme počítat slovenského premiéra Fica či jeho maďarského kolegu Orbána) je současný stav, kdy je okupováno asi 20 procent ukrajinského území, nepřijatelný. O míru proto jednat nechtějí, bylo by to vydáváno za porážku a byla by to i legitimizace porušení mezinárodního práva. Mohlo by to dokonce vést (ach, zase ty predikce…) k pádu prezidenta Zelenského a nastolení režimu, o jehož podstatě zatím nic nevíme. Rusko by v současnosti asi vyjednávat i chtělo, ale mělo by naprosto nesplnitelné podmínky – chce si ponechat Krym a další obsazená území, tlačilo by na mezinárodní garanci, že Ukrajina nevstoupí do NATO atd. Na druhou stranu – že by se Moskva dobrovolně vzdala okupovaných území a odtáhla, je absolutně nereálné. Navíc proruské obyvatelstvo na Donbasu či v Luhanské oblasti to nechce, nechce být pod vládou Kyjeva.
Od října 2023 okupační vojska na Ukrajině zabrala kolem 510 kilometrů čtverečních dalšího území. Na první pohled to není mnoho, ale ruská vojska jsou na mnoha částech fronty na postupu. Proto se bude otázka, zda vyjednávat či nevyjednávat s Ruskem, objevovat podle všeho častěji než předtím. Ne, kvůli tomu, že to chtějí i u nás proruští kolaboranti a chcimírové, ale kvůli tomu, že situace na bojišti je pro Ukrajince momentálně nepříznivá. Jistě, i to se zase může změnit.
Za tohoto stavu pak ale výzvy francouzského prezidenta Emmanuela Macrona o případném vyslání vojáků NATO na Ukrajinu nepůsobí až tak odtrženě od reality. Ale nejrůznějších výkřiků o válce na Ukrajině jsme už slyšeli tolik, že vyloučit nelze naprosto nic.
