Ruská spisovatelka s tatarskými kořeny GUZEL JACHINA (46) se ve svých románech dotýká bolestných témat sovětské a rodinné historie. Inspirací pro knihu Zulejka otevírá oči byl příběh její babičky, jež byla deportována na Sibiř, Děti Volhy věnovala osudu německé menšiny v Povolží. Ve Vlaku do Samarkandu líčí strašlivý hladomor ve dvacátých letech. Popisem sovětské minulosti se oklikou vyjadřuje k současnosti. Na konci února 2022 pak v otevřeném dopise odsoudila ruskou invazi na Ukrajinu. Guzel Jachina žije mezi Moskvou a Almaty v Kazachstánu, často se vydává také za svými čtenáři do zahraničí.
Naposledy jsme spolu mluvily před šesti lety, když vyšel v Česku váš první román Zulejka otevírá oči. Napsala jste ho kvůli své babičce a miliónům dalších lidí, které sovětský režim poslal na Sibiř. Jak dlouho vaše babička žila ve vyhnanství?
Šestnáct let, od roku 1930 do roku 1946. Deportovali ji jako dítě. Po válce se směla vrátit zpátky do Tatarstánu. Orodovala za ni její sestra, která v jedenačtyřicátém utekla ze Sibiře, aby vstoupila do armády a bránila svou vlast. Někdy mi ale připadalo, že babička Sibiř vlastně nikdy neopustila. Přátelství, která tam navázala, pro ni měla větší cenu než příbuzenské vztahy. Byla to rázná, tvrdá ženská. Sibiř ji tak ukovala. Vyrostla na břehu Angary, mrzla v zemljance, cestou do školy utíkala, protože v lese byli vlci. Vyprávěla mi o dlouhém putování vlakem a lodí, o lidech, které na konci jejich trmácení pohltila hluboká Angara, vzpomínala na nekonečnou zimu, ale také na své kamarádky, na učitele. Většinou se ale obrnila mlčením jako milióny dalších lidí.
Ve Vlaku do Samarkandu se také odráží příběh někoho z vaší rodiny?
Hladomor v Povolží na začátku dvacátých let tvoří část mé rodinné historie. Dědeček z otcovy strany byl jako kluk v jednom z evakuačních vlaků, jež vyhladovělé děti na pokraji smrti převážely do blahobytnější části země, do Uzbekistánu.
Vyprávěl vám, co zažil?
Skoro nikdy o tom nemluvil. Vím toho od něj velice málo, vlastně jenom to, že patřil k bezprizorným dětem v sanitním vlaku. Pamatuji si, jak mi řekl, že cesta trvala strašně dlouho, a než se dostali do cíle, polovina dětí zemřela.
Kolik mu bylo tehdy let?
Narodil se v roce 1909, takže mu bylo dvanáct třináct let, určitě mu plno věcí v paměti utkvělo. O tom, co prožil, však mlčel. Navíc se domníval, že ho jeho rodiče zradili.
Proč?
Protože ho dali do dětského domova. Z útulku utekl, živořil na ulici. Byl proto neskonale vděčný státu, že ho zachránil. Dědeček se dožil požehnaného věku devadesáti tří let a až do konce života zůstal přesvědčeným komunistou. Zdůrazňoval, že sovětskému režimu vděčí za život.
Vašeho dědečka nikdy, ani v dospělosti, nenapadlo, že ho rodiče dali do dětského domova, protože už neměli žádné jídlo, nemohli se o něj postarat?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
