Čtvrteční masakr v budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v centru Prahy, při kterém mladý vrah zastřelil nejméně 14 lidí a dalších více než dvacet bylo zraněno, není jenom nejtragičtějším případem střelby v historii Česka, je to i jedna z nejtragičtějších událostí podobného druhu na světě. Například při známém masakru na americké Columbine High School v dubnu 1999 bylo zastřeleno dvanáct studentů a jeden učitel. I proto se okamžitě vyrojilo mnoho otázek: Proč k něčemu takovému mohlo v Praze dojít? Co vedlo střelce k tomuto zjevně promyšlenému a cynickému činu? Selhala, nebo neselhala policie? A co jde udělat do budoucnosti jinak, aby se něco podobného neopakovalo? Zkušenosti z podobných střeleb ukazují, že některé jasné odpovědi nikdy nezískáme.
Předně, představa, že něčemu podobnému lze úplně zabránit, je lichá. Zkušenosti ze světa hovoří o opaku. Pokud se osamělý a odhodlaný člověk rozhodne z nějakého důvodu zabíjet (a tomu odpovídá i provedení v Praze), zabránit mu v tom může spíše jen náhoda. Jistě, politici, odborníci, školy a další zainteresovaní po masakru na filozofické fakultě přijdou s náměty a nápady, co udělat, aby se podobné hrůzné scény už neopakovaly. Třeba se podstatně zpřísní kontroly při vstupu do škol. To je správné opatření, ale možné vrahy to nezastaví. Budou zabíjet jinde. A samozřejmě nemůžeme vyloučit, že to bude opět i v České republice. Na druhou stranu, ani strašlivá čtvrteční událost není důkazem toho, že Česko by bylo nebezpečnou zemí.
Jak pracovala policie?
Vládní politici, ministr vnitra Vít Rakušan, policejní prezident i odborníci se ihned ve čtvrtek vyjádřili, že naše policie v kritických chvílích obstála. Mnohé věci, na které ale poukazuje veřejnost, bude ještě potřeba vysvětlit, protože policie měla o nebezpečném ozbrojenci informace, vždyť ten se dopustil předtím závažného trestného činu (měl zabít svého otce). Zda šlo o něco dříve vypátrat, kde se v Praze pohyboval, a tím mu zabránit v provedení masakru na Filozofické fakultě, bude předmětem vyšetřování, dohadů, ale i nejrůznějších spekulací.
Poměrně naivní je také představa, že dotyčného bylo možné předtím vysledovat na sociálních sítích. Ty mají stovky milionů účtů a odhadnout přesně, co se bude dít s každým člověkem, který zde (či jinde) má účet, je v podstatě nemožné.
Také se jednalo o člověka, který se oficiálně neléčil s žádnou psychickou nemocí (alespoň v momentě psaní tohoto textu to nebylo známo), z které by se dalo usuzovat, že zaútočí.
Kontrola zbraní
Jednou z vážných otázek, která se ihned po čtvrteční střelbě objevila, je, zda máme dobrý zákon o prodeji, kontrole a držení zbraní. Protože zbraní měl čtyřiadvacetiletý zabiják hodně, byly poměrně drahé a podle všeho je vlastnil legálně. V tomto případě už musíme být s názory, že se něco zásadně změní, opatrnější. Například ve Spojených státech se to ani po mnoha masových střelbách moc nezměnilo, i když některé státy už jsou daleko přísnější. Naopak ve Velké Británii k zásadní změně došlo. Ve skotském Dunblane došlo 13. března 1996 na základní škole k nejsmrtonosnější masové střelbě v britské historii (to platí dodnes). Bývalý skautský vedoucí Thomas Hamilton zde zastřelil 16 žáků a jednoho učitele a 15 dalších lidí zranil. Byl to pro zemi naprosto děsivý den, protože zabitým dětem bylo pouhých pět až šest let. Tato nesmírná tragédie nakonec vedla v Británii v roce 1998 k téměř úplnému zákazu soukromého držení ručních zbraní většího kalibru. Zákonodárce k tomu ale přiměla především občanská kampaň nazvaná Snowdrop Petition. Co se stane po masakru v Praze v tomto směru u nás, zatím nevíme, ale dovolím si tvrdit, že nic.
Sítě a média
Jak jsme měli a máme možnost vidět, obrovskou roli při a po čtvrtečním masakru sehrály sociální sítě. Ty se ukazují v mnoha věcech jako výborný sluha, ale někdy jako naprosto strašlivý pán. Zejména když šíří nepodložené, neověřené a lživé informace. A že se jich objevilo… A ještě se mnohé další v tomto případě objeví.
Není pochyb o tom, že my lidé jsme hluboce zvědaví na ty, kdo páchají zločiny. Naše tradice od mýtů starověkého světa přes Shakespeara, Dostojevského až po nejnovější popisy policejních procedur na Netflixu naznačuje, že nás vždy fascinovala „zločinecká mysl“. Musíme si u toho ale položit otázku: Nemůže obrovský důraz na tuto fascinaci způsobit více škody než užitku? Na jedné straně zde máme základní novinářský instinkt a tím je dozvědět se co nejvíce o masovém vrahovi – proto média hovoří s účastníky, s jeho známými, pročesávají jeho účty na sociálních sítích. Když je něco objeveno a zveřejněno, je nasnadě otázka, zda tato pozornost nemůže inspirovat podobně vyšinutého člověka ke spáchání a kopírování jiného zločinu. Kolik je ještě takových osamělých a odhodlaných lidí, kteří chtějí prolévat krev? Nikdo je nezná, ale po činu se jejich tvář ocitne všude, stanou se centrem pozornosti. S popisem toho, co vrah vlastně chtěl a co tím sledoval, by se proto mělo zacházet opatrně. Příkladem nám budiž norský masový vrah Anders Breivik, jehož vraždění v roce 2011 zjevně uspokojilo. A o to mu šlo.
Na druhou stranu omezení informací dnes není možné dosáhnout a přiznejme si, že ani nezabrání nějakému budoucímu masakru. Ale umírněnost při popisu událostí je i teď na místě. Důvod? Více se máme zaměřovat na oběti a strasti jejich blízkých než na úchylného pachatele. Vím ale, že tento názor zůstane nevyslyšen. Ostatně jako vždy v těchto případech.
