Tři dny poté, co prezident Zeman avizoval veto kandidáta na post ministra zahraničí Jana Lipavského, po schůzce s premiérem Fialou otočil a nebude bránit jmenování celé vlády. Vyvolal tím nevoli v řadách svých stoupenců, podle nichž zbytečně „vyměkl“.
Když Hrad nečekaně zveřejnil stanovisko hned po ukončení ministerských audiencí v Lánech, zdálo se, že se Česko nevyhne ústavnímu sporu. Zeman nepočkal na závěrečné jednání s Fialou a vyhlásil, že nejmenuje kandidáta na post ministra zahraničí Jana Lipavského. Tento krok poprvé avizoval už před necelým měsícem na Nově, ačkoli nikoho přímo nejmenoval. „Budu mít důvody, přes které nepojede vlak,“ oznámil.
Vše nasvědčovalo tomu, že prezident bude trvat na svém jako v případě veta Michala Šmardy (ČSSD) na post ministra kultury. Důvody, které tehdy uvedl, nemohly být ústavní překážkou nejmenování do vlády. Premiér Babiš ale uhnul, nepodal kompetenční žalobu, postavil se na Zemanovu stranu a podrazil koaličního partnera.
Protiústavní důvody
Rovněž současné prezidentovy důvody pro veto Lipavského považovala většina oslovených právníků za protiústavní a jen stěží by obstály před Ústavním soudem. Navzdory tomu, že „Zemanovi advokáti“ (Aleš Gerloch, Zdeněk Koudelka, Pavel Hasenkopf…), kdykoli ochotní plnit zadání svého „mandanta“ a hájit jej v médiích, vytvářeli konstrukce, proč může prezident premiérův návrh na ministra odmítnout.
Zemanův veletoč utnul tyto pokusy překreslovat Ústavu do poloprezidenského systému. Pokud by mohl prezident odmítat premiérovy nominanty vzešlé z koaličních dohod kvůli rozdílným politickým postojům, mohli bychom u nás zrušit parlamentní volby.
Fialův kabinet tak může vládnout v úplném složení, což se sice v normálních poměrech jeví jako samozřejmost, ne tak u nás. Pokud by roli ministra zahraničí přechodně převzal Ivan Bartoš nebo Petr Fiala, dokud nerozhodne Ústavní soud, mohl by tento stav trvat klidně až do konce Zemanova mandátu v březnu 2023.
Nikde totiž není psáno, že by Zeman, jenž nebyl ochoten předchozím vládám ustupovat, nejmenoval ministra zahraničí ani po „nařízení“ Ústavního soudu. Hypoteticky by se nabízely další právní kroky, jako je podání ústavní žaloby pro hrubé porušení Ústavy nebo renovace Zemanova nápadu seškrtat rozpočet Hradu. Sám před dvěma roky navrhoval totéž u Senátu, když mu odmítl schválit Gerlocha za ústavního soudce.
V současné době, kdy se potýkáme s covidovou krizí, vysokou inflací, růstem cen energií a rozvrácenými veřejnými financemi, je ovšem jistě únosnější, že se nepřidá i vleklá ústavní krize.
Odpovědnost Lipavského
Nastupujícímu ministru Lipavskému musí být po této anabázi jasné, že bude patřit mezi nejostřeji sledované členy vlády. Zemanovo stigma může smýt jen on sám. Jistě ví, že koaliční smlouva se v některých akcentech liší od jeho dřívějších názorů.
Nyní bude muset prokázat diplomatické schopnosti nejen navenek, ale i dovnitř vládní koalice. Jako každý ministr bude držet stanovené vládní pozice a priority, s tím každý do vlády jde.
Z tohoto ohledu jsou nejčastěji zmiňované obavy o vychýlení tradičně vstřícné proizraelské politiky nepodložené. Zárukou není jen koaliční smlouva, ale i nástup Fialova bezpečnostního poradce Tomáše Pojara, bývalého velvyslance v Izraeli.
Po Zemanově názorovém saltu se rázem objevují divoké spekulace, co za tím je. Fiala po jednání s prezidentem prohlásil, že si žádné podmínky „výměnou“ za Lipavského nekladl. Ani by to nebylo možné, premiér by nemohl žádné podmínky domlouvat bez dohody s koaličními partnery.
Zemane, odstup
Neskrývanou frustraci projevili skalní Zemanovi sympatizanti. „Musím říci popravdě, že jsem takovou rychlost jednání v tomto konkrétném případě nečekal,“ přiznal na Primě předseda SPD Tomio Okamura. „Myslel jsem si, že si Zeman bude stát za svým,“ přidala se jeho pravá ruka Radim Fiala.
Bývalý hradní právník Pavel Hasenkopf přirovnal Zemana k předchůdcům Eduardu Benešovi a Gustávu Husákovi a fakticky ho vyzval k abdikaci podle příslušného článku Ústavy. „A nyní zbývá už jen aktivovat článek 61. Benešovi to trvalo tři a půl měsíce, než pochopil, že je navíc, Husákovi stačilo cigáro,“ napsal na sociálních sítích.
„Zeman jako prezident skončil. Klidně by mohl odstoupit,“ ozval se bývalý senátor Jiří Vyvadil, předseda občanského sdružení Přátelé Ruska v ČR.
Nejdále zašel publicista Štěpán Kotrba. „Nevíte někdo, proč stařík vyměkl a umožnil ‚překvapující závěr hodinové schůzky‘ s premiérem? To mu někdo přiškrtil kyslík? Tohle začíná být absurdní divadlo,“ konstatoval levicový radikál, jenž ještě nedávno označoval Zemanovy mediální kritiky na Kremlem kontrolovaném webu Sputnik za „hyeny“.
Absurdní divadlo začalo Babišovým oznámením krátce po volbách, že mu Zeman údajně nabídl dva pokusy na sestavení vlády, nedůstojným kličkováním Hradu kolem jeho zdravotního stavu a Zemanovým oznámením, že v rozporu s Ústavou nejmenuje jednoho ministra, aby krátce nato otočil o sto osmdesát stupňů.
Zeman si možná uvědomil, že by byl označen za viníka ústavní krize. Z této války by nic nevytěžil, pokud mu nešlo jen o politický závar a osobní satisfakci. Z dnešního hlediska je spíš těžko pochopitelný původní Zemanův atak na koaliční soudržnost, po kterém musel popřít sám sebe a „zradit“ zástupy svých příznivců.
