Nynější informace o zdravotním stavu prezidenta Zemana jsou, jak se ukazuje, jednak nejasné, jednak tajné. Teď se poněkud vyjasnily. Zanedlouho nás čeká ustavující schůze Poslanecké sněmovny, jejíž složení se dost podstatně změnilo, dále demise staré vlády a proces jmenování a schvalování nové. Situace je politicky velmi labilní a hlavně nebezpečná. Od 22. října jsme přechodně bez Poslanecké sněmovny a zároveň není jasné, zda taky náhodou bez prezidenta.
Z úst vítězů říjnových voleb znějí kolem dokola výzvy k ohleduplnosti k prezidentu Zemanovi. Je jistě lidsky pochopitelné, když zaznívají z úst jeho příbuzných nebo těch, kteří jsou na něm profesně závislí. Já sám za sebe mohu říci jen, že nemocnému nepřeji utrpení či smrt. Na druhé straně, vzhledem k tomu, co dosud dělal, si velmi přeji a přeji to taky a především České republice, aby skončil stav ohrožující politickou stabilitu země.
V současné době lze legitimně udělat jen jedno: Ústava v článku 66 umožňuje v případě, že prezident nemůže ze závažných důvodů vykonávat svůj úřad, ne přímo jeho odvolání, nýbrž – až na další – převedení jeho podstatných pravomocí na premiéra a předsedu Poslanecké sněmovny.
Pan předseda Vystrčil tvrdí, že smysl článku 66 ústavy je, aby se prezident mohl co nejrychleji vrátit. To je nesmysl. Smysl je, aby se nevracel v době, kdy může v důsledku své indispozice Českou republiku ohrozit. Smyslem článku 66 není v první řadě ochrana prezidenta, nýbrž ochrana České republiky. A věřit jako pan Vystrčil (není v tom sám), že je dost času, protože do 8. listopadu se prý stejně nedá nic dělat, je alibismus: Senát může jednat co nejdřív, jen musí být srozuměn s představiteli budoucí poslanecké většiny.
Pan Vystrčil (a není sám) projevuje jemnocit podle mého názoru přehnaný. Zároveň pan Babiš, který byl na počátku této krize bojovný jako Jan Žižka, najednou začal mluvit o tom, že půjde do opozice a nebude usilovat o funkci předsedy sněmovny pro ANO. A tak se trochu bojím: nedočkáme se po dlouhých osmi letech babišovských a zemanovských nových pořádků nakonec toho, že budeme jako orwellovská zvířátka užasle civět oknem do hospody, kde spolu rokují farmáři a čuňata? A to tak družně, že se už ani nedá poznat, kdo je vlastně farmář a kdo čuně.
