Je zvláštní, jak se pro české dějiny poměrně nevýznamný muž, jakým byl Fridrich Falcký, stal symbolem jednoho z dodnes žijících mýtů. Ale možná právě v tom je jejich kouzlo i nesmrtelnost. Drama Fridrichova životního příběhu je spíš dramatem doby a Fridrich v něm má roli jen podzimním větrem zmítaného listu kaštanu v aleji loveckého zámku Deinschwang. Právě odtamtud vyrazil v polovině září posel, aby 26. září 1619 oznámil v Praze zástupcům českých stavů, že Fridrich V. vévoda falcký, kurfiřt a vůdce Protestantské unie přijímá nabídku české koruny. Korunovace 4. listopadu 1619 byla ale labutí písní jeho slávy a kariéry. V následující době jde už v jeho životě všechno od desíti k nule, aniž by Fridrich mohl či byl schopen cokoliv ovlivnit.
Problém měl kořeny už v událostech roku 1617. Po smrti císaře Rudolfa II. v roce 1612 zbledl lesk pražského císařského dvora a nástup bratra Matyáše na trůn způsobil pro rakouskou větev Habsburků jen otřesy. Matyáš nenaplnil naděje do něj vkládané a s ohledem na jeho bezdětnost bylo třeba řešit i budoucí následnictví. Už po pěti letech vlády tlačí Matyáše krok za krokem ze scény nová hvězda forbíny dějin. Favoritem rakouských Habsburků na královský trůn je Ferdinand Štýrský a v roce 1617 se Matyáš vzdává v jeho prospěch české i uherské koruny. Představitelé převážně protestantských českých stavů váhají. Nemohli neslyšet o tvrdé rekatolizaci, kterou Ferdinand zavádí v Korutanech a rodném Štýrsku, ale nechají se obměkčit slibem, že bude respektovat Rudolfův Majestát, zaručující náboženské svobody šlechty i měšťanů. Díky tomu je ještě za Matyášova života – 29. června 1617 – Ferdinand korunován v chrámu sv. Víta v Praze za českého krále a po Matyášově smrti v roce 1619 přijímá jako císař Svaté říše římské jméno Ferdinand II. Jenže sliby se mají plnit nejen o Vánocích, že?
První krok k válce je vždy ten, jímž se politické a náboženské konflikty personifikují. Druhým definice pozic, kdo na které straně barikády stojí a třetím už jen vytváření zájmových bloků. Pak stačí už jen kýchnout! Zmíněné tři kroky se odehrály v letech 1608 až 1617, ale základní kámen budoucím masakrům byl položen již o padesát let dříve. Cesta do pekel je obvykle dlážděna dobrými úmysly. Kdo mohl tušit v roce 1555, co způsobí náboženský mír uzavřený v Augsburgu a stvrzený Rudolfovým císařským Majestátem v roce 1609. Nic z toho nezabránilo stoupajícímu napětí mezi protestanty a katolíky a blížícímu se válečnému konfliktu. Polínka na hranici přihodil již Matyáš a pozadu nezůstal ani Ferdinand II. Přichází vznik masivních vojenských aliancí Katolické ligy (1608) a Protestantské unie (1609), jejímž vůdcem se stává ten, který nás zajímá nejvíc – Fridrich Falcký. A jsme v bodě, kdy stačí jen kýchnout.
V listopadu 1617 císař Ferdinand II. odebírá českým stavům moc a napětí vrcholí. Čeká se na jiskru! Místem, odkud vyletí a zažehne požár, se stane 23. května 1618 okno kanceláře místodržících na Pražském hradě. Celá událost bude trvat 20 minut. Její následky třicet let!
Klid na práci přeruší pád z okna
Vraťme se však ještě o rok zpět. Je nevlídný listopad 1617, stejný jako nálada nového českého krále Ferdinanda II. Po předchůdci Matyášovi zbyla na Pražském hradě fortelná brána nesoucí jeho jméno. Po jeho bratru Rudolfovi II. pak méně fortelný dokument o náboženské svobodě zvaný Majestát. Ortodoxní katolík Ferdinand II. vládne pevnou rukou a nikoho nenechává na pochybách, že si do toho mluvit nenechá. Jako by chtěl naplnit svá slova, že bude raději vládnout pusté zemi než zemi plné kacířů. Předvolební sliby o zachování Rudolfova Majestátu z roku 1609 zruší jednoduše tím, že dokument přetrhne a vyhodí z okna mezi padající listí. Tak jako se v dešti rozpíjejí písmena na pergamenu, ztrácí se i význam slov, jež zapsána před deseti lety měla mít platnost věčnosti a váhu svobody: „...aby, jak stav panský, rytířský, tak Pražané, horníci a jiná města s lidmi poddanými náboženství své pod obojí volně a svobodně beze všech překážek vykonávati mohli.“
Jak bylo řečeno, vše nabralo spád 23. května 1618, kdy dveře kanceláře pražských místodržících, purkrabího Martinice a soudce Slavaty rozrazí rozzuřená delegace zástupců protestantských stavů. Protestující přišli vyjádřit hlubokou nespokojenost s politikou Ferdinanda II. Oba pánové, dožadující se v Čechách tradičního klidu na práci, jsou uchopeni a za výkřiků: „Ať vám pomůže vaše Panna Marie!“ vstoupí do dějin tím, že jsou z nich vyhozeni oknem! Sekretář, jistý Fabricius, který se servilně snaží nadřízeným pomoci, je vyhozen za nimi. Inu, nechoď, Vašku, s pány na led.
Vyhodit protivníka oknem je český tradiční krajový zvyk, jak napovídá vyhození novoměstských radních na ostří halaparten v roce 1419. Tentokrát v roce 1618 sice chybí halapartny, ale následky potrvají dvakrát déle. Zdá se ale, že jsou cesty boží nevyzpytatelné. Zmíněné okno, jímž pánové vyletí, je dost vysoko, ale oni vyváznou jen se šrámy. Že by zásah Panny Marie? Ó, nikoliv! Život jim zachránila pod okny Pražského hradu tlející hromada odpadků. Sekretář Fabricius získá za servilitu bonus v podobě šlechtického titulu a smí používat u jména přídomek von Hohenfall, tedy z Vysokého pádu. Česká poučka: Víš-li kam, vlez mu tam!
Blesková akce na Bílé hoře
Defenestrace posílí vzbouřenecké tendence protestantských šlechtických stavů, a když se připojí Morava, Slezsko i rakouské země, je oheň na střeše. Rozumí se – na střeše habsburského domu. Ferdinand, trvající na tvrdé rekatolizaci, nekompromisně zavede ústavní absolutismus. Povstalci jej na oplátku ve vídeňském Hofburgu obklíčí a trvají na náboženských svobodách.
Ten, jemuž historie přisoudí přízvisko Krvavý, je v soukromí člověk laskavý, přátelský a štědrý. Pravda je, že chtěl-li Ferdinand, aby královská i císařská koruna měly větší váhu než pánský klobouk, musel vzbouřené stavy zkrotit. Navíc byl jako rigorózní katolík o bohulibosti svého cíle upřímně přesvědčen. Nakonec se přece jen dostal skrz obklíčení z Vídně do Frankfurtu nad Mohanem, kde je všemi kurfiřty jednomyslně zvolen císařem Svaté říše římské. Jedním z nich je i Fridrich Falcký, hrdina našeho příběhu.
Ferdinand jako zkušený politik ví, že nikoliv volba či koruna, ale jen meč ho ochrání. Ale zatímco sbírá peníze na vojenskou sílu, Češi jej prohlásí za sesazeného a českým králem zvolí na základě předvolebních slibů – jak je zde zvykem – Fridricha Falckého. Ano, toho, který před nedávnem jako kurfiřt zvolil Ferdinanda císařem. Fridrich Falcký ale na Pražském hradě nesedí ani pevně, ani dlouho. Přesněji řečeno jen do chvíle, než zjistí, že na Prahu táhne 25 tisíc Ferdinandových mužů. K prvnímu a jedinému střetu, později přezdívanému bitva, dojde 8. listopadu 1620 u Prahy na místě zvaném Bílá hora. Vojsko protestantů – převážně Němců – je bleskově rozprášeno, Fridrich Falcký vezme vlastní nohy na ramena a skočí do kočáru, za kterým se na Karlově mostě jen zapráší směrem na Vratislav. V katedrále svatého Víta o tom ostatně pojednává obří dřevoryt. Ztratí tak český trůn, ale získá přídomek zimní král. Stane se tak jen čtyři dny po jeho korunovaci. Fridrich se totiž stal českým králem až v čase defenzívy stavovského povstání. Marné bylo očekávání podpory od jeho přátel a příbuzných na trůnech významných nekatolických zemí Anglie a severního Nizozemí. V Čechách naopak Fridrich postupně ztrácel sympatie kvůli germanizačním tendencím svého dvora. To v pozdějších staletích vyvolalo otázky, zda by případné vítězství protestantských vojsk na Bílé hoře nebylo díky rozhodujícímu německému vlivu v něm jen rychlejší cestou ke germanizaci celé země. Bůh suď!
Morbidní ozdoby Karlova mostu
Faktem je, že stavovské povstání bylo po třech letech poraženo na hlavu, v případě popravy sedmadvaceti vůdců na Staroměstském náměstí 21. června 1621 dokonce doslova. Celou noc Ferdinand II. váhá, zda rozsudky podepsat, ale nakonec souhlasí. Jeviště pro kruté divadlo tak nebylo postaveno zbytečně. Vše je připraveno na velkolepou slavnost a návštěva publika předčila očekávání. Nejlepší místa zaujali představitelé církve, katolické šlechty, bohatí měšťané, pro něž je místo v hledišti potvrzením jejich prestiže, i ti, kteří stihli od protestantů včas zběhnout. Všichni slavnostně oblečeni, jak se na společenskou událost sluší. Vzadu v rozích náměstí pak městská lůza, kejklíři, kapsáři a prostitutky, všichni spojeni nikoliv vírou a radostí z jejího vítězství, ale vzrušením z očekávaného zážitku. Čtyři meče ten den opotřeboval kat Jan Mydlář. Výkony kata, jeho pacholků i chování odsouzenců – to vše je odměňováno výkřiky úžasu i hrůzy a aplausem. Nestačí, že jsou vzbouřenci sťati. Jejich těla jsou čtvrcena a hlavy nabodnuté na tyčích zdobí věže Karlova mostu ještě dlouhou řadu let poté. Kdykoliv v průběhu let spadnou na zem, jsou vráceny zpět.
Děje se tak až do roku 1631, kdy v armádě Sasů, kteří obsadí Prahu, bojují i čeští protestantští exulanti. Ti uspořádají velkou smuteční slavnost, při níž jsou hlavy slavnostně sňaty z věží a pietně uloženy. Nejvíce se angažuje bývalý městský písař Mikuláš Diviš. Není divu! Sám byl 21. června 1621 jedním z protagonistů exekuce, byť vyvázl „jen“ s trestem přibití za jazyk k šibenici. A to je výhoda! Památka popravených má být uctěna tím, že Mikulášem označené lebky jsou přeneseny do chrámu sv. Týna, kde mají být uloženy jako svátosti stavovského povstání. Jenže jak v napínavém morytátu z trhu se rakev s lebkami do rána ztratí a nenajdou ji řadu let ani císařští, kteří nechtějí, aby se z lebek staly relikvie. Poslední informací je výpověď jednoho z duchovních chrámu, který přísahal, že rakve s lebkami byly oné noci roku 1631 odneseny neznámými muži do Karolina a víckrát je nikdo nespatřil. Jen tu a tam se objevovaly mýty o jejich úkrytu. Jedním z nich měl být kostel svatého Salvátora, patřící v době popravy luteránům. Ale ani poslední pátrání v roce 1921 (!) úspěch nepřineslo.
Mýtus o souboji Čechů s Němci
Porážka povstání je nejen počátkem třicetileté války, ale i zrodu českého mindráku o vyhnání českého krále Fridricha Falckého Habsburky a tři sta letech poroby. Je čas uvést mýty na pravou míru – počínaje tím, jak se z marginální šarvátky stala časem bitva o české bytí. Jak se občanská válka mezi protestanty a katolíky, v níž šlo o moc a majetky – bez ohledu na jazyk – stala mýtickým bojem Čechů s Němci. Jak veliteli českého vojska na Bílé hoře byli téměř výhradně Němci. Jak z poloviny byli Němci i popravení čeští pánové na Staroměstském náměstí. Jak z českých pánů byli na popravišti jen tři, zatímco ostatní odsouzenci byli měšťanského stavu. A konečně, jak byl vyhnán Habsburky český král Fridrich Falcký, ve skutečnosti Němec jak poleno.
A Fridrich sám? Po českém království postupně ztratil i zbytek lén – Slezsko, Moravu i obě Falce. Byl uvržen do říšské klatby a roku 1623 udělil císař Ferdinand II. Falc i její kurfiřtskou hodnost svému spojenci, vévodovi Maxmiliánu Bavorskému. Fridrich si díky rodině vybudoval nový dvůr v Haagu, ale zemřel všemi opuštěn v Mohuči. Jasný není nejen důvod jeho smrti – snad tyfus či mor – ale ani místo jeho hrobu. Smutný konec Němce, který se stal jedním z českých mýtů.
