Nálezu unikátní písemnosti předcházela podobná událost o rok dřív, kdy Hankův přítel, básník Josef Linda – jaká náhoda – nalezl tzv. Píseň Vyšehradskou, rukopis milostné básně – také údajně z 13. století. Hanka se po zveřejnění a vydání těchto literárních a historických skvostů stává jedním z nevýznamnějších činitelů kvasu českého národního obrození. Rukopis královédvorský vychází tiskem roku 1819 i s novočeským a německým překladem a později je mnohokrát vydán znovu.
Rukopis královédvorský nebyl jediný
Když v roce 1823 Hanka Rukopis věnuje do sbírek Musea Království českého (dnes Národní muzeum), činí tak už jako knihovník nejvýznačnější české instituce. Jeho cit pro dávkování dalších zázračných nálezů je obdivuhodný, a navíc i technologické a grafické provedení falzifikátů je na svou dobu dokonalé. Uplyne pouhý rok od zmíněných nálezů a ejhle, jací ti Češi byli ve středověku vzdělanci v jazyce rodném. Panský úředník Josef Kovář najde na podzim roku 1818 v hospodářských prostorách zámku Zelená hora u Nepomuku zaprášené popsané pergameny.
Po jejich prozkoumání se ukáže, že jde o dvě básně s dějem z 8. století, a místní vzdělanci navrhnou poslat je do Prahy, do vznikajícího muzea. Zámecký pán Jeroným Colloredo-Mannsfeld není zrovna fanouškem českého obrozeneckého hnutí, proto je Rukopis zaslán nejvyššímu purkrabímu, hraběti Kolovratovi jako dar pro nově zřízené Vlastenecké muzeum v Čechách anonymně. Od roku 1829 je vydáván a překládán souběžně s Rukopisem královédvorským, ale až do roku 1859 – kdy je nálezce odhalen – je díky obsahu nazýván Libušin soud.
Oba dokumenty jsou přijímány jako vrcholné dílo prvních znaků české literatury a pro období vrcholící české emancipace v soupeření s dominujícím německým živlem jsou obrovskou vzpruhou. Se vzácnými nálezy jako by se mezitím roztrhl pytel. Již od roku 1819 se čeští vlastenci těší z nálezů knihovníka J. V. Zimmermanna, který také náhodně objevil tzv. Píseň milostnou krále Václava. Zázrakům ale není konec, a tak v roce 1827 byly nalezeny – jak jinak než opět za Hankovy asistence – staročeské glosy v Mater Verborum. Díky tomu patří v 19. století Rukopisy královédvorský i zelenohorský k nejčtenějším a nejvydávanějším titulům. Nejen to, v dalších dvou stoletích se postoj k jejich pravosti stává úhelným kamenem posouzení vlasteneckých postojů osobností české literatury, umění i politiky, a dokonce ani dnes spor o jejich pravost ještě neskončil.
Kdo byl Václav Hanka?
Kdo byl muž, který události rozpoutal a jehož hrob je dodnes jednou z dominant na vyšehradském hřbitově?
Jméno Václav Hanka je vedle jmen jiných významných osobností na jedné ze žulových desek pod okny Národního muzea v Praze. Václav se narodil 10. června 1791 jako syn vesnického řezníka z Hořiněvsi. Byl mužem mnoha dovedností, jako by jej na dráhu spisovatele, básníka, buditele, literárního historika, jazykovědce, knihovníka, archiváře, kustoda sbírek, publicisty, překladatele a pedagoga směroval kraj písmáků v okolí České Skalice. Stejně pestrá byla jeho studia a cesta vzhůru k všeobecné známosti i mezi elitu českých národních buditelů. Po krátkých a nepříliš důsledných pokusech se studiem filozofie a práv nakonec vítězí jeho touha tvořit a psát. Do chvíle jeho nálezu i epochálního podvodu zbývají tři roky, když nalézá i sám sebe.
Začíná jako elév ve Vídeňských novinách, aby brzy pod kuratelou redakce vydal s názvem Prvotiny krásného umění své první básně. Začíná se věnovat výhradně literatuře a souvisejícím oborům, ale autorské úspěchy nenaplňují jeho ambice. Úspěšná je i jeho kariéra ve Vlasteneckém muzeu, kde se vypracuje na kustoda numismatické sbírky, správce knihovny, archivu i historických sbírek. Kromě vlastních veršů vydává i překlady lidové poezie ostatních slovanských národů a věnuje se i práci filologické. Díky tomu později – od roku 1848 – přednáší na pražské univerzitě v hodnosti docenta staroslověnštinu a později i ruštinu, polštinu a češtinu.
Je jedním z předních představitelů obrozenectví nejen u nás, ale i v řadě dalších zemí se slovanskými jazykovými kořeny a tím, kdo díky svým objevům uvedl Čechy mezi kulturně vyspělé národy Evropy. Má ale i své odpůrce, kteří by za pravost Rukopisů nedali ani pověstnou zlámanou grešli. Spor o Rukopisy, v němž se měla jednoznačně dokázat pravost či nepravost těchto textů, se stane jedním z nejvýznamnějších problémů v historii české literatury.
Ostré spory o pravost rukopisů
Zatímco pravost Rukopisu zelenohorského (tehdy ještě zvaného Libušin soud) už záhy po jeho objevení zpochybnil Josef Dobrovský, Rukopis královédvorský se těšil větší důvěře. Přesto byly v dalších desetiletích oba Rukopisy i díky autoritě Františka Palackého považovány za pravé a jejich příběhy se staly součástí obrozenecky oslavované národní minulosti. Postupně se ale objevují kritické hlasy a o pravost rukopisů se vedou stále ostřejší spory. Do nich se v roce 1886 na straně kritiků významně zapojil i Tomáš Garrigue Masaryk, když v únorovém čísle roku 1886 vydal ve svém časopise Athenaeum článek odborníka na staročeštinu Jana Gebauera pod názvem Potřeba dalších zkoušek Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského.
Zajímavé jsou první Hankovy kontakty či střety s největšími osobnostmi, které se zapojily v první fázi do sporů o pravost Rukopisů – každá na jiné straně barikády. Přestože Hanka svou poměrně radikální reformu českého pravopisu – která se užívá dodnes – prosadil přes odpor Františka Palackého, je Otec národa nadále vášnivým obhájcem pravosti Rukopisů. Ještě podivuhodnější je, že Hankova reforma vycházela z práce Josefa Dobrovského, který je v téže věci Hankovým zapřisáhlým odpůrcem.
Postoj obou mužů, kteří patří k nejvyšším autoritám v zemi, je zřejmě dán kořeny jejich začátků, větším zájmem o politickou kariéru v případě Františka Palackého i jeho politickou filozofií. Palacký totiž považuje za hlavní linii českých dějin neustálý zápas Slovanů a Němců a tomu podřizuje i určité charakteristiky. Podle Palackého je to v případě německého živlu podnikavost, řemeslná dovednost, politická organizovanost, ale i výbojnost a náboženská agilnost. Pro Slovany je podle něj naopak příznačná rovnost, mírumilovnost, na druhou stranu ale i sklon k anarchii.
Josef Dobrovský, nepochybně ovlivněn svým kněžským vzděláním i působením kněze, filologa a zakladatele vědecké bohemistiky a slavistiky nahlíží na jazykový i česko-německý historický souboj spíš vnitřním a vědeckým úhlem pohledu. Svým dílem sice podnítil české národní obrození, ale sám k romantickým obrozencům svým založením nepatřil. Proto je již od roku 1818 ve sporu s novou, romanticky cítící generací českých obrozenců poté, co rozpoznal, že tzv. Rukopis zelenohorský je falzum, a na tento fakt například Jungmanna opakovaně upozorňuje.
Pochybnosti o pravosti Rukopisu zelenohorského vyvstaly ihned po jeho objevení, ve chvíli, kdy se v Praze dostal právě do jeho rukou jako uznávaného patriarchy české slavistiky a jazykovědy. Rukopis označil za falzum i veřejně jako reakci na Jungmannovo vydání Rukopisu v německém článku Literární padělek roku 1824, který spor o Rukopisy zahájil. To ovšem čeští vlastenci nebyli ochotni akceptovat a označili Dobrovského za „slavizujícího Němce“ a jeho dílo dlouho nepovažovali za hodné pozornosti, ačkoliv právě jim vytvořilo teoretické základy pro činnost.
Spor časem přerostl z odborné debaty do roviny politické i osobní a názor na ně jako na falzum nakonec převážil. Přesto ještě v letech 1968–1971 byly Rukopisy zkoumány v Kriminalistickém ústavu, který dospěl k tomu, že oba rukopisy jsou tzv. palimpsesty, tedy dokumenty, kde je nový text napsaný na starý pergamen s vyškrábaným původním textem. Výzkum také prokázal skutečnost, že autory jsou nejpravděpodobněji Václav Hanka, Josef Linda a malíř František Horčička.
Za splnění svých snů zaplatil ambiciózní a agilní Václav Hanka částečně soukromím. Jeho manželství, uzavřené po třináctileté známosti roku 1826 s dcerou svého bytného Barborou, nedochází naplnění a zůstane bezdětné. Do Hankovy smrti bydlí manželé na prestižní adrese Na příkopech v muzejní budově čp. 858/II, kde dnešní starší generace pamatuje sídlo Živnobanky. Hanka je v budově správcem a domovníkem, což ovšem způsobí, že po jeho smrti se musí Barbora Hanková vystěhovat a po zbytek života bez výrazného zajištění trpí nouzí a rozprodává dědictví. Famózní falzifikátor Václav Hanka zemřel před více než 150 lety, dne 12. ledna 1861, ale jeho vlastenecký podfuk rezonuje českými dějinami dosud.
