Za první i druhé světové války Josef Mašín (26. 8. 1896 – 30. 6. 1942) ostatní udivoval svou odvahou. Pro svou zemi byl ochotný položit svůj život. Ani jeho manželka a děti nesklonily hlavu před totalitním režimem. Loni mu bylo uděleno in memoriam nejvyšší státní vyznamenání, letos, 28. října 2023 byla jeho dcera Zdena Mašínová oceněna Řádem TGM za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. „Kdybych mohla, dělala bych totéž, co moji bratři,“ říká Zdena Mašínová. „Zavazoval nás k tomu otcův odkaz hájit svobodu, nebýt porobenými otroky.“
Podplukovník Josef Mašín si přál, aby z jeho synů byli vojáci. V dopise na rozloučenou, který psal na Pankráci pár hodin před popravou, svým dětem vzkázal: „Drahé moje děti! Posílám Vám poslední svůj pozdrav před odchodem na věčnost. Poslední má myšlenka platí jen Vám, a to mne nejvíce tíží, neboť jste dosud ještě malé a potřebovaly byste mé největší péče. Bohužel Vás musím opustit. Dnes ještě nechápete vše, ale až budete starší, jistě pochopíte. Bojoval jsem za naši drahou vlast a národ proti odvěkým našim nepřátelům – Němcům, kteří naši vlast a národ chtějí porobit a zničit. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byli porobenými otroky, nýbrž abyste zůstali svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest první povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou musíte takto postupovat ... Zůstanete zde nyní jen se svou mamičkou … Mějte se vzájemně rádi a nikdy se neopouštějte … Učte se pilně, abyste byli vzdělanými a prospěšnými lidmi. Buďte vždy svědomití a čestní!… Buďte šťastni! Váš milující otec. Vlasti zdar!“
Josef Mašín ukryl svůj moták v ostění pankrácké cely číslo deset.
Třicátého června 1942 v půl osmé večer na Kobyliské střelnici postavili ke zdi sedmdesát lidí. Mezi nejstarší patřila sedmašedesátiletá Františka Plamínková. Někteří ze zastřelených byli blízcí spolupracovníci Josefa Mašína, Václava Morávka a Josefa Balabána, jež gestapo přezdívalo „tři králové“. Josefu Mašínovi, jehož během třinácti měsíců při výsleších zmučili k nepoznání, spoutali před popravou také nohy. Gestapo se obávalo, že muž, kterého nedokázali zlomit, se bude bránit do posledního dechu a rozeběhne se proti popravčí četě.
Věrný až do smrti
Josef Mašín se narodil 26. srpna 1896 v Lošanech, o týden později, 3. Září 1896 ho pokřtil katolický farář Josef Stýblo. (V československých legiích v Rusku Josef Mašín za první světové války přestoupil k pravoslaví a přijal jméno Vladimír.) Josef byl jedináček. Jeho otec Alois byl zastánce přísné výchovy, maminka Marie na vymodleném synovi lpěla. Josef Mašín absolvoval reálku a zemskou střední školu zemědělskou.
Na konci dubna 1915 byl osmnáctiletý Josef odveden k c. a k. pěšímu pluku č. 36, v němž byli především čeští vojáci. Poslali je na ruskou frontu. Po střetu u haličské obce Sieniawa, kde se řada vojáků nechala zajmout, byl pluk rozpuštěn. Josef Mašín byl převelen k c. a k. pěšímu pluku č. 66. V září 1915 skončil u Sinkova na Dněstru v ruském zajetí i on. Na začátku ledna 1916 se přihlásil do československých legií. V květnu 1916 ho zařadili k 1. čs. střeleckého pluku. Za svou chrabrost obdržel vyznamenání.
Nebezpečí si nepřipouštěl, strachem se nenechal ochromit. Plnil zpravodajské úkoly v hlubokém týlu nepřítele.
Bojoval u Zborova, Bachmače, zúčastnil se bojů o Transsibiřskou magistrálu, u Krasnojarsku byl vážně zraněn. Na Zborov později vzpomínal: „V jedné jámě po granátu jsme našli těžce raněného rakouského poručíka, kterého obvazoval voják. Oslovil jsem je, oba byli Češi. ,Pan leutnant je těžce raněn,‘ řekl mi voják. Smrtelně bledý mladý poručík obrátil ke mně oči plné údivu a ptal se: ,Vy jste Češi?“ Odvětil jsem, že je nás celá armáda.‘
Na adresu Josefa Mašína při oslavách výročí bitvy u Zborova zaznělo: „S hrstkou nejchrabřejších jako jestřáb vnikl až do třetích linií rakouských zákopů. A když se musel vrátit, protože za ním nikdo nepostupoval, ustoupil s těžce zraněným druhem na zádech. Je-li Zborov symbolem vzniku naší armády, je Mašín personifikací všeho, co nazýváme Zborovem. Statečný, průbojný a věrný až do smrti.“
Tři muzikanti
V únoru 1920 přijel s dalšími legionáři z Vladivostoku do Československa. V srpnu 1920 odešel z armády a vrátil se na rodný grunt v Lošanech. Zrovna vrcholily žně. Po pár měsících statek ale pronajal a na začátku roku 1921 si znovu oblékl uniformu. Působil v Opavě, Českých Budějovicích, Jindřichově Hradci, Praze a Olomouci.
V olomouckém Národním domě ho upoutala usměvavá modrooká slečna. Inženýrka. První dívka, která na Českém vysokém učení technickém v Praze vystudovala na geometra. Nebyl to Zdenin splněný sen, měla výtvarný a hudební talent a její otec, Leopold Novák viděl dceru na konzervatoři. Rázná a praktická matka Emma však rozhodla jinak. - Holka půjde na techniku a převezme zeměměřičskou firmu. Tak to bude! Zdenin starší bratr Ctibor se totiž matčině vůli vzepřel a šel na vojenskou akademii v Hranicích.
Pohledný důstojník Josef Mašín nejprve poslal Zdeně psaníčko, kde ji žádal o schůzku. Když se poprvé setkali, požádal ji rovnou o ruku. „Slečno, nemám zájem o dlouhou známost, chcete si mě vzít?“ Překvapená Zdena souhlasila, ovšem nevěděla, co na to řekne maminka. Emma Nováková za vhodnou partií pro Zdenu považovala pouze inženýra. Čestný a zásadový muž ve vojenském stejnokroji však budoucí tchýni okouzlil.
Josef a Zdena se vzali 18. června 1929. V srpnu 1930 se manželům Mašínovým narodil Ctirad. Staročeské jméno vnukovi vybral dědeček Leopold. V březnu 1932 přišel na svět Josef. Josífka si přála babička Marie. V listopadu 1933 se radovali z holčičky, Zdeně po mamince.
Mašínovi bydleli v Liboci v Litovecké 357. Josef Mašín ml. v rozhovoru s Vladimírem Mertlíkem vzpomínal, že jeho otec ráno obvykle odjel na koni do kasáren ke svému dělostřeleckému pluku v Ruzyni a přijel až večer. Po návratu ze služby se hospodyně Marie Neubauerové zeptal, jestli kluci nezlobili a po její kladné odpovědi následoval výprask.
V odboji
S mnichovským diktátem a kapitulací se Josef Mašín nesmířil. Patnáctého března 1939 se chtěl německým okupantům postavit na odpor. Chtěl bojovat, vyhodit skladiště s materiálem do povětří, porval se s těmi, kteří mu v tom zabránili. Domů přišel „v uniformě bez nárameníků a vyznamenání, se stopami zápasu na rukou a obličeji.“ Suspendovali ho a obvinili ze vzpoury. Stejně se mu podařilo před Němci zachránit množství zbraní a střeliva, které ukryl na několika místech.
Okamžitě se zapojil do odbojové činnosti. V ilegální vojenské organizaci Obrana národa byl napojen na pražské velitelství v čele s generálem Bedřichem Homolou. Byl odvážný, odhodlaný, nebál se riskovat. S Václavem Morávkem a Josefem Balabánem vytvořili neohroženou trojici, již gestapo začalo přezdívat tři králové českého odboje. Oni sami své zprávy, které vysílačkou předávali do Londýna, podepisovali jako „tři muzikanti“. Provedli řadu sabotážních akcí, bombový útok v Berlíně, jehož sílem se měl stát Heinrich Himmler.
Plechové krabice na trhaviny a obaly na zápalné nálože vyráběl Josef Líkař ve své klempířské dílně na Bílé Hoře, se švagrem Václavem Řehákem schoval zbraně, které se Mašínovi podařilo shromáždit. Josef Mašín mimo jiné plánoval, že produkty z „cukrárny“, jak Líkařovu dílnu nazývali, „osladí“ život gestapu v Petschkově paláci.
Tři králové také zajišťovali zpravodajské informace, vydávali a rozšiřovali ilegální časopis V boj. Komisaře Oskara Fleischera z III. oddělení pražského gestapa, kterého šéf úřadovny v Praze Hans-Ulrich Geschke pověřil, aby „tři krále“ dopadl, přiváděli k zuřivosti svou neohrožeností, nepolapitelností a humorem. Není legendou, že se Morávek vsadil s Mašínem a Balabánem, že si od Fleischera nechá připálit cigaretu. Sázku vyhrál a Fleischera o tom informoval. Potupenému gestapákovi se pak v Pečkárně jeho kolegové posmívali.
Svěrací kazajka
Smyčka se však stahovala. Noční razie gestapa se u Mašínů opakovaly s železnou pravidelností. Gestapáci předpokládali, že se navzdory nebezpečí Josef Mašín vydá za svou rodinou a umírající matkou. Zdeně Mašínové nakázali, že se musí do čtyřiadvaceti hodin z Liboce vystěhovat. Odešla s dětmi do Poděbrad, kdy ji známí umožnili bydlet v jejich rozestavěném domku.
Zdeně Mašínové ml. se vryl do paměti moment, kdy svého otce viděla naposledy. Probudila se, když se v noci skláněl nad její postelí a pohladil jí po vlasech. „Tatíčku!“ vykřikla. Josef Mašín zmizel a maminka i bratři malé Zdeně ráno vysvětlili, že se jí to jenom zdálo, protože tatíček je přece v zahraničí…
Josefa Balabána opustilo štěstí 22. dubna 1941, kdy mu zkřížil cestu konfident Antonín Nerad, který dostal na popraviště a do koncentráků stovky lidí. Nerad infiltroval odbojovou organizaci, s jejímž zástupcem se měl Balabán vidět, a udal gestapu, kde se mají setkat. Při přestřelce byl Balabán zasažen. Když ho o několik měsíců konfrontovali s Josefem Mašínem, který padl do rukou gestapa 13. května 1941, oba muži, ztýraní výslechy, trvali na tom, že se neznají. Jeden by za druhého položil život. Václav Morávek, kterého Josef Mašín kryl střelbou, když je gestapáci přepadli v ulici Pod Terebkou, byl rozhodnut udělat cokoli, aby Mašína vyrval ze spárů gestapa. Pokus osvobodit ho z lazaretu nevyšel. Z krejčovského salónu Marie Magdy Rezkové, kde se často konaly ilegální schůzky, pak Morávek v červnu 1941 poslal do Londýna depeši, v níž navrhoval výměnu podplukovníků Balabána a Mašína za dva zajaté německé důstojníky. Byla to zoufalá snaha bez naděje na úspěch.
O měsíc dřív, 13. května 1941 odvysílali s Mašínem a radiotelegrafistou Františkem Peltánem důležité depeše do Londýna. Ilegální byt v nuselském činžáku byl však už v hledáčku gestapa, které vysílačku zaměřilo… Morávkovi a Peltánovi se podařilo uniknout díky Mašínovi, který se vrhl ke dveřím a začal na gestapáky střílet, pak se mu ale zasekla zbraň…
S velkou ztrátou krve a zlomenou nohou ho gestapáci odvezli do lazaretu. Pokusil se o útěk, několikrát si sáhl na život, aby při mučení nepromluvil. K výslechům ho vodili ve svěrací kazajce. Po měsících brutálních výslechů potvrdil pouze to, z čeho byl usvědčen. Víc z něj nedostali. V lednu 1942 zatkli Zdenu Mašínovou, určitou dobu byla na cele s Miladou Horákovou. Němečtí vyšetřovatelé marně doufali, že při pohledu na milovanou ženu za mřížemi Mašín změkne.
Nezlomili ho.
Josef Balabán byl v té době už po smrti. Popravili ho 3. října 1941 v jízdárně ruzyňských kasáren, které tak dobře s Josefem Mašínem znali...
Václav Morávek zemřel při přestřelce s gestapem v sobotu 21. března 1942. Nikdy už se nedozvíme, o čem hovořil na schůzce s Gabčíkem a Kubišem, která proběhla krátce před tím, po poledni v bytě na Staroměstském náměstí. Václav Řehák, jenž Morávka doprovázel, nic neprozradil. O setkání s parašutisty u výslechů mlčel, ačkoliv by si cennými informacemi mohl vykoupit život. Zastřelili ho ve stejný den jako Josefa Mašína.
Motáky
Stanný soud vynesl 30. června 1942 nad Josefem Mašínem nejvyšší trest. Večer téhož dne byl rozsudek vykonán. Než odsouzeného Mašína odvedli na popravu, stačil napsat dva motáky. Loučí se v nich s manželkou a dětmi. Kouskem tuhy píše na toaletní papír: „Milovaná ženo a drahé moje děti! … Tebe, moje milovaná ženo, prosím, abys mi odpustila, provinil-li jsem se na Tobě. … Odpusť a nevzpomínej na mne ve zlém! Zanechávám Tě zde, moje drahá, s velikým úkolem. Vychovat naše děti. Vím, že je to úkol nesnadný, ale věřím, že jej splníš a že se Ti to zdaří. Vychovej z nich lidi čestné, uvědomělé Čechy a vlastence! … A vy, mé drahé děti, nezapomeňte na svého nešťastného otce, který bojoval za to, aby naše drahá vlast byla opět svobodná a volná. Pamatujte, že pro vlast a národ nutno obětovat i život. … Nezapomeňte nikdy na to! – Buďte hodní, poslouchejte a milujte svoji matku a mějte se vzájemně rádi. Pomáhejte si vždy navzájem! – Učte se pilně, buďte v životě vždy čestní a poctiví! … Buďte všichni šťastni! Líbám Vás všechny v duchu naposled. Váš otec.
Ať žije vlast a národ, ať žije svobodné Československo!“
Tento moták vynesla z vězení manželka Mašínova spoluvězně Vojtěcha Vrňaty, jehož oběsili v berlínské věznici Plötzensee v září 1943. Druhý Mašínův moták, určený synům a dceři, byl nalezen po osvobození v ostění dveří pankrácké cely číslo 10. Až po válce si Ctirad, Josef a Zdena Mašínovi mohli přečíst otcova slova: „Drahé moje děti! Posílám Vám poslední svůj pozdrav před odchodem na věčnost. Poslední má myšlenka platí jen Vám, a to mne nejvíce tíží, neboť jste dosud ještě malé a potřebovaly byste mé největší péče. Bohužel Vás musím opustit. Dnes ještě nechápete vše, ale až budete starší, jistě pochopíte. Bojoval jsem za naši drahou vlast a národ proti odvěkým našim nepřátelům – Němcům, kteří naši vlast a národ chtějí porobit a zničit. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byli porobenými otroky, nýbrž abyste zůstali svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest první povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou musíte takto postupovat. V tomto boji jsem podlehl. Věřím však pevně, že naše svatá věc zvítězí. Zůstanete zde nyní jen se svou mamičkou. Musíte ji poslouchat, abyste jí ulehčili její těžký úkol a starost o Vás. Ty, Radko, jsi nejstarší, vím, že jsi rozumný a vážný chlapec. Buď oporou Pepovi a Nenušce! Ty musíš zastupovati mne. Spoléhám na Tebe. Ty, Pepíčku, musíš pomáhati mamičce a Radkovi. Starejte se o Nenušu a nikdy ji neopusťte! Mějte se vzájemně rádi, pomáhejte si vždy a ve všem s láskou a porozuměním! Učte se pilně, abyste byli vzdělanými a prospěšnými lidmi. Buďte vždy svědomití a čestní! A nyní Ty, moje drahá Nenušo – moje sladká holčičko! Buď šťastná a nezapomínej na svého tatíčka, který Tě měl tolik rád. … Chlapci, mám ještě jedno přání. Jeden z Vás se ujme rodného statku. Ovšem, není to žádná podmínka. Nebudete-li mít chuti, nemusíte. Tím končím, moje nejdražší děti! Líbám Vás v duchu všechny i s Vaší mamičkou. Buďte šťastni! Váš milující otec. Vlasti zdar!“
Zdena Mašínová po listopadu 1989 oba motáky a památky po otci věnovala do sbírky Vojenského historického ústavu. Ve zrekonstruovaném Armádním muzeu Žižkov jsou nyní k vidění nejen osobní věci Josefa Mašína, Václava Morávka a Josefa Balabána. Ve stálé expozici, která se zabývá obdobím po únoru 1948, je i kytička, již v roce 1953 po svém zatčení vyrobila ve vězení Zdena Mašínová. Nedaleko od ní je pak americký stejnokroj Josefa Mašína mladšího a další unikátní předměty, jež patřily Ctiradovi Mašínovi a Milanu Paumerovi.
Motáky, jež podplukovník Josef Mašín napsal v pankrácké věznici, jsou nyní dočasně, do 12. listopadu 2023, vystaveny ve foyer muzea.
Památník tří odbojů
Zdenu Mašínovou z nacistického kriminálu propustili v srpnu 1942. Doma ji čekaly děti a maminka Emma. Byla to zásluha hospodyně Marie Neubauerové. Když jí totiž gestapo nařídilo, ať dětem sbalí věci, že je odvezou pryč, oznámila svou brilantní němčinou – taky to byla sudetská Němka – že ona je pouze zaměstnanec a musí zavolat někoho z rodiny, tedy babičku Emmu. Modroocí plavovlasí chlapci díky duchapřítomnosti Marie nešli na převýchovu; Zdena, která se narodila s vrozenou vadou dolních končetin, unikla ještě horšímu osudu…
Citrad s Josefem se už ve svých čtrnácti a dvanácti letech vydali v šlépějích otce. Prováděli sabotáže na železnici, s pomocí maminky a babičky ukryli sovětského zajatce a židovské vězně, kteří utekli z transportu.
„Otec byl pro nás velký vzor,“ opakovali Ctirad, Josef a Zdena Mašínovi. Za vzor ho měl také vzdálený příbuzný Mašínů, Václav Švéda. „Takovým mužem bych chtěl být! Ztratil život, ale jeho duch je mezi námi... Láska k vlasti se projevuje činy a prací. …“ napsal své dívce Ludmile krátce po válce. Václav Švéda se přidal ke skupině bratří Mašínů, která se po Únoru postavila komunistické totalitě. U německého Waldowa byl ale vážně zraněn a 2. května 1955 byl popraven. Jeho manželka Ludmila u soudu dostala osmnáct let. I další lidé, kteří Ctiradovi a Josefovi pomáhali, byli odsouzeni k vysokým trestům.
Těžce nemocnou Zdenu Mašínovou zatkli v listopadu 1953, tedy poté co se její synové pronásledovaní dvaceti tisíci ozbrojenými příslušníky Volkspolizei a Sovětské armády dostali na Západ. Poslali ji do vězení na pětadvacet let. Odsouzená č. 42 166 byla vězněna v Pardubicích a zemřela 12. června 1956 v pankrácké vězeňské nemocnici. Její dcera, která po odchodu bratrů strávila několik měsíců ve vazbě, směla maminku naposledy vidět pár dnů před smrtí.
„Na tatínka a maminku myslím každý den,“ říká Zdena Mašínová ml.. Téměř tři desetiletí se soudila o to, aby se rodině vrátil statek v Lošanech, který jim zabavili komunisté. Podařilo se to až v roce 2018! Byla vyhlášená sbírka, aby se zchátralý objekt mohl opravit. Na výročí narození Josefa Mašína, 26. srpna 2022, se zde slavnostně otevřel Památník tří odbojů. „Osud naší rodiny je součástí historie této země. Věřila jsem, že památník vznikne a děkuji za to všem, kteří tomu pomohli. Vlastní děti nemám, dělala jsem to všechno pro další generace. Tady si můžete uvědomit plno věcí...“
