Poslední král říše Inků Atahualpa má dnes rozporuplnou pověst. Někdo v něm vidí hrdého vládce mocné civilizace zavražděného zrádnými katolickými fanatiky. Jiní historikové namítají, že se Incká říše Atahualpovi už delší dobu rozpadala pod rukama a že on sám se v boji o moc nezdráhal zrady použít. Pravda je, jak už to bývá, pravděpodobně někde uprostřed.
Inkové patřili při příchodu španělských conquistadorů k nejmocnějším vládcům Jižní Ameriky. Z hlavního města Cuzco, označovaného jako „Pupek světa“, ovládali v podstatě celé západní pobřeží kontinentu od dnešní Kolumbie přes Ekvádor, Peru, Bolívii, Chile až po jižní Argentinu. Inkové byli zdatní válečníci, ovládali pokročilé zemědělství, architekturu, matematiku a astronomii. Jejich stavby skládané bez použití malty z přesně opracovaných kamenných bloků budí obdiv i dnes, kdy se chrámovému komplexu Machu Picchu jezdí obdivovat miliony turistů. Suverénní hegemonii Inků narušil až příchod španělských dobyvatelů na začátku 16. století, byť to z počátku vypadalo, že se vládci pacifického pobřeží nemají čeho obávat.
Boj o moc v říši Inků
Když se Francisco Pizarro vydal v roce 1531 z pobřežního města Pirua na pochod přes džungli a vrcholky And, zdálo se, že si ambiciózní conquistador ukousl příliš velké sousto. Motivaci měl jasnou. Jeho předchozí výprava do oblasti dnešního Peru mu vynesla hromadu zlata a pozici osobního oblíbence španělského krále. Karel V. Pizarrovi slíbil, že pokud dokáže pro španělskou korunu získat další území, připadne většina zisku přímo jemu. Velkoleposti poslání ale neodpovídala početnost výpravy. Ta čítala jen několik set vojáků, většinou navíc pěších. Na dobytí mocné říše si tedy nemohla dělat naději, přestože incké impérium nebylo zdaleka tak pevné jako v předchozích generacích.
Svrchovaný vládce Huayna Capac v roce 1526 náhle zemřel – pravděpodobně na neštovice nebo jinou nemoc zavlečenou do Ameriky z Evropy. Vzápětí po něm onemocněl a zemřel i jeho syn, princ Ninan Cuyuchi a bez jmenovaného následníka trůnu se říše rozdělila ve dví. Mezi zbývajícími dvěma syny vypukla bratrovražedná válka. Severní část ovládl princ Atahualpa, jižní část včetně hlavního města Cusca pak princ Huascar.
Zpočátku se válka vyvíjela lépe pro jižní frakci. Atahualpa byl dokonce v jednu chvíli zajat, podařilo se mu ale uprchnout a štěstí se přiklonilo na jeho stranu. Během bitvy u Quipaipanu uštědřil opozičním armádám zdrcující porážku a svého bratra zajal. Zbývající vůdce pak pozval na mírová vyjednávání, kde se mělo dohodnout finální rozdělení říše. Když však náčelníci dorazili, byli přepadeni, zajati a popraveni. Vítězný Atahualpa nemohl tušit, že ho zanedlouho čeká podobný osud.
Přepadení v Cajamarca
Pizarro dorazil do nitra Incké říše po pětisetkilometrovém pochodu horami a neprostupnou džunglí. Z jeho posádky zbývalo jen 180 vyčerpaných mužů, kteří pro Atahualpovu mnohatisícovou armádu nepředstavovali ani nejmenší hrozbu. Král si byl přesto vědom, čeho jsou Španělé schopni, a rozhodl se k nim chovat přátelsky.
Setkání proběhlo v městě Cajamarca, kde si vládce užíval koupelí v horkých pramenech a odpočíval před dalším tažením na jih. Vojsko bylo usazeno v horských osadách a Atahualpa na místo dorazil jen s 5000 neozbrojenými členy svého dvora, navíc údajně notně opilý. Místo Pizarra ho uvítal kněz Vicente de Valverde, který králi předložil ultimátum požadující uznání nadvlády španělského krále Karla V. a přijmutí křesťanské víry. Když král absurdní požadavky rozhořčeně odmítl a odhodil na zem nabídnutou Bibli, dal kněz znamení. Na překvapené Inky se z úkrytů snesla palba.
Inkové byli sice pořád v mnohonásobné přesile, na straně Španělů ale byl moment překvapení a převaha moderních zbraní. Stovky Inků padly za oběť salvám kanonů, mušket a pistolí, zbytek rozprášil útok jízdní kavalérie. Jediným zraněným na straně Španělů byl Pizarro, který ze skrumáže vlastnoručně vytrhl obklíčeného Atahualpu. Věděl dobře, že urozený rukojmí jim poskytne nejenom spolehlivou ochranu před odvetným útokem, ale i záruku vpravdě královského výkupného.
Slib a zrada
Přestože Pizarro držel v ruce královský trumf, neměl ještě zdaleka vyhráno. Atahualpa stihl ještě během bitvy vyslat vzkaz svým generálům, aby byl jeho bratr Huascar popraven, a Španělé ho tak nemohli dosadit na trůn jako loutkového vládce. Aby pro svá vojska získal čas, nabídl svým věznitelům, že se vykoupí množstvím zlata, které naplní jeho vězení do výše vztyčené paže.
Nabídka ohromila i Pizarra, který stále žil ve víře, že se v peruánských pralesech skrývá bájné zlaté město Eldorado. Krále však propustit nehodlal. Obžaloval ho ze spiknutí proti španělskému králi a z bratrovraždy a jako bezvěrce ho odsoudil k upálení u kůlu. Tato představa krále zděsila, protože upálení by podle jeho víry znamenalo, že se jeho duše nedostane do posmrtného života. Přijal proto nabídku nechat se před smrtí pokřtít a být coby poddaný krále popraven uškrcením garotou.
Konec říše Inků
Atahualpovou popravou incké impérium defacto skončilo. Přestože král před smrtí své protivníky vojensky porazil, v říši proti němu pořád stála silná opozice. Španělé toho dokázali obratně využít. Za pomoci přeběhlíků v podstatě bez odporu obsadili hlavní město Cuzco a na trůn dosadili prince Túpac Hualpu, příbuzného Atahualpova bratra Huascara.
Krátce po usednutí na trůn však loutkový vládce zemřel na neštovice a vládu převzal princ Manco Capac. Ten se ukázal jako vzdorovitější poddaný a proti španělským dobyvatelům povstal. Conquistadorům však už v té době dorazily posily ze Španělska a dokázali na svou stranu získat řadu inckých šlechticů. Povstání bylo rozdrceno a sláva poslední velké předkolumbovské říše navždy zanikla. Co se stalo s tělem krále Atahualpy a 24 tunami zlata, kterým si chtěl vykoupit svou svobodu, nikdo neví. Lovce pokladů přivádí jeho vidina do Peru dodnes.
