Dějiny lidského poznání většinou píšou velcí učenci, na jejichž ramenou stojí celé další generace vědců. Občas se ale stane, že vědu posune kupředu naprostý laik. Jedním z nejzajímavějších je Antonie van Leeuwenhoek. Badatel, optik a zakladatel mikrobiologie, který zemřel přesně před třemi sty lety.
V pojednáních o historii vědy se občas dočtete, že jeden z nejvýznamnějších kroků učinila v okamžiku, kdy obrátila pozornost od hvězd k Zemi. Ta chvíle nastala v roce 1665, když Robert Hooke publikoval svou slavnou knihu Micrographia. Současník a věčný rival Isaaca Newtona v ní popisoval svá pozorování, která pořídil pomocí vlastnoručně sestavených mikroskopů. Kniha představila světu pojem „buňka“ a na ilustracích popisovala strukturu živých i neživých materiálů, kterou lidé do té doby spíše tušili. Zvětšovací skla sice již existovala, filozofové ale jejich používání kritizovali, protože podle jejich názoru nepřirozené zvětšení obrazu zkreslovalo realitu a znemožňovalo předmět zkoumání skutečně poznat.
Hooke měl dostatek prestiže a společenského vlivu, aby kritiku ustál a Micrographia mu přinesla další slávu a spoustu peněz. Ve zkoumání a zlepšování mikroskopů tedy s nadšením pokračoval a zakrátko dosahoval tehdy naprosto ohromujících třicetinásobných zvětšení. Stoupající slávu pionýra mikrografie však brzy narušil dopis, který britské Královské vědecké společnosti přišel z nizozemských Delft. Tamější korespondent svým britským kolegům sděloval, že jeho soused, nevzdělaný a poněkud podivínský obchodník s látkami, používá při svém amatérském zkoumání mikroskopy, které dokážou zvětšovat až 300krát.
Od příze k bakteriím
Antonie van Leeuwenhoek se narodil do rodiny chudého košíkáře. Brzy přišel o otce a odešel ze školy pracovat jako pomocník v obchodě s látkami. Bystrý chlapec si evidentně nevedl špatně, protože o několik let později začal prodávat látky ve vlastním obchůdku. Kde a jak se dostal ke zvětšovacím sklům, není známo. Pravděpodobně je používal při zkoumání kvality příze. Je ale možné, že ho s nimi seznámil jeho přítel, slavný malíř Jan Vermeer, který údajně používal čočky při malbě svých obrazů. Antonie byl pohledem do neznámého mikrosvěta fascinován a zkoumal, co mu jen přišlo pod ruku. Pozoroval svalová vlákna, lidskou i zvířecí kůži, vlasy, srst, květy a semena rostlin. Toužil ale nahlédnout hlouběji a brzy začal vyrábět vlastní zvětšovací přístroje.
I poté, co se stal slavným, úzkostlivě tajil, jakým způsobem dokázal ze skla brousit miniaturní a naprosto přesné čočky (až poměrně nedávno přišli optici na metodu, jak je při vysokých teplotách odlévat z tenkých skleněných vláken). Se svými pozorováními takové tajnosti nedělal. O jeho kresby muších očí, včelích žihadel, kusadel vší a vlastních spermií ale nikdo v Delftech nestál. Centrum světové vědy sice leželo poměrně nedaleko v Londýně, jeho příslušníci ale mluvili výhradně latinsky a Leeuwenhoek, který hovořil i psal pouze holandsky, s jeho členy nemohl komunikovat. Na uvedení do učené společnosti musel počkat až do chvíle, kdy se k jeho kresbám dostal anatom Ragnier de Graaf. Jakmile do ní ale pronikl, nebyl k zastavení.
Počítání prvoků
Leeuwenhoekova vědecká kariéra začala poměrně pozdě – do Královské společnosti byl přijat v roce 1670 jako pětačtyřicetiletý džentlmen. Trvala však skoro padesát let a za tu dobu posunul vědec-samouk lidské poznání o neuvěřitelný kus kupředu. V dopisech, které Královské společnosti pravidelně zasílal, nikdy nenabízel vědecké interpretace svých pozorování, pouze detailní popisy a vynikající a vysoce detailní nákresy. Jejich prostřednictvím mimo jiné popsal strukturu lidských tkání, stanovil hypotézu, že k oplodnění dochází splynutím spermie a vajíčka, jako první objevil jednobuněčné prvoky, a dokonce dokázal spočítat, že jich v každé kapce vody plave přes 8 milionů.
Díky jeho umu se vědcům otevřel zcela nový svět, o kterém dosud neměli ani tušení. Zároveň s pozorováním se Leeuwenhoek neustále zdokonaloval ve výrobě mikroskopů. Některé dokázaly údajně zvětšovat až 500krát a objevil díky nim zcela novou formu života – bakterie. Jeho současníci ale nedokázali jeho pozorování zopakovat a on sám důležitost objevu nemohl posoudit. Poznání mikroskopického světa proto zůstalo na této úrovni dalších 150 let, než na něj navázal Louis Pasteur.
Mužíčci ve spermiích
Přes svou zručnost a pozorovatelskou genialitu nebyl Leeuwenhoek bez chyb. Chybělo mu vědecké vzdělání a často se pouštěl do velmi neuvážených experimentů. Když chtěl například pozorovat proces exploze, zapálil pod mikroskopem zrnko střelného prachu a přišel málem o zrak. Ani jeho práce nevedla zbytek vědecké komunity vždy správným směrem. Jeho nizozemský kolega Nicolas Hartsoeker byl například unesen nákresy struktury spermií natolik, že se pustil do zkoumání sám a dospěl k přesvědčení, že se v každé spermii skrývá malý človíček – homunkulus. Hypotéza, že se živí tvorové vyvíjí z mikroskopické verze sebe samých, pak kolovala vědeckými kruhy ještě poměrně dlouho.
Antonie van Leeuwenhoek prožil celý svůj dlouhý život v rodném Delftu, který v podstatě nikdy neopustil. V pokročilém věku už byl světově proslulým vědcem, nabídky na zahraniční cesty a hostování na předních světových univerzitách však zdvořile odmítal. Mezi jeho obdivovatele patřila britská královna Anna Stuartovna i ruský car Petr Veliký a všichni za otcem mikrobiologie museli přijet do jeho domu, kde jeho vědecká kariéra začala i skončila. Stalo se tak 26. srpna 1723, když ve svých 91 letech diktoval svou poslední vědeckou práci.
