Kryonika je zvláštní obor, který se pohybuje na hranici vědy, sci-fi a čirého šarlatánství. Služeb kryonických klinik využívají lidé, kteří věří, že v budoucnosti budou lékaři schopni vyléčit jakoukoliv nemoc, a člověk bude moct žít neomezeně dlouho. Těsně po smrti, kdy v těle stále probíhají biologické funkce, se proto nechají zmrazit a ve speciálním sarkofágu vyčkávají, až je v budoucnu zase oživí. Jejich sny se ale od chladné reality možná dost podstatně liší.
Mrazící kliniky začaly ve Spojených státech vznikat na konci 60. let. Není asi náhodou, že se objevily ve stejném období, kdy ranný kosmický program podnítil představivost autorů sci-fi a ve vědecko-fantastických knihách se to přímo hemžilo astronauty, kteří přečkávají v kryostázi mezihvězdné lety. Jak se ukázalo, v praxi je mražení lidských těl o dost složitější. Úspěšnosti rozhodně nepomáhal ani fakt, že se do prodeje příslibů věčného života pustili ze všeho nejdříve šarlatáni.
Skládačka z lidských ostatků
Jednu z prvních a zároveň nejznámějších klinik založil v roce 1966 Robert Nelson. Nebyl lékař, ani vědec. Původní profesí byl opravář televizorů a praktiky „Kalifornské kryonické společnosti“ tomu naprosto odpovídaly. Jelikož neměl žádné speciální vybavení, uložil první čtyři klienty v márnici do polystyrenových krabic naplněných suchým ledem a vymýšlel, co s nimi podniknout dál. Jedno z těl si po několika dnech vyzvedl syn s tím, že se o matku postará sám. Několik dní ji vozil zakrytou suchým ledem na korbě nákladního vozu, a nakonec ji nechal pohřbít.
Pan Nelson se mezitím dostal ke speciálnímu kryogenickému kontejneru s dvojitými izolovanými stěnami. Bohužel si mohl dovolit pouze jeden, a navíc ho zakoupil i se zmraženým tělem, které v něm už bylo uloženo. Spolu se svým společníkem ho vyjmuli a celou noc zkoumali, jak do prostoru určeného pro jednoho člověka nacpat těla čtyři. Když skládačku vyřešili, vyplnili zbývající prostor tekutým dusíkem, schránu opět uzavřeli, a uložili ji do pronajaté kobky.
Na splátky
Do podzemních cel Kalifornské kryonické společnosti se po prvním přecpaném kontejneru stěhovaly další. Ve druhém se tísnila tři těla, z nichž jedno patřilo osmileté holčičce. V dalším bylo uloženo tělo šestiletého chlapce, které Nelson převzal od jeho otce již poměrně dlouho po smrti a ve stavu začínajícího rozkladu. Přesto ho ale neváhal přijmout a nechat si za uložení zaplatit. Hrdý majitel kliniky totiž zjistil, že dlouhodobé uchovávání těl je velmi nákladná záležitost.
Dnes se v moderních klinikách platí formou jednorázové úhrady nebo převedením pojistné smlouvy. V počátcích kryoniky ale nebylo výjimkou, že poplatky hradili pozůstalí ve formě měsíčních splátek. Jak plynul čas, přestávalo se rodinám chtít posílat každý měsíc několik set dolarů na konto jakési podivné společnosti. Někteří s platbami přerušili i kontakt a nechali své zesnulé osudu. Jiní se rozhodli ostatky vyzvednout a nechat je pohřbít.
Na kaši
V roce 1979 padla kosa na kámen. Jakmile se začali pozůstalí domáhat vydání ostatků, začala se Kalifornská kryonická společnost sypat jako domeček z karet. Robert Nelson se nejprve snažil kličkovat, neodpovídal na dotazy a vymýšlel si důvody, proč do kliniky není možné vstoupit. Když se rodiny obrátily na policii a média, vyšla najevo děsivá pravda. Majitel kliniky nedokázal udržet ve zmrazeném stavu ani jednoho svého „klienta“.
Schrána nacpaná čtyřmi těly selhala jako první a nedostatek chladícího média způsobil, že se ostatky začaly uvnitř kapsle rozkládat. Nelson ji jednoduše nechal hnít v podzemní kobce. Další kontejner se pokusil zachránit. Těla (včetně toho patřícího osmileté dívce) se už ale rozložila a opětovné zchlazení z nich vytvořil kru zmrzlé kaše tkání a kostí.
Louže shnilé polévky
Když Nelsonovi přerostly finanční a technické problémy přes hlavu, podnik opustil a ponechal ho svému osudu. Jediným klientem, který se nerozpustil v zamčené podzemní kobce, byl malý chlapec. Schránu s jeho tělem si stačil otec vyzvednout. Při ohledání ale zjistil, že při příliš rychlém zmrazení tělo puklo.
Skandál, který krach Kalifornské kryonické společnosti vyvolal, spustil vyšetřování v dalších mrazících klinikách. Situace nebyla zpravidla o nic lepší. V podzemních kobkách márnice ve městě Butler v New Jersey byly objeveny schrány, kde došlo k poškození izolačního obalu. Těla uvnitř nejprve roztála a pak po další dávce chladící směsi přimrzla na stěny kontejneru. Jiné selhaly úplně. Z klientů, kteří zaplatili horentní částky za vidinu vzkříšení ve vzdálené budoucnosti zbylo pouze cosi, co připomínalo louži shnilé polévky.
Naděje neumírá
Dnešní zastánci kryoniky nad těmito skandály mávají rukou. Věří, že věda pokročila natolik, že jim podobný osud nehrozí. V moderních institutech, jako je například arizonský Alcor, skutečně podstupují daleko náročnější proces než uložení do hromady suchého ledu. Ihned po smrti je tělo napojené na mimotělní oběh, který co cévního systému vhání tekutinu bránící srážení krve a rozkladu orgánů. Po převozu do sídly Alcoru je pak krev nahrazena balzamovacím roztokem, který tělesné tkáně změní v pevnou hmotu připomínající sklo. Až poté je tělo vloženo do chladícího kontejneru a „uloženo k ledu“.
Ošetření celého těla přijde zájemce o nesmrtelnost na více než 200 000 dolarů, uchování samotné hlavy přijde na zhruba polovinu (levnější variantu nabízí firma Cryonics, kde jsou těla ukládána po osmi do speciálních tanků). Zájemce evidentně neodrazuje ani vysoká suma, ani fakt, že přes všechny sofistikované metody nemají podle všeho o nic větší šanci na oživení než klienti pana Roberta Nelsona a dalších šarlatánů. V současnosti jich v kobkách odpočívá skoro 2000, spolu s nimi Alcor uchovává i několik set těl domácích zvířat, aby v daleké budoucnosti neprožívali kryonauti věčný život sami.
A pan Nelson? Zůstal věrný své víře v nesmrtelnost, a po smrti byl zmražen a uložen do tanku v Cryonic Institute. Jelikož zemřel chudý, nezahrnovala procedura nákladnou výměnu tělesných tekutin. Zakladatel kryoniky se tedy asi dočkal stejného osudu, jaký kdysi dopřával svým klientům.
