Letos v únoru uplynulo sto let od chvíle, kdy archeolog Howard Carter otevřel jednu z posledních neporušených hrobek v egyptském Údolí králů. Podle pověsti měla jeho i ostatní členy týmu postihnout strašlivá smrtelná kletba, která se nakonec skutečně naplnila. Všichni lidé, kteří tehdy do Tutanchamonovy hrobky vkročili, jsou opravdu mrtví!
Tutanchamon si pověst prokletého faraona vysloužil trochu neprávem. Když Howard Carter 16. února 1923 otevíral dveře pohřební komory, šířilo se Egyptem nacionalistické hnutí, které si z prastaré historie vytvořilo kult a faraony povýšilo na národní symbol. Pověst o kletbě, která postihne každého, kdo poruší věčný spánek mocných vladařů, vznikla jako odstrašující varování. Jelikož ji pomáhali šířit vlivní spiritisté v čele s Arthurem Conanem Doylem, brala ji spousta lidí vážně. Když lord Carnarvon, který Carterovu výpravu financoval, zemřel náhle na otravu krve, přikázal pověrčivý Benito Mussolini, aby z jeho paláce okamžitě zmizely všechny egyptské artefakty. Na záchranu dědictví faraonů už ale bylo pozdě, protože v celém Údolí králů nezůstal kámen na kameni. Kdyby staří Egypťané do pyramid opravdu nějaké kletby instalovali, musela by na ně vymřít půlka Evropy.
Móda trávit dovolenou vykrádáním hrobek začala už v roce 1798, když do Egypta vtrhl Napoleon. S jeho vojsky se do Evropy dostaly zprávy o zemi, kde nelze kopnout do písku, aby na člověka nevyskočil tisíce let starý poklad. Od 30. let 19. století brali džentlmeni z Evropy a Ameriky údolí Nilu doslova útokem. V poznámkách egyptologa Beverlyho Rogerse byl nalezen záznam rozhovoru francouzského mnicha otce Géramba s tehdejším vládcem Egypta Muhammadem Alim. Páter pašovi vysvětloval, že se nesluší, aby se Evropan z lepších kruhů nevrátil domů „s mumií v jedné ruce a s krokodýlem v druhé“. Vyschlých umrlců zabalených v obinadlech bylo zakrátko na Západě tolik, že o ně muzea a soukromí sběratelé přestali mít zájem a muselo se pro ně najít jiné využití.
Koktejl z mumií
V 19. století ještě lidé neznali moderní způsoby léčby, jako je homeopatie nebo bodání jehlami do uší. U léčitelů si zato pacienti mohli koupit zázračný přípravek „mummium“ připravovaný z různých částí balzamovaných nebožtíků. Nápad pochází pravděpodobně od starořeckého dějepisce Plinia staršího, který přísahal na léčivé účinky téru, kterým se mumie potíraly. Rozemletý tér, kosti, tkáně a mech rostoucí na kostech polykali Evropané tak nadšeně, že překupníci nestíhali přivážet zásoby z Egypta a začali mumie padělat. Z pokoutních balzamovacích studií na pulty lékáren zakrátko směřovaly mumie vyrobené z popravených zločinců, zesnulých bezdomovců a ze zvířecích mršin.
Rozbalovací večírky
Tehdy patřilo k dobrým mravům anglického džentlmena „zabývat se vědou“. Na večírcích a čajích o páté se panstvo bavilo listováním v herbářích, studiem sbírky hornin a skuteční lvi salónů pořádali rozbalování mumií. Podivnou zábavu v Británii rozšířil cirkusový principál Giovanni Belzoni. V roce 1821 uspořádal v Londýně výstavu egyptských artefaktů, během které před zraky užaslých návštěvníků odmotával z mumií obinadla. Z výstavy byl obrovský hit, a jelikož o mumie nebyla nouze, začali urození měšťané dostávat pozvánky končící slovy: „Mumie z Théb bude rozbalena o půl druhé. Nalezené talismany a obinadla budou P. T. návštěvníkům k dispozici.“
Egyptský papír
Ještě menší úctu měli k balzamovaným nebožtíkům Američané. Na začátku 19. století v USA začaly hromadně vycházet tiskoviny, což způsobilo obrovskou poptávku po papíru. Jelikož ještě nebyla vynalezena technologie zpracování dřevěné buničiny, byly pro jeho výrobu potřebné staré hadry. Asi si dokážete domyslet, odkud je praktičtí podnikatelé dokázali odmotat. Zprávy, kolik se z posmrtných zábalů papíru vyrobilo, se nicméně rozchází. Je docela možné, že šlo jen o vtip, podobně jako když Mark Twain popisoval jízdu egyptskou lokomotivou, kde se mumie přikládaly pod kotel.
Z pyramid na pole
Na úplně nejnižším žebříčku vážnosti se v mumií hierarchii nacházely nabalzamovaná zvířata. Staří Egypťané je vyráběli jako posmrtné průvodce urozených nebožtíků a obětiny bohům. Jen nabalzamovaných koček byly při vykopávkách nalezeny statisíce. Výzkumníci z liverpoolského muzea nalezli záznamy místní firmy, která v roce 1890 z Egypta dovezla 180 000 mumifikovaných koček, namlela z nich 19 tun hnojiva a rozprodala ho místním farmářům.
Mumiová hněď
Rozemleté mumie nesloužily jen jako hnojivo, ale také jako přísada do barevných pigmentů. S touto praxí se začalo dávno před nájezdy archeologů. Sytý pálený červenohnědý odstín „mumiová hněď“ se na plátnech objevoval už v 16. století. V roce 1712 byl v Paříži otevřen obchod „A La Momie“, kde si umělci mohli koupit celou paletu barev, laků, ale i vonné tyčinky a františky vyrobené ze zrecyklovaných mrtvých Egypťanů. Mumií barvy byly tak rozšířené, že si řada lidí ani neuvědomovala, z čeho jsou namíchané. Vypráví se, že když malíř Edward Burne-Jones zjistil, z čeho jeho sytá čerň pochází, uspořádal napůl vymačkané tubě pohřeb.
Svatá Johanka z Káhiry
Asi nejbizarnější využití egyptských artefaktů odhalil v roce 2007 forenzní analytik Philippe Charlier. Ten dostal za úkol prozkoumat obsah schránky označené nápisem: „Ostatky Johanky z Arku, panny Orleánské“, nalezené v roce 1867 ve skladu staré pařížské lékárny. Ze záznamů o popravě Johanky bylo sice zřejmé, že její ostatky byly vhozeny do Seiny, ale církev přesto uznala nalezené relikvie za pravé a nechala je vystavit v arcidiecézním muzeu. O 140 let později provedená analýza přinesla závěry jiné. Obě kosti ukryté ve schránce byly asi o tisíc let starší než nebohá Johanka. Pocházely z egyptských mumií a jedna z nich dokonce z mumie kočičí.
