Jméno Herbert Kappler běžnému člověku s velkou pravděpodobností nic neřekne. Historici a znalci 2. světové války, ale i milovníci filmů už však zbystří. Vědí totiž, že Kappler byl nejvyšším německým velitelem bezpečnostních složek v obsazeném Římě, organizátor perzekucí místního obyvatelstva, ale i řady válečných zločinů (z nichž nejznámější byl masakr v Ardeatinských jeskyních). Jeho život a „dílo“ se navíc dočkaly i převedení na stříbrné plátno.
Bezpochyby nejznámějším snímkem je Šarlatový a černý, v němž hlavní postavy hvězdně ztvárnili Gregory Peck a Christopher Plummer. Herbert Kappler zemřel 9. února 1978, tedy přesně před 45 lety. Na jeho životě je však zajímavých věcí mnohem více. Pojďme si některé z nich přiblížit.
Gustav Adolf Herbert Kappler se narodil 23. září 1907 ve Stuttgartu do rodiny účetního Ernsta Kapplera a jeho ženy Paoly. Po střední škole přešel na místní univerzitu, kde studoval elektrotechniku. Studium ukončil a nějakou dobu pracoval jako elektrikář. V roce 1931 vstoupil do Hitlerovy NSDAP a stal se členem jejích bojových oddílů SA. Po nacistickém uchopení moci přestoupil do černé armády Himmlerových SS a v roce 1936 začal působit ve Stuttgartu v hlavní kanceláři gestapa. Zajímavostí zde je, že si ho do této funkce osobně vybral a nahoru vytáhl jistý Reinhard Heydrich, který se o pár let neblaze představí i v okupovaných českých zemích.
Když vypukla 2. světová válka, Kappler působil v Polsku a po západním tažení se podílel na potlačení odporu v Belgii. V polovině roku 1941 byl vybrán jako spojka s režimem duceho Benita Mussoliniho a působil jako jeho poradce pro fašistickou policii. Když se Mussoliniho režim na začátku podzimu roku 1943 zhroutil a Itálie dohodla se Spojenci příměří, vpadla německá vojska do Itálie a okupovala značnou část jeho území včetně Říma. Do věčného města zamířil i Herbert Kappler, který se zde stal šéfem SS a všech policejních jednotek. Pro tuto misi si ho pro změnu vybral přímo samotný Reichsführer SS a šéf německé policie Heinrich Himmler.
Poté, co se Kappler ujal svého úřadu a vykonal audienci u papeže Pia XII., bylo jeho prvním úkolem naplánovat záchranu Mussoliniho, který byl po svém zatčení uvězněn v horském hotelu na Campo Imperatore v pohoří Gran Sasso. Tam pobýval do 12. září 1943, kdy byl osvobozen elitní jednotkou výsadkářů, kterým velel Otto Skorzeny.
Se stejnou vervou se Kappler vrhl i do terorizování obyvatel Říma, italských Židů a dalších skupin lidí, které okupační správa považovala za Říši nepřátelské či ohrožující její stabilitu. Kappler se proto podílel například na shromažďování Židů k transportům do Osvětimi, pronásledoval osoby podezřelé ze špionáže ve prospěch Spojenců a válečné zajatce, kterým se podařilo uprchnout z italských zajateckých táborů po kapitulaci italské armády. Díky svým aktivitám se Kappler brzy dostal do konfliktu s Vatikánem, který byl přes deklarovanou neutralitu podezírán z ukrývání spojeneckých uprchlíků. Největším protivníkem Kapplera se v tomto ohledu stal významný vatikánský kněz a diplomat irského původu Hugh O´Flaherty. Není proto divu, že Kappler bez skrupulí usiloval o jeho likvidaci. Velice barvitě to popisuje již výše zmíněný slavný film Šarlatový a černý.
S horšící se situací třetí říše a postupem Spojenců rostl i německý teror a urputnost jeho vykonavatelů. Kappler se proto od jara 1944 „specializoval“ zejména na potlačování skupin odporu, zatýkání „nepřátel státu“, pedantské vynucování antižidovských opatření, přepadávání židovských ghett a deportace do vyhlazovacích táborů. V tomto období se odehrál i jeden z nejznámějších případů, za které Kappler nesl zodpovědnost. Byl jím Ardeatinský masakr, při němž bylo 24. března 1944 zavražděno více než 300 italských civilistů. Stalo se tak v odvetě za partyzánský útok vůči jednotce SS v Římě na ulici via Rasella.
Vývoj válečných událostí však byl neúprosný a Spojenci brzy zabušili na brány Říma. Kappler, který byl během svého úřadování v častém sporu s Vatikánem, se paradoxně snažil v něm najít úkryt před spravedlností. Neúspěšně. V roce 1945 byl zajat Brity a o dva roky později předán italské vládě. V témže roce byl postaven před italský vojenský soud a odsouzen na doživotí. Trest si měl odpykat ve vojenském vězení ve městě Gaeta. Ve výkonu trestu se Kappler rozvedl se svou první ženou, nicméně v roce 1972 se oženil podruhé, a sice se zdravotní sestrou Anneliese. V této době Kappler také konvertoval ke katolictví. Nápomocen mu v tom byl – opět poněkud paradoxně – jeho úhlavní nepřítel z válečných časů kněz Hugh O´Flaherty. Irský duchovní totiž Kapplera ve vězení často navštěvoval a diskutoval s ním o literatuře a náboženství.
V roce 1975 byla Kapplerovi diagnostikována rakovina, a tak byl převezen do římské vojenské nemocnice. Itálie ale opakovaně zamítla jeho předčasné propuštění. Kapplerův zhoršující se zdravotní stav byl zjevný, jeho dokladem bylo jeho fyzické chřadnutí a rapidní úbytek tělesné váhy. Po dvou letech pobytu ve vojenské nemocnici se však Kapplerovi z ní podařilo uniknout ve velkém kufru, ve kterém ho ven z nemocnice propašovala jeho nová žena, která jako zdravotní sestra měla do nemocnice neomezený přístup. Společně se dostali až do Německé spolkové republiky, která odmítla vydat Kapplera zpět do Itálie.
Zločinné jednání Herberta Kapplera bylo zachyceno ve filmu i rozhlase. V roce 1973 natočil George P. Cosmatos film Masakr v Římě, jehož námětem je krveprolití v Ardeatinských jeskyních v roce 1944. Kapplera v něm hraje herec Richard Burton. O deset let později vznikl již zmiňovaný snímek Šarlatový a černý, kde Kapplera ztvárnil Christopher Plummer. Z Kapplerova života čerpá také rozhlasová hra Vatikánský bedrník Robina Glendinninga z roku 2006. Jejím námětem je Kapplerova snaha získat po válce azyl ve Vatikánu a přátelství, které pak vzniklo mezi ním a jeho někdejším nepřítelem O´Flahertym.
Z nabyté svobody po útěku do Německa se Herbert Kappler příliš dlouho netěšil. Půl roku po tomto bizarním kousku zemžel na rakovinu ve věku 70 let.
