nahoru

Před 100 lety vznikla Komunistická strana Československa

Jaroslav Šajtar 16. května 2021 • 18:40
Klement Gottwald oznamuje, že se právě vrací z Hradu
• video: 
Facebook.com

Před listopadem 1989 se její kulatá výročí zpravidla bombasticky oslavovala. To sice letos nehrozí, její nástupkyně – Komunistická strana Čech a Moravy – se vítězem letošních, říjnových voleb patrně nestane.

Avšak přesto stojí za to alespoň stručně si připomenout některé vedoucí české představitele KSČ, bilanci komunismu – či přesněji pokusu o jeho vybudování, jež se naštěstí nikde nepodařilo; nejblíže se k němu dostali v Demokratické Kambodži za hrůzovlády Rudých Khmerů) – u nás i v globálním měřítku, a zejména pro příslušníky mladší generace uvést přehled jednotlivých komunistických a dělnických stran hlásících se k marxismu-leninismu, jež měly v různých zemích podíl na vládě. 

Vedoucí představitelé českých komunistů

Václav Šturc (21. 8. 1858 Litovice–21. 2. 1939 Praha)

Politik a novinář, pracovník dělnického hnutí. Od roku 1885 funkcionář sociální demokracie a redaktor jejího tisku. V letech 1919–21 jeden z představitelů marxistické levice. V letech 1921–29 člen KSČ, v letech 1921–24 člen a od roku 1921 do roku 1922 předseda výkonného výboru KSČ. V letech 1925–29 senátor. V době bolševizace strany se postavil proti Gottwaldovým „karlínským klukům“, a proto ho v přelomovém roce 1929 vyloučili. Roku 1932 vstoupil do sociální demokracie.

Alois Muna (23. 2. 1886 Lysice–2. 8. 1943 Kladno)

Pracovník dělnického hnutí, před první světovou válkou funkcionář sociální demokracie. Roku 1918 spoluzakladatel a v letech 1918–19 vedoucí činitel Československé komunistické strany na Rusi. V letech 1919–21 jeden z hlavních představitelů marxistické levice na Kladensku. V letech 1921–29 člen KSČ, v letech 1921–24 člen a od roku 1923 do roku 1924 předseda výkonného výboru KSČ, od roku 1924 do roku 1926 člen ústředního výboru a politbyra ÚV KSČ, v letech 1925–29 poslanec Národního shromáždění. Roku 1929 ho pro „pravicově oportunistické a likvidátorské postoje“ vyloučili z KSČ. V roce 1930 vstoupil do sociální demokracie.

Josef Haken (20. 5. 1880 Markvartice–3. 5. 1949 Praha)

Publicista, povoláním učitel. Od roku 1906 se angažoval v sociální demokracii a v odborovém hnutí učitelů. V letech 1919–21 jeden z čelných představitelů marxistické levice. Od roku 1921 člen KSČ, v letech 1924–36 člen ÚV a politbyra ÚV KSČ, v letech 1924–27 předseda strany. V letech 1920–29 poslanec Národního shromáždění, v letech 1929–36 senátor a předseda klubu komunistických senátorů. Roku 1926 ho zvolili členem exekutivy Komunistické internacionály. Angažoval se v boji za bolševizaci KSČ, později v protifašistickém hnutí. Značně ovlivňoval levicově smýšlející část učitelstva a polemizoval s tzv. pedagogickým reformismem. Těžká nemoc ho roku 1936 donutila vzdát se mandátu a stáhnout se z politického života, nadále však svými články přispíval do komunistického tisku.

Bohumil Jílek (17. 10. 1892 Deštná–3. 8. 1963 New York)

Novinář, původním povoláním strojní zámečník. V letech 1921–22 člen výkonného výboru a generální tajemník KSČ, v letech 1925–1929 člen ÚV a politbyra ÚV KSČ, tajemník a faktický vůdce strany, poslanec Národního shromáždění. Počátkem 20. let patřil k představitelům „ultralevé úchylky“ v KSČ, ve druhé polovině 20. let naopak reprezentoval spolu s Václavem Bolenem pravicový směr, zdůrazňující pasivitu mas v období hospodářské konjunktury. Po vítězství Gottwaldova bolševického směru na V. sjezdu KSČ ho coby „likvidátora“ vyloučili ze strany. Poté působil v agrární straně a agrárních odborech. Za protektorátu pracoval jako redaktor deníku Venkov, v letech 1945–48 coby pražský zpravodaj slovenského deníku Čas. Po únorovém převratu v roce 1948 se se stalinskou předvídavostí uchýlil raději do exilu, kde v letech 1948–54 působil v Paříži a pak v New Yorku; zde pracoval v sekretariátu Zemědělské unie (Zelené internacionály).

Klement Gottwald (23. 11. 1896 Dědice–14. 3. 1953 Praha)

Nemanželský synek chudé zemědělské dělnice. V letech 1908–14 žil u příbuzných ve Vídni, kde se vyučil truhlářem. Od roku 1912 se angažoval ve vídeňském dělnickém tělovýchovném hnutí a v sociálně demokratické mládeži. Po vyučení pracoval v letech 1914–15 jako truhlář v Lipníku nad Bečvou a v Hranicích na Moravě. Za první světové války bojoval v letech 1915–18 jako voják rakousko-uherské armády napřed na východní, posléze na italské frontě. V létě 1918 dezertoval a skrýval se až do konce války. V letech 1918–20 sloužil v československé armádě. Od roku 1920 do roku 1921 pracoval v továrně Tusculum v Rousínově, kde se jako stoupenec sociálně demokratické levice v prosinci 1920 účastnil generální stávky a v květnu 1921 založení KSČ. V letech 1921–26 působil jako funkcionář KSČ na Slovensku, kde redigoval komunistické listy Pravda chudoby a Hlas ľudu. Pracoval rovněž v komunistickém tělovýchovném hnutí a řídil jeho časopis Spartakus. Od roku 1925 byl členem ÚV a politbyra ÚV KSČ. V letech 1926–29 vedl agitačně-propagační oddělení ústředního sekretariátu KSČ a v týchž letech stál v čele boje za překonání vnitrostranické krize a za bolševizaci strany. Na prosazení této linie na V. sjezdu KSČ v únoru 1929, kde ho zvolili generálním tajemníkem strany, měl rozhodující podíl. Ještě téhož roku se stal poslancem Národního shromáždění. V letech 1928–43 byl členem exekutivy Komunistické internacionály. Pod jeho vedením se KSČ účastnila politických a sociálních zápasů během světové hospodářské krize a nástupu nacismu v Německu. Jelikož na něj roku 1934 vydali zatykač, našel útočiště v Sovětském svazu, kde do roku 1936 působil v Moskvě. Zapojil se do rozpracování linie široké lidové fronty proti narůstající hrozbě nacismu a podílel se na přípravě VII. kongresu Komunistické internacionály, na němž ho zvolili tajemníkem exekutivy Kominterny. Roku 1936 se vrátil do Československa a téhož roku v dubnu na VII. sjezdu KSČ načrtl program široké lidové fronty na obranu republiky proti rýsující se hrozbě německé agrese. V osudovém roce 1938 prosazoval spolupráci KSČ se všemi vlasteneckými a demokratickými silami. Na podzim 1938 patřil k nejenergičtějším představitelům a mluvčím opozice proti přijetí hanebného mnichovského diktátu. Známý je jeho výrok, jejž vmetl prezidentu Edvardu Benešovi: „Bosí a bezbranní Habešané se bránili...“ Devátého listopadu 1938 odjel do Moskvy, odkud řídil práci KSČ doma i v zahraničí. Stál v čele moskevského centra československého zahraničního odboje za druhé světové války. V prosinci 1943 jednal s prezidentem Benešem o budoucím politickém uspořádání osvobozeného Československa. Měl velký podíl na vypracování Košického vládního programu. Čtvrtého dubna 1945 byl jmenován náměstkem předsedy první vlády Národní fronty a zvolen jejím předsedou. V letech 1945–1948 byl poslancem Národního shromáždění. Po vítězství KSČ v parlamentních volbách se stal 2. 7. 1946 předsedou vlády. Od roku 1945 do své smrti zastával post předsedy KSČ. V prvních poválečných letech se sice snažil prosazovat osobitou československou cestu k socialismu, pod nátlakem Moskvy ji však od roku 1947 opouštěl. Sehrál klíčovou roli při uchvácení moci KSČ v únoru 1948. Čím dál více se stával poslušným vykonavatelem Stalinových pokynů. S Gottwaldovým jménem je spjato období nejbrutálnějšího justičního a policejního teroru za celou dobu vlády komunistů u nás, politické monstrprocesy s hrdelními rozsudky a zvůle, jež nakonec neminula ani špičky KSČ. 

Rudolf Slánský (31. 7. 1901 Nezvěstice–3. 12. 1952 Praha)

Od roku 1921 byl funkcionářem KSČ, v přelomovém roce 1929 patřil k představitelům Gottwaldova bolševického vedení. V letech 1929–38 člen ÚV a politbyra ÚV KSČ, v letech 1935–38 poslanec Národního shromáždění. V letech 1938–45 člen zahraničního vedení KSČ v Moskvě, z jehož pověření působil v době Slovenského národního povstání v Hlavním štábu partyzánského hnutí na Slovensku. V letech 1945–51 generální tajemník KSČ, člen předsednictva ÚV KSČ a poslanec Národního shromáždění. Měl velký podíl na boji KSČ o politickou moc v letech 1945–48 a na únorovém převratu a také na justiční zvůli, policejním teroru a nezákonnostech, jejichž obětí se nakonec sám stal. V září 1951 ho odvolali z funkce generálního tajemníka. Od 8. 9. do 24. 11. 1951 zastával funkci náměstka předsedy vlády, ale 23. 11. ho zatkli, zbavili všech funkcí a obvinili z velezrady. V listopadu 1952 ho odsoudili coby hlavu „protistátního spikleneckého centra“ v monstrprocesu k trestu smrti a popravili. Posmrtně ho rehabilitovali právně a občansky roku 1963 a v roce 1968 též stranicky.

Antonín Novotný (10. 12. 1904 Letňany–28. 1. 1975 Praha)

Původním povoláním strojní zámečník. Od roku 1921 člen KSČ, ve 20. letech funkcionář proletářského tělovýchovného hnutí. V letech 1929–37 zastával různé funkce v pražské krajské organizaci KSČ a v letech 1937–38 byl krajským tajemníkem KSČ v Hodoníně. V letech 1938–41 se zapojil do podzemní činnosti KSČ v Praze. V letech 1941–45 ho Němci věznili v koncentračním táboře Mauthausen. V letech 1946–68 byl členem ÚV KSČ, v letech 1951–68 členem předsednictva (1954–62 politbyra), v letech 1951–53 tajemníkem a 1953–68 prvním tajemníkem ÚV KSČ. V letech 1948–57 byl poslancem Národního shromáždění, v roce 1953 náměstkem předsedy vlády, od 19. 11. 1957 do 22. 3. 1968 prezidentem republiky a a v letech 1959–68 předsedou ÚV Národní fronty. Nesl značnou politickou zodpovědnost za nezákonnosti 50. let. Hlavně se podílel na likvidaci „protistátního spikleneckého centra“ v čele se Slánským a „slovenských buržoazních nacionalistů“, a proto se až do roku 1963 bránil revizi vykonstruovaných politických procesů, rehabilitaci jejich obětí a potrestání viníků. Netaktním přístupem k Slovákům si znepřátelil většinu slovenské politické a kulturní reprezentace. Nicméně nelze neuznat, že za jeho éry došlo v 60. letech k liberalizaci zejména v kulturní, částečně i ekonomické oblasti, jež předznamenala pražské jaro 1968, které ho smetlo. Pátého ledna 1968 ho přiměli odstoupit z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a 22. 3. rezignoval rovněž na funkci prezidenta. V dubnu až květnu 1968 ho zbavili všech stranických funkcí a až do XIV. sjezdu KSČ v roce 1971 mu pozastavili členství v KSČ. Když začala normalizace, studenti, kteří nejvíc horovali pro jeho odstoupení z prezidentské funkce, nosili placky s nápisem „Tony, sorry“.

Miloš Jakeš (12. 8. 1922 České Chalupy–9. 7. 2020 Praha)

V letech 1937–50 pracoval v Baťových závodech ve Zlíně, kde se vyučil a roku 1944 absolvoval průmyslovou školu elektrotechnickou. V letech 1950–52 byl předsedou jednotného národního výboru v Gottwaldově, v letech 1952–55 tajemníkem ÚV Československého svazu mládeže a v letech 1955–58 studoval na Vysoké škole stranické v Moskvě. V letech 1958–61 zastával post vedoucího odboru národních výborů ÚV KSČ, v letech 1961–63 vedoucího Ústředního úřadu pro věci národních výborů, v letech 1963–66 prvního náměstka předsedy Ústřední správy pro rozvoj místního hospodářství a v letech 1966–68 náměstka ministra vnitra pro civilně správní úsek. V letech 1966–77 byl členem a v letech 1968–77 předsedou Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. V letech 1968–69 představoval konzervativní křídlo KSČ a po dubnu 1969 se podílel na tzv. normalizaci. V letech 1977–89 byl členem ÚV KSČ, v letech 1977–81 kandidátem, 1981–89 členem předsednictva ÚV KSČ, 1977–87 tajemníkem ÚV KSČ, 1971–89 poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění, 1981–89 členem předsednictva Federálního shromáždění. V prosinci 1987 ho zvolili generálním tajemníkem ÚV KSČ. Jeho legendární projev v Červeném Hrádku významně přispěl k pádu režimu, který se už jevil jenom jako směšný. Čtyřiadvacátého listopadu 1989 odstoupil z funkce generálního tajemníka a člena předsednictva ÚV KSČ a poté i z dalších funkcí. Pátého prosince 1989 ho vyloučili z KSČ.

Karel Urbánek (22. 3. 1941 Bojkovice)

V letech 1962–69 pracoval jako výpravčí. V letech 1970–72 přednosta železniční stanice Bojkovice. Od roku 1973 pracoval v aparátu jihomoravského krajského výboru KSČ v Brně, 1982–84 tajemník, 1984–88 vedoucí tajemník městského výboru KSČ v Brně. V letech 1986–89 byl členem ÚV KSČ, od října 1988 do listopadu 1989 předsedou výboru pro stranickou práci v ČSR, od října 1988 do prosince 1989 členem předsednictva ÚV KSČ, od 24. 11. do 21. 12. 1989 generálním tajemníkem ÚV KSČ, od prosince 1989 do června 1990 předsedou ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. V roce 1990 odešel z politického života. 

Ladislav Adamec (10. 9. 1926 Frenštát pod Radhoštěm–14. 4. 2007 Praha)

V 50. letech působil v různých hospodářských a politických funkcích. V letech 1960–62 zastával post náměstka předsedy Krajského národního výboru v Ostravě a 1963–69 vedoucího oddělení průmyslu ÚV KSČ. Od roku 1966 byl členem ÚV, 1987–89 předsednictva ÚV KSČ, 1969–87 místopředsedou vlády ČSR, 1987–88 předsedou vlády ČSR a místopředsedou vlády ČSSR, 1988–89 předsedou vlády ČSSR, 1969–90 poslancem České národní rady. Ve druhé polovině 80. let zaujímal umírněně reformní kurs, zvláště v hospodářské oblasti. V bouřlivých dnech po 17. 11. 1989 vyjednával s představiteli opozice, přičemž hledal kompromis. Po nezdaru pokusu o záchranu mocenských pozic KSČ 7. 12. 1989 rezignoval na funkci předsedy vlády. Od 21. 12. 1989 do 1. 9. 1990 byl předsedou KSČ (KSČS) a od června 1990 poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění.

Zdroj: Československý biografický slovník. Československá akademie věd, Encyklopedický institut. Academia, Praha 1992

Seznam osob popravených v Československu z politických důvodů v letech 1948–1989

Karel Bacílek, 25. března 1920 - 24. května 1949, Odbojová organizace Pravda zvítězí, rok rehabilitace 1968 

Sigmund Bakala, 12. června 1925 - 4. září 1951  Hory Hostýnské , rok rehabilitace 1990 

František Boháč,  2. října 1914 - 14. června 1951  Boháč a spol.  

Jaroslav Borkovec, 16. června 1906 - 5. listopadu 1949  Příprava „květnového puče", Akce Květa  

Stanislav Broj,  28. září 1901 - 23. května 1950, Borská vzpoura, rok rehabilitace 1990 

Jan Buchal, 30. května 1913 - 27. června 1950, Skupina Milady Horákové, rok rehabilitace 1990 

Jan Bula, 24. června 1920 - 20. května 1952, Případ Babice, rok rehabilitace 1990 

Přemysl Bulín, 24. května 1926 - 2. října 1952, rok rehabilitace 1990 

Karel Bušek, 1. března 1920 - 19. května 1950, Špionážní skupina Lindner-Bušek,rok rehabilitace 1990 

Ladislav Ceé, 27. února 1908 - 1. srpna 1951, Akce Beskyd

Vladimír Cerman, 4. července 1925 - 11. října 1952, rok rehabilitace.1969, 1971, 1993[3] 

Emanuel Čančík, 31. července 1916 - 5. listopadu 1949, Příprava „květnového puče", Akce Zvon  

René Černý, 26. července 1914 - 23. května 1950, Borská vzpoura, rok rehabilitace 1990 

Petr Čížek,  2. března 1914 - 6. února 1952,  Hošek a spol., rok rehabilitace 1990 

Josef Čuba, 29. října 1893 -  4. září 1951,  Hory Hostýnské, rok rehabilitace 1990 

Leopold Doležal, 27. října 1913 - 30. srpna 1952,  Akce Kozel

Václav Drbola, 16. října 1912 - 3. srpna 1951, Případ Babice, rok rehabilitace 1996 

Jaroslav Dvořák, 22. června 1930 - 6. února 1952,  Hošek a spol., rok rehabilitace 1990 

Oldřich Fiala, 26. prosince 1926 - 1. září 1951, Fiala a spol., rok rehabilitace 1994 

Rudolf Fuksa, 27. listopadu 1930 - 9. srpna 1952. Hejna a spol., rok rehabilitace 1990 

Josef Goldschmid, 15. července 1913 - 23. září 1950, Goldschmid a spol. ,rok rehabilitace 1991

Josef Gonic, 4. března 1902 - 18. července 1949, Akce Norbert

František Havlíček,  2. prosince 1908 - 12. listopadu 1952

Jiří Hejna,  27. listopadu 1930 - 9. srpna 1952  Hejna a spol., rok rehabilitace 1990 

Milada Horáková  25. prosince 1901 -  27. června 1950  Skupina Milady Horákové , rok rehabilitace 1990 

Jan Hošek, 18. května 1952 - 6. února 1952  Hošek a spol., rok rehabilitace 1990 

Josef Hruška, 13. dubna 1883 - 24. května 1949  Odbojová organizace Pravda zvítězí, rok rehabilitace 1966 

Bohuslav Hubálek  11. října 1903 - 18. července 1949  Akce Norbert 

Karel Chaloupecký  20. března 1915 - 7. února 1952  Chaloupecký a spol., rok rehabilitace 1991[4] 

Josef Charvát  28. července 1923 - 5. listopadu 1949  Příprava „květnového puče", Akce Zvon  

Miloslav Choc  19. ledna 1925 - 19. února 1949  Protistátní spiknutí Choc a spol.,rok rehabilitace 1990 

Vratislav Janda  1. srpna 1913 - 5. listopadu 1949  Příprava „květnového puče", Akce Květa  

Antonín Janošík  26. července 1926 - 24. října 1950  Skupina Světlany 

Jiří Janouch  18. prosince 1929 - 21. října 1950  Tippl a spol.  

Bernard Jaško  22. dubna 1923 - 17. února 1951  Jaško a spol., rok rehabilitace 1990 

Miloslav Jebavý  27. srpna 1911 - 18. července 1949  Akce Norbert 

Miroslav Jurča  2. března 1926 - 23. srpna 1952  Jurča a spol.  

Záviš Kalandra  10. listopadu 1902 - 27. června 1950  Skupina Milady Horákové, rok rehabilitace 1990 

Pavol Kalinaj  14. července 1915 - 17. února 1951  Jaško a spol., rok rehabilitace 1990 

Jozef Karolík  25. září 1930 - 11. listopadu 1952 

Jiří Kauer  21. května 1925 - 7. února 1952, rok rehabilitace 1990 

Jiří Kodet  24. srpna 1929 - 21. října 1950  Tippl a spol.  

František Kopuletý  6. dubna 1913 - 3. srpna 1951  Případ Babice, rok rehabilitace 1996 

Lubomír Koukal  8. února 1925 - 12. prosince 1951  Koukal a spol. 

Boris Kovaříček  21. května 1927 - 24. května 1949  Odbojová organizace Pravda zvítězí, rok rehabilitace 1968 

Petr Křivka  21. října 1897 - 21. června 1951  Akce Tábor  

Jan Křižan  12. listopadu 1915 - 14. června 1951  Boháč a spol.  

Josef Kučera  15. ledna 1916 - 14. listopadu 1952  Akce Irena 

Jaroslav Kysela  4. února 1932 - 21. října 1950  Tippl a spol.  

Vojtech Lacko  9. srpna 1917 - 7. října 1950  Lacko a spol. 

Rudolf Lančarič  14. srpna 1914 - 17. února 1951  Jaško a spol. 

Rudolf Lenhard  12. ledna 1918 - 24. října 1950  Skupina Světlany 

Ladislav Lindner  19. prosince 1924 - 19. května 1950  Špionážní skupina Lindner-Bušek, rok rehabilitace 1990 

Karel Lomič  28. října 1924 - 25. července 1952  Lomič a spol.  

Jozef Macej  22. května 1905 - 8. srpna 1952  

František Mana  22. října 1910 - 24. října 1950  Skupina Světlany 

Jan Matička  15. listopadu 1904 - 31. srpna 1951  Matička a spol., rok rehabilitace 1991 

Antonín Mityska  4. května 1927 - 3. srpna 1951  Případ Babice, rok rehabilitace 1996 

Miloš Morávek  24. prosince 1911 - 1. srpna 1951  Akce Beskyd 

Drahoslav Němec  2. května 1931 - 3. srpna 1951  Případ Babice, rok rehabilitace 1996 

Jan Novák  6. července 1920 - 1. září 1951  

František Pařil  27. ledna 1911 - 3. srpna 1951  Případ Babice, rok rehabilitace 1996 

Oldřich Pecl  14. září 1903 - 27. června 1950  Skupina Milady Horákové, rok rehabilitace 1990 

Čeněk Petelík  24. července - 1917  23. května 1950  Borská vzpoura, rok rehabilitace 1990 

Antonín Plichta  3. ledna 1894 - 3. srpna 1951  Případ Babice, rok rehabilitace 1996 

Alois Pokorný  3. dubna 1928 - 18. září 1952  Katolická akce  

Vratislav Polesný  30. března 1923 - 5. listopadu 1949  Příprava „květnového puče", Akce Zvon  

Josef Polomský  11. února 1924 - 1. srpna 1951  Akce Beskyd  

Miloslav Pospíšil  6. srpna 1918 - 4. září 1951  Hory Hostýnské, rok rehabilitace 1990 

Ladislav Prieložný  15. září 1923 - 4. ledna 1950  Prieložný a spol.  

Květoslav Prokeš  2. června 1897 - 5. listopadu 1949  Příprava „květnového puče", Akce Květa  

Josef Prouza  17. července 1925 - 3. června 1952  

Vladimír Rajnoch  8. března 1925 - 4. září 1951  Hory Hostýnské, rok rehabilitace 1990 

Josef Robotka  25. února 1906 - 12. listopadu 1952, rok rehabilitace 1990 

František Rod  15. září 1902 - 17. června 1950  Veselý a spol., rok rehabilitace 1990 

Karel Sabela  12. prosince 1917 - 18. července 1949  Akce Norbert 

Luboš Smutka  23. února 1926 - 31. srpna 1951  Matička a spol., rok rehabilitace 1991 

Vilém Sok-Sieger  31. prosince 1902 - 18. července 1949  Akce Norbert 

Miroslav Sýkora  13. března 1923 - 1. srpna 1951  Akce Beskyd 

Slavoj Šádek  3. března 1926 - 19. února 1949  Protistátní spiknutí Choc a spol.  

Alois Šimara  14. března 1921 - 27. dubna 1951  Skupina Světlany 

Antonín Škrdla  25. května 1917 - 3. srpna 1951  Případ Babice, rok rehabilitace 1996 

Václav Šnaidr  3. srpna 1911 - 12. listopadu 1952 

Václav Tippl  3. září 1930 - 21. října 1950  Tippl a spol.  

Jan Tuček  7. května 1916 - 17. června 1950  Veselý a spol., rok rehabilitace 1990 

Václav Vacínek  25. července 1908 - 31. srpna 1951  Matička a spol., rok rehabilitace 1991 

Karel Veselý  1. ledna 1917 - 17. června 1950  Veselý a spol., rok rehabilitace 1990 

Jaroslav Vetejška  14. května 1926 - 6. září 1950  Vetejška a spol. 

Boris Volek  26. srpna 1928 - 11. listopadu 1952, rok rehabilitace 1991 

Jaromír Vrba  5. července 1920 - 19. prosince 1950  Skupina Světlany 

Tibor Vrbický  23. října 1921-  2. listopadu 1951, rok rehabilitace 1990 

Karel Zámečník  8. července 1923 - 27. dubna 1951  Skupina Světlany 

Vlastimil Železný  18. dubna 1928 - 18. září 1952  Katolická akce   

Vladivoj Tomek  9. června 1933 - 17. ledna 1960  Skupina Othello 

Ctibor Novák  25. října 1902 - 2. května 1955  Skupina bratří Mašínů, rok rehabilitace 1990 

Václav Švéda  26. dubna 1921 - 2. května 1955  Skupina bratří Mašínů  

Zbyněk Janata  1. února 1932 - 2. května 1955  Skupina bratří Mašínů   

Oběti komunistického teroru (1917–1999)

Země Období Popraveno a zabito Uvězněno z nich zahynulo Posláno do vyhnanství z nich zahynulo Partyzánské hnutí Celkem zahynulo

Sovětské Rusko/od 30. 12. 1922 SSSR 1917–87 2 700 000 30 000 000 4 800 000 7 500 000 1 700 000 850 000 10 050 000*

Východní Německo/od 7. 10. 1949 NDR 1945–89 20 500 250 000 75 000 70 000 – – 95 500

Polsko 1945–56** 2000 350 000 10 000 40 000 – 40 000 52 000

Československo 1948–89 600 275 000 2100 – – – 2700

Maďarsko 1947–58 3000 710 000 10 000 60 000 – 6000 19 000

Rumunsko 1947–89 5000 450 000 60 000 70 000 – 2000 67 000

Bulharsko 1944–71 18 000 187 000 2000 65 000 – – 20 000

Jugoslávie 1944–88 320 000 220 000 15 000 – – 350 000

Albánie 1944–89 12 000 200 000 10 000 40 000 – 1000 23 000

Čína 1949–99 3 800 000 144 000 000 25 000 000 – – – 28 800 000

Severní Korea/od 9. 9. 1948 KLDR 1945–99 500 000 3 000 000 700 000 – – – 1 200 000

Vietnam 1946–92 200 000 4 000 000 400 000 – – – 600 000

Laos 1975–88 10 000 60 000 5000 – – 25 000 40 000

Kambodža 1975–79 900 000 – – 3 700 000 1 300 000 50 000 2 250 000

Kuba 1959–99 10 000 150 000 5000 – – 3000 18 000

ÚHRNEM 1917–99 8 400 000 183 850 000 31 095 000 11 545 000 3 000 000 995 000 43 490 000***

*O počtu osob odsouzených z politických příčin existují tři oficiální verze. Podle informace ministerstva vnitra z roku 1953 bylo v letech 1921–53 odsouzeno 4 060 306 lidí, z toho 799 495 k trestu smrti (681 692 jenom během velkého teroru v letech 1937–38!). Informace ministerstva vnitra z roku 1954 předložená Nikitovi Sergejeviči Chruščovovi uváděla, že v letech 1921–54 bylo odsouzeno 3 777 380 osob, z nichž 642 980 k nejvyššímu trestu. A do třetice podle informace ministerstva bezpečnosti Ruské federace z 2. 8. 1992 v letech 1917–90 z politických důvodů odsoudili 3 853 000 lidí, z toho 827 995 k trestu smrti.

**Vymezené období je naprosto chybné. Jednak oběti je třeba započítávat již od roku 1944, jednak represe v této zemi zdaleka neskončily rokem 1956. Stačí připomenout krvavé potlačení nepokojů na pobřeží v prosinci 1970, jakož i osoby zahynulé po vyhlášení výjimečného stavu v prosinci 1981. 

***Kromě této cifry k nepřímým obětem komunistických režimů je třeba připočítat nejméně 38 miliónů obětí organizovaného hladu: sedm miliónů v SSSR (ze tří hlavních vln hladomoru v letech 1921, 1932–33 a 1946–47 pouze zemřelí v důsledku násilné kolektivizace patří k obětem organizovaného hladu; pozn. J. Š.), 30 miliónů v Číně následkem avanturistické politiky „velkého skoku (byl to největší hladomor v dějinách lidstva; pozn. J. Š. – v této zemi se však vyskytovaly hladomory ještě před uchvácením moci komunisty) a milión v KLDR (označovat tento hladomor za organizovaný je holý nesmysl, neboť „zemi jitřní svěžesti“ v roce 1995 postihly záplavy a dva roky po nich povodně a sucho [v KLDR toto období nazývají Namáhavý pochod], a tudíž následkem hladu zemřelo podle různých odhadů 220 000–3,5 miliónu osob; pozn. J. Š.), takže celkový počet obětí vzroste na 82,5 miliónu mrtvých.

Zdroj: Vadim Viktorovič Erlichman – Ztráty obyvatelstva ve XX. století. Russkaja panorama, Moskva 2004 

Přehled komunistických a dělnických stran světa u moci 

Afrika (stav k 31. 3. 1980)

Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA) - strana práce 10. 12. 1956

Pozn.: Na I. sjezdu konaném v Luandě 4.–10. 12. 1977 se reorganizovalo v „marxisticko-leninskou stranu dělníků a rolníků“

Beninská strana lidové revoluce (PRPB)  - 30. 11. 1975

Pozn.: Řídila se zásadami „vědeckého socialismu“ a chtěla vybudovat národní ekonomiku socialistického typu

Komise pro založení Strany pracujících Etiopie (COPWE) - 17. 12. 1979

Pozn.: Měla založit první politickou stranu „dělníků, rolníků, vojáků a pokrokové inteligence na zásadách marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu“. První sjezd se konal v červnu 1980.

Konžská strana práce (PCT) 29.–31. 12. 1969

Pozn.: Program zakládala na „vědeckém socialismu“

Mosambická osvobozenecká fronta (FRELIMO) 25. 6. 1962

Pozn.: Na III. sjezdu 3.–7. 2. 1977 se konstituovala ve „stranu dělníků a rolníků, řídící se principy marxismu-leninismu“

Pokroková fronta seychelského lidu (SPPF) červen 1978

Pozn.: Za svůj cíl vyhlásila výstavbu socialismu

Revoluční strana Tanzanie (CCM) 5. 2. 1977

Pozn.: Jejím cílem byla výstavba socialismu

Zdroj: Kolektiv dokumentační redakce ČTK – Afrika dnes. PRESSFOTO, Praha 1980

Amerika (stav k 30. 6. 1982) 

Nové hnutí JEWEL (Grenada) 1973

Pozn.: Perspektivně se orientovalo na výstavbu socialistické společnosti

Komunistická strana Kuby 2. 10. 1965

Pozn.: Vznikla sloučením tří revolučních organizací: Hnutí 26. července, Lidové socialistické strany Kuby a Revolučního direktoria 13. března

Nikaragujská socialistická strana (PSN) 1939

Pozn.: Členka Revoluční vlastenecké fronty, v níž dominovala Sandinovská fronta národního osvobození (FSLN)

Zdroj: Kolektiv dokumentační redakce ČTK – Amerika dnes. PRESSFOTO, Praha 1982

Asie (stav k 31. 3. 1981)

Lidová demokratická strana Afghánistánu 1. 1. 1965

Pozn.: Vedla revoluci 27. 4. 1978, probíhal v ní frakční boj mezi dvěma znepřátelenými křídly: Parčam (Vlajka) a Chalk (Lid)

Strana barmského socialistického programu 7. 4. 1962 Základem její činnosti byl program z 3. 4. 1962 Barmská cesta k socialismu. Měla 885 000 členů a kandidátů.

Komunistická strana Číny 1. 7. 1921 na ilegálním sjezdu 13 zástupců různých marxistických kroužků a skupin doma i v cizině.

Pozn.: Do konce 50. let vystupovala jednotně s mezinárodním komunistickým hnutím, ale pak došlo k roztržce. Za Velké proletářské kulturní revoluce (1966–1969) byla její činnost paralyzována. 

Komunistická strana Indonésie 23. 5. 1920

Pozn.: Původně působila v ilegalitě, od 50. let podporovala prezidenta Sukarna; začátkem 60. let s 3,5 miliónu členů nejsilnější KS mimo východní blok; 30. 9. 1965 se její promaoistické vedení zapletlo do pokusu o státní převrat, po jehož potlačení následovaly kruté protikomunistické represálie (podle různých odhadů zahynulo 150 000 až milión lidí; poslední vězně propustili v prosinci 1979) a 12. 3. 1966 zákaz strany 

Strana lidové jednoty (Jemenská arabská republika) 1979

Pozn.: Vznikla sloučením pěti politických stran a organizací, její program vycházel z marxismu-leninismu a prosazoval sjednocení Severního a Jižního Jemenu

Jemenská socialistická strana (Jemenská lidová demokratická republika) 11. 10. 1978

Pozn.: Vznikla sloučením Národní fronty, Lidového demokratického svazu a Strany lidového předvoje, vycházela z teorie „vědeckého socialismu“

Lidová revoluční strana Kambodže 28. 6. 1951

Pozn.: Původně se nazývala Lidová strana Kambodže, později Lidová revoluční strana Kambodže, 1960–1979 Komunistická strana Kambodže. Po roce 1962 ve vedení převládla maoistická skupina Pol Pota a Ieng Saryho, jež v letech 1975–1979 nastolila v zemi nejhrůznější a nejobludnější formu komunistické tyranie Rudých Khmerů, jaká kdy existovala. Podle údajů zvláštní komise z roku 1990 zahynulo od dubna 1975 do ledna 1979 3 314 768 lidí, podle pozdějšího odhadu „jen“ 1,7 miliónu.

Korejská strana práce 10. 10. 1945

Pozn.: Do roku 1946 se nazývala Komunistická strana severní Koreje, 1946 se sloučila s Novou lidovou stranou v Severokorejskou stranu práce, 1949 se Severokorejská strana práce sjednotila s Jihokorejskou stranou práce v Korejskou stranu práce. Měla přes dva milióny členů.

Lidová revoluční strana Laosu 22. 3. 1955

Pozn.: 1955–72 se nazývala Lidová strana Laosu, od února 1972 měla dnešní název. Označovala se za marxisticko-leninskou internacionalistickou stranu.

Libanonská komunistická strana 24. 10. 1924

Pozn.: 1948–70 zakázána, 15. 8. 1970 její činnost byla plně legalizována. Obhajovala přítomnost palestinského hnutí odporu a byla členem bloku Národních a vlasteneckých sil.

Mongolská lidová revoluční strana 1. 3. 1921

Pozn.: 1921–24 se nazývala Mongolská lidová strana

Komunistická strana Vietnamu 3. 2. 1930

Pozn.:  Od října 1930 do února 1951 se nazývala Komunistická strana Indočíny, od února 1951 do prosince 1976 Vietnamská strana pracujících. Měla přes půldruhého miliónu členů a kandidátů.

Zdroj: Kolektiv dokumentační redakce ČTK – Asie dnes. PRESSFOTO, Praha 1981

Evropa (stav k 30. 6. 1983)

Albánská strana práce 8. 11. 1941

Pozn.: 1941–48 Komunistická strana Albánie, měla 120 000 členů a kandidátů 

Bulharská komunistická strana 2. 8. 1891

Pozn.: 1891–94 Bulharská sociálně demokratická strana, 1894–1903 Bulharská dělnická sociálně demokratická strana (BDSDS), 1903–19 BDSDS (těsných socialistů), 1919–39 Bulharská komunistická strana (těsných socialistů), 1939–44 Bulharská dělnická strana (BDS), 1944–48 BDS (komunistů); měla 820 000 členů

Komunistická strana Československa 14.–16. 5. 1921

Pozn.: Za druhé světové války zahynulo v protinacistickém odboji 25 000 čs. komunistů. K 1. 1. 1983 měla 1 600 418 členů a kandidátů

Komunistická strana Finska 29. 8. 1918

Pozn.: 1918–44 ilegální, od září 1944 legální; v rámci Demokratického svazu finského lidu 1944–48, 1966–71 (kromě období květen–červenec 1970), 1975–76 a 1977–82 zastoupena ve vládě. Měla asi 33 000 členů.

Francouzská komunistická strana 29. 12. 1920

Pozn.: 1920–43 Komunistická strana Francie; v září 1939 francouzskou vládou zakázána. Za druhé světové války zahynulo v protinacistickém a protifašistickém odboji údajně 75 000 francouzských komunistů a KSF/FKS nazývali „stranou postřílených“. 1944–47 a od června 1981 zastoupena ve vládě; měla asi 710 000 členů.

Italská komunistická strana 21. 1. 1921 1921–43

Pozn.: Komunistická strana Itálie; 1926–43 ilegální, od 1943 na území zbaveném Němců a italských fašistů legální; 1944–47 zastoupena ve vládě; měla asi 1,6 miliónu členů

Svaz komunistů Jugoslávie 23. 4. 1919

Pozn.: 1919–20 Socialistická dělnická strana Jugoslávie, 1920–52 Komunistická strana Jugoslávie. V národně osvobozenecké válce (1941–1945) zahynulo 50 000 jugoslávských komunistů. Měl 2 117 000 členů

Maďarská socialistická dělnická strana 24. 11. 1918

Pozn.: 1918–19 Komunistická strana Maďarska, březen–červen 1919 Socialistická strana Maďarska, červen–srpen 1919 Socialistická a komunistická dělnická strana, 1919–44 Komunistická strana Maďarska, 1944–48 Maďarská komunistická strana, 1948–56 Maďarská strana pracujících; 1919–44 ilegální; měla 812 000 členů

Jednotná socialistická strana Německa (SED) 21. 4. 1946

Pozn.: Vznikla sloučením Komunistické strany Německa a Sociálně demokratické strany Německa v sovětském okupačním pásmu; měla přes 2 172 000 členů a kandidátů

Komunistická strana Norska 4. 11. 1923

Pozn.: Červen–říjen 1945 zastoupena ve vládě; měla přes 4000 členů

Polská sjednocená dělnická strana (PSDS) 15. 12. 1948

Pozn.: Vznikla sloučením Polské dělnické strany s Polskou socialistickou stranou; měla 2 340 000 členů

Portugalská komunistická strana 6. 3. 1921

Pozn.: 1926–74 ilegální; od 1974 legální; 1974–76 zastoupena ve vládě; měla 163 000 členů

Komunistická strana Rakouska 3. 11. 1918

Pozn.: 1933–45 ilegální, od dubna 1945 legální; 1945–47 zastoupena ve vládě; měla 15 000 členů

Rumunská komunistická strana 8. 5. 1921

Pozn.: 1921–48 Komunistická strana Rumunska, 1948–65 Rumunská dělnická strana; 1924–44 ilegální; měla 3 150 000 členů

Sanmarinská komunistická strana 7. 7. 1941

Pozn.: 1948–57 a od 1978 zastoupena ve vládě; měla 900 členů

Komunistická strana Sovětského svazu (KSSS) 30. 7. 1903

Pozn.: 1903–17 Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (SDDSR), 1917–18 SDDSR (bolševiků), 1918–25 Komunistická strana Ruska (bolševiků), 1925–52 Všesvazová komunistická strana (bolševiků). Za Velké vlastenecké války zahynuly tři milióny sovětských komunistů. Měla 18 118 000 členů.

Komunistická strana Španělska 15. 4. 1920

Pozn.: 1920–21 Španělská komunistická strana; 1923–31 a 1939–77 ilegální, od dubna 1977 legální, září 1936–duben 1939 zastoupena v republikánské vládě; měla 130 000 členů

Zdroj: Kolektiv dokumentační redakce ČTK – Evropa dnes. PRESSFOTO, Praha 1983

Jaroslav Šajtar


Klíčová slova: komunismus, výročí, KSČ



Diskuse ke článku