nahoru

Dean Reed: Jediný Američan, který kdy obdržel Leninovu cenu za mír

RADEK DIESTLER 16. října 2020 • 16:00
Dean Reed: Jediný Američan, který kdy obdržel Leninovu cenu za mír
foto: Profimedia.cz

Těsně před svou smrtí nazpíval píseň Tam doma už mne nikdo nezná. Její název byl výstižný: ví - nebo tuší - dnes průměrný Američan, kdo to byl Dean Reed? Těžko. Kdyby ale průměrný Američan strávil sedmdesátá léta minulého století mezi Aší a Vladivostokem, s největší pravděpodobností by před zpěvákem, hercem a bojovníkem za mír pod penzí pocházejícím z jeho otčiny neunikl. Neboť Dean Reed, Američan domestikovaný v Honeckerově NDR, neodmyslitelně patří k východnímu bloku a je bizarním, ale spolehlivým poznávacím znamením té doby.

Rudý Elvis, Johnny Cash socialistického světa, trabant s americkou státní poznávací značkou, obchodník s mírovým deštěm. Naivní idealista, nebo pragmatický prospěchář stižený slavomamem? Víme i my,kým vším Dean Reed byl? Málokdo ví, že svou premiéru v bývalém Ostbloku si Dean Reed odbyl v Československu. V červenci 1965 se cestou do Madridu zastavil na tři dni v Praze a krátký pobyt si neplánovaně prodloužil o jeden den. Možná si některý z návštěvníků jablonecké výstavy bižuterie vzpomene na jeho nahodilé vystoupení tamtéž.

Reportérovi Mladého světa, jehož titulní stránce poprvé a nikoli naposled vévodil, se jevil jako skromný hoch. A to i přesto, že v Jižní Americe, odkud přijel, "vyhrává všechny ankety,každou sobotu zpívá za 600 dolarů v brazilské televizi dvě písničky a jeho desky se tam prodávají lépe než Beatles". V rozhovoru tehdy sedmadvacetiletý Reed mj. řekl: "... mohu sice zpívat zadarmo pro šest lidí u stolu, ale nemohu zpívat za nepřiměřeně malý honorář." Zapamatujme si to.

Koho můžete potkat na stopu

Vzhledem k jeho účinkování v proslulých východoněmeckých westernech bývalo s oblibou vyzdvihováno prostředí, z něhož Dean Reed, narozený 22. 9. 1938 v Denveru, pocházel. Jeho rodiče vlastnili malou farmu a prostřední ze tří synů měl v mládí poznat práci honáka na vlastní kůži. Víme-li ovšem, že Reedův otec Cyrus byl učitelem matematiky a dějepisu, je otázka, není-li toto tvrzení spíše úlitbou legendám, kterých se okolo Reeda vytvořilo víc než dost. Umění jízdy na koni ovládl jako desetiletý za svého ročního pobytu v kadetce. Otec Reed však po roce seznal, že syn nebyl zrozen pro lampasy.Nezatrpkl a o dva roky později koupil dítku, jevícímu dosud spíše sportovní vlohy, kytaru. Dean se mu pak v Československu v jednom rozhovoru odvděčil charakteristikou: "Otec je velký reakcionář."

Poprvé na sebe upozornil právě sportov ním výkonem. "V Coloradu se traduje pověst o uprchlém vězni, kterého šerif marně pronásledoval na koni. Povídali jsme si o té legendě jednou v hospodě a já jsem řekl, že bych si na takový útěk taky troufal. Vsadil jsem se, že budu v závodě na 110 mil rychlejší než mula, jež je vytrvalejší než kůň," vyprávěl Reed po letech. Po Internetu koluje o závodě, v němž zvítězil, několik dobových článků. Psal se srpen 1956. Toho roku se zapsal na univerzitě v Boulderu ke studiu meteorologie (Reed: "Příliš mě tenhle obor nezajímal, šlo mi spíš o to,abych splnil přání rodičů. Chtěli mít vzdělaného syna.") Ke studiu si mj. přivydělával hraním po barech, čímž spolehlivě naplnil další mýtotvorné zadání. Ve čtvrtém semestru, v srpnu 1958, se vypravil autem za rodiči, kteří právě žili v arizonském Phoenixu. Následuje jeden ze zlatých hřebů legendy. Z náhlého popudu se dvacetiletý Reed rozhodl pro výlet do Hollywoodu. Cestou zastavil stopaři, jenž si povšiml kytary na zadním sedadle. Poté, co mu Reed zahrál jeden ze svých raných kusů, vyklubal se z cestujícího zkrachovalý producent, který mu výměnou za zaplacení hotelu nabídl kontakt na velká zvířata ve firmě Capitol.

Byla neděle. V pondělí Reed absolvoval předváděčku před promotérem Capitolu Gilmorem, v úterý byl představen jeho nadřízenému a v pátek měl v kapse smlouvu na sedm let. Kdo nevěří, ať tam běží, ale v tomto případě dochází mezi množinami reedovských "báječných vyprávění" ze Západu a Východu k jinak spíše vzácnému průniku.

Jdi na jih, mladý muži

Dean Reed strávil v Hollywooodu tři roky. Zpočátku nepříliš úspěšný zpěvák si ke své původní profesi záhy přibral i lekce herectví. Setkání se svým učitelem Patonem Pricem, pacifistou, jenž si za druhé světové války odseděl odepření vojenské služby,pak uváděl jako klíčový názorový zlom. Léta v Hollywoodu určila Reedův zpěvácký profil. Ačkoli v sedmdesátých letech dokázal na svých koncertech v ČSSR splácat dohromady Blue Suede Shoes, Yesterday, Venceremos i Tancuj, tancuj, vykrúcaj (pamětníci pořadů Karla Gotta ze Slaného jistě potvrdí, že v tomto punktu "nic nebylo nemožné"), byl odkojen především country, americkým popem konce padesátých let a trochu i rock and rollem. Poté, co se mladá hvězdička předvedla v respektované televizní show Dicka Clarka, přišel v říjnu 1959 první velký úspěch: nyvému kusu Our Summer Romance odolali na americké hitparádě jen Isley Brothers.

O rok později s ní zabodoval v Jižní Americe, takže Reedův management vyslal svého koně dobývat nové trhy. Reed se v latinskoamerickém světě záhy etabloval: v první půli šedesátých let se pohyboval mezi Mexikem, Chile a Argentinou, kde si vybudoval stabilní základnu. Poprvé se oženil, a kdyby se jeho život neubíral těmi cestami, jimiž se ubíral, mohl dnes figurovat coby předloha stárnoucího croonera a herce pro libovolnou telenovelu. Jenže Reed usoudil, že mu jeho popularita umožňuje vyjádřit se k bolestem strádajícího světa, tak jak mu kázal Paton Price. Tou dobou měl ještě daleko do pozdějšího ohnivého kritika kapitalistického zlořádu, zaštiťujícího se marxismem-leninismem: své odsudky pokusů s jadernými zbraněmi rozděloval rovným dílem mezi Kennedyho i Chruščova (některé prameny tvrdí, že ještě v roce 1968 odsoudil sovětskou okupaci Československa). Je nabíledni, že mu to na amerických ambasádách v jihoamerických státech příliš sympatií nepřidalo, což dokládá i osvěžující historka, kterak v roce 1962 při MS v kopané v Chile pozval na svůj koncert jedenáctku

SSSR a jak se mu v tom americký velvyslanec pokusil zabránit. V pětašedesátém jede Reed jako argentinský delegát na mírový kongres do Helsinek. O rok později absolvoval turné po SSSR: autoři zdejších nekrologů tvrdili, že zkušenost ze země, kde včera znamenalo zítra, dokončila jeho názorový přerod. Strážci pověsti o naivním socialistickém snílkovi budou jistě tvrdit, že sedl na lep své představě o spravedlivém světovém řádu.

Zpívej, kovboji

Dean Reed byl jediným Američanem, který kdy obdržel Leninovu cenu za mír (1979). Fotografie z té doby jej zachycují i s Jásirem Arafá tem či afghánskou loutkou Moskvy Babrakem Karmalem. Čteme-li dnes některé jeho výroky v dobovém tisku, máme pocit neskutečna: když se Reedově druhé manželce Wiebke měla v roce 1976 narodit dcera Nataša, hlásil nastávající otec: "Vím jistě, že z ní vyroste dobrý člověk a revolucionář." Stejně jako berlínské filmové ateliéry mu poskytla zázemí pražská nahrávací studia, o pódiích nemluvě. Vzpomínky na něj ze zdejšího prostředí jsou příznačně obojetné.

Václav Neckář,který mu ze špiček československé pop-music stál nejblíže (což posléze zpečetil filmovým partnerstvím v Reedově posledním východoněmeckém filmu, kouzlem nechtěného proslulé westernové parodii Zpívej, kovboji), v roce 1989 tvrdil: "Názor na Deana Reeda je strašně zkreslený.Já nemám rád černobílé šablony typu ,bojovník za mír` a hotov o ... tak jak plamenně mluvil na Západě, stejně kritizoval nešvary tady. Třeba ne veřejně, ale na těch správných místech. On byl trochu příliš velký idealista. Možná že proto na to doplatil ... Po tom, co naše kapela dostala v roce 1974 na tři měsíce distanc, nabídl mi, že přijede na Koncerty solidarity (turné pod kuratelou ÚV SSM na podzim 1975) mj. proto,aby mi pomohl." O rok později se jeden z členů Neckářovy doprovodné kapely v týdeníku Reportér zmínil: "Byl především vynikající obchodník. Měl čich na situace, ze kterých se dá vytlouci nějaký kapitál ... V NDR příliš oblíbený nebyl."

A ještě jeden, tentokrát z dobového rozhovoru v Melodii: "Dejte se s ním do řeči a zjistíte, že všechno posuzuje svou logikou o řádu věcí, o vztazích mezi lidmi a národy." I nadále si Reed nechával otevřená zadní vrátka do USA: občanství se nikdy nevzdal a příležitostně se tam vracel. Návštěvy se neobešly bez konfliktů: když na podzim 1978 vezl do Států El Cantora, věren svému image zastánce utlačovaných se v Buffalu angažoval v demonstraci místních farmářů, a následkem téhož skončil na tři týdny ve vazbě. Na kampani, jakou kolem jeho zatčení rozpoutal tisk v provinciích Moskvy, by se PR oddělení mohla učit dodnes.

Život po životě

Oficiální verze zněla - jak jinak - nešťastná náhoda. Přesto zde byly jisté nesrovnalosti. Proč chtěl Reed náhle jet za člověkem, s nímž si mohl promluvit po telefonu? Proč před odjezdem požil prášky na spaní? Proč Renate Blumeová, Reedova třetí manželka, tvrdila po dobu jeho nepřítomnosti, že se manžel načas uchýlil do nemocnice? A jak je možné, že se tak skvělý plavec utopil? Berlínský pohřeb nepostrádal bizarních prvků. Režisér Roberts v jednom okamžiku vyzval shromáždění složené z funkcionářů SED,přátel z USA, bývalých manželek i té současné a příbuzných, aby Reedovi zatleskalo. "Dopřejme mu na jeho poslední cestě to,co nejvíce miloval," pravil.

I přes počáteční rozpaky doprovázel schránu do krematoria skutečně potlesk. Krátce po Reedově smrti se vynořily spekulace, že mu na onen svět pomohla Stasi (s níž měl v roce 1976 navázat spolupráci). Když už tyto pověsti neměl kdo dementovat a na Deana Reeda se i v jeho středoevropském působišti vzpomínalo spíše jako na bizarní produkt doby a prostředí, začali se k podivuhodnému osudu padlé popové hvězdy vracet první exhumátoři. Po dvou dokumentech z počátku devadesátých let zaznamenala v roce 1998 značný ohlas románová fikce německého autora detektivek Petera Schrenka. Autor v ní využil dokumentů, které v průběhu času vyplavaly na povrch včetně Reedovy korespondence se Schneyblovou a záznamů, jež o něm Stasi vedla (to už se vědělo i o dopise na rozloučenou, díky němuž bývá Reedova smrt interpretována jako sebevražda z deziluze). Úplně jasno ve věci Dean Reed nicméně doposud není a asi ani nikdy nebude. I když si Tom Hanks, který přijal hlavní roli v chystaném filmu o Reedově životě a jenž v rámci příprav na něj vyreklamoval letos v lednu z berlínské věznice i posledního generálního tajemníka německé SED Egona Krenze, jistě myslí něco jiného ...

RADEK DIESTLER