nahoru

Miki Volek: Podivín, feťák a smutná postava, na kterou si opilci v hospodě ukazovali. Ale také geniální showman

Michal Bystrov 16. října 2020 • 06:10
Miki Volek: Podivín, feťák a smutná postava, na kterou si opilci v hospodě ukazovali. Ale také geniální showman
foto: ČTK

Upřímně řečeno: jiná skutečná „star“, která by jen svou přítomností dokázala zastavit dopravu a způsobit obří srocení lidu, se tady tenkrát nevyskytovala. Miki Volek byl fenomén – a zůstává jím i dnes, téměř čtvrtstoletí po své smrti. Pamětníci s respektem líčí, jak jeho příznivci obléhali autobus, v němž seděl, a vzpomínají na zástupy paní a dívek, které svedl. O většině z toho, co prováděl, se taktně mlčí, on sám se však ochotně a rád svěřoval své mamince, s níž žil dlouho ve společné domácnosti.

„Žádný z lidí, kteří mají něco společného s naší taneční a populární hudbou, si o sobě za celou svou kariéru nepřečetl tolik odmítavých kritik jako dvacetiletý bigbeatový zpěvák Michael Volek za jedinou sezónu 1963–1964,“ vyčítá hudební publicista Jiří Černý v knížce Zpěváci bez konzervatoře. Miki sice dokázal jediným pohybem strhnout veškerou mládež v okruhu pěti kilometrů, zároveň ale neskutečně popuzoval lidi dříve narozené. Jeho talent – o vizáži a chování nemluvě – zpochybňovala i velká část odborné kritiky. Byl považován za obyčejného křiklouna, nevkusného frajírka se zápaďáckými manýrami. Přesto se našly výjimky, třeba Lubomír Dorůžka, který ho obhajoval slovy: „Může-li z big beatu vzejít i nějaký podnět hlubšího významu, vytvoří jej daleko spíše Miki Volek, který při veškeré nevykvašenosti a nevyzrálosti rock’n’rollový rytmus opravdu cítí, než profesionálové, kteří se zatím pokoušejí vyrovnat s odvozenou a lukrativní módou.“

Znalec Dorůžka věděl, co říká. Ten, kdo měl uši a uměl je používat, musel totiž záhy pochopit, že na Mikim Volkovi je přitažlivá úplně jiná věc než nějaké jevištní eskapády. Že to byl výrazný blonďák s nezvykle bílou pletí, tropící na pódiu kousky, jako je zatínání pěsti, vykopávání koženou botou vysoko do vzduchu a rytmický třas v kolenou? Dobrá, to bylo divadlo nezbytné pro zdravý vývoj tehdejších teenagerů. Jenomže kdybychom zavřeli oči a odmysleli si Volkův zjev, najednou by před námi stál někdo mnohem starší, zkušenější. Miki měl hlas, jenž k němu tak nějak nepatřil. Hlas vyzrálého soulmana, životem tak protřelého, že by vrásčití černoši na Mississip­pi zbledli závistí.

Féráky a vodka

Než vstoupil na scénu, byl Miki pro mnohé jen chuligán, přímý potomek Vyšehradských jezdců z padesátých let, kdy rock’n’roll a podvratná činnost byly prakticky jedno a totéž. Pak ovšem zanotoval a cappella začátek písničky You Must Have Been A Beautiful Baby, které dal textař Jiří Štaidl český název Zloděj dobytka. „Hej pane, táži se zoufale, řekněte mi, kde je tady na povodí brod!“ V jemném záklonu držel v ruce mikrofon jako vyskakovací nůž, zatímco ostatní ho poslušně nechávali připevněný na stojanu. Nikdo v sále netušil, že tenhle zlatohlavý ďábel do sebe musel před vystoupením hodit pět fenmetrazinů (féráků) a zapít je vodkou, aby překonal trému, která ho pokaždé ochromovala.

Přátele Miki odzbrojoval tím, že na ně mluvil dokonale spisovnou češtinou, a to za každých okolností, tedy i v situacích předpokládajících zcela odlišný slovník. Také byl vždy naprosto upřímný, což leckdy působilo problémy. Například když na jedné recepci řekl dceři komunistického ministra: „Slečno, vy jste tak krásná, vypadáte jako anděl, vy ale budete pěkně zvrhlé prase, co?“ Vzornou češtinu si zřejmě přinesl z rodného Uherského Hradiště, i když tam strávil jen prvních pár let. Matka Ludmila kdysi prodávala boty u firmy Baťa, otec Václav Volek býval důstojníkem. Po přestěhování do Prahy pan Volek čím dál víc propadal alkoholu, až ho v červnu 1969 potkalo neštěstí. Miki později šířil lehounce zvrhlou fámu, že jeho tatínka při přecházení ulice přejel velorex řízený invalidou. Pravda je taková, že skončil opilý pod koly tramvaje.

Mimochodem, existuje poněkud fantastické podezření, že Mikiho biologickým otcem je ve skutečnosti spisovatel František Kožík. Autor Největšího z pierotů se s Mikiho maminkou – rozenou Furyovou – v Uherském Hradišti velice přátelil… Někomu snad mohou Kožíkovy a Volkovy rysy připadat podobné. Za zmínku též stojí, že klasik české literatury napsal pro Mikiho text k písničce Můj malej toulavej pes. Nic dalšího však pro příbuznost těch dvou nehovoří.

Primitivní rámus

Když Michael Vítězslav Volek (jak zní celé jméno rebela Mickeyho) s odřenýma ušima odmaturoval, chtěl jít na konzervatoř. Tam ho ale nepřijali. Po krátkém období, kdy pomáhal na stavbě, zakotvil jako rekvizitář ve Filmovém studiu Barrandov. Při mejdanu v bytě jedné holky na Václavském náměstí se seznámil s rock’n’rollovým zpěvákem Jiřím „Bíbrem“ Šimákem, jehož vzorem byl Little Richard. Dohodli se, že spolu založí kapelu: Miki bude hrát na kytaru a sem tam si taky něco zakřičí. Sehnali pianistu Miroslava Berku, na kontrabas s nimi v sále Merkur v Pařížské třídě, kde vystupovali, hrával mladičký Ondřej Suchý. Časem přibrali kytaristu Ladislava Štaidla. Říkali si Crazy Boys – a název to byl případný, neboť z nich publikum šílelo. Pravidelně na ně chodil pařit třeba Miloš Forman s kumpánem Miroslavem Ondříčkem.

Po Šimákově odchodu na vojnu v roce 1961 se stal hlavním zpěvákem skupiny Miki. Jeho velká chvíle přišla 14. ledna 1963, kdy se v Lucerně konal Festival mladých souborů. Tři tisíce nadšených návštěvníků odmítaly Mikiho pustit z pódia. „Čím větší a primitivnější byl rámus na jevišti, tím větší byl potlesk diváků,“ praví dobová kritika z Rudého práva. Zrodila se hvězda, i když trochu předčasně: brzy totiž Volek musel utéct před brannou povinností do blázince, a to de facto znamenalo konec Crazy Boys.

Když pominuly nástrahy vojenské služby, Miroslav Berka přivedl Mikiho do kapely Olympic. V říjnu 1963 nový zpěvák exceloval na večeru krotce nazvaném Pásmo jaz­zových melodií, opět ve vyprodané Lucerně. Zde si Olympiku všiml skladatel a režisér Karel Mareš. Angažoval skupinu do nového představení divadla Semafor, které mělo mít premiéru už jedenáctého listopadu. „Pásmo tuzemských i zahraničních písní a skladeb“ se jmenovalo Ondráš podotýká, a to podle postavy devítiletého ráčkujícího chlapce Ondřeje Mlčocha, jenž jednotlivé výstupy osobitě komentoval. Autorem průvodního slova a písňových textů nebyl, jak by se dalo očekávat, semaforský guru Jiří Suchý, ale jeho žák Jiří Štaidl. U mikrofonu se střídali mladí, pěkní, dobře rostlí zpěváci Josef Laufer, Pavel Bobek, Pavel Šváb, ale také zpěvačky Yvonne Přenosilová, Věra Křesadlová a Naďa Urbánková. Pak ovšem přišel na scénu Miki Volek. Zazpíval své dva hity – Zloděj dobytka a Fůra chyb – a publikum se mohlo zbláznit. Recenzenti ho odsuzovali, psali, že je příkladem „špatného big beatu“, a pro kontrast vyzdvihovali jiného interpreta: slušnějšího a ukázněnějšího Pavla Bobka. Jenže slušnost bylo to poslední, co od Mikiho jeho fanynky, které ho pronásledovaly přes celý Václavák, požadovaly.

Tak to už nejde dál

Počínaje rokem 1965 se kurs československé populární hudby rychle měnil. Rock’n’rolloví zpěváci byli passé. Západní svět válcovali Beatles, Dylan, Animals a Rolling Stones. Nastávala éra pevně strukturovaných kapel s vyhraněným autorským repertoárem. Doba singlů pomíjela. Přesto Olympic s Mikim Volkem ještě v roce 1966 nahrál EP s hitovými písničkami Smutný holič z Liverpoolu a Tak to už nejde dál. Jenže právě titul druhé skladby jako by předznamenal, co se bude dít. Petr Janda strhl otěže Olympiku směrem k vlastní tvorbě a postupně se loučil s dřívějšími frontmany. Miki Volek díky své popularitě vydržel ze všech nejdéle, pak ale i on usoudil, že je čas se odporoučet. Jakousi labutí písní jemu podobných muzikantů se stal společný koncert Mikiho, Pavla Bobka, Pavla Sedláčka, Peteho Kaplana a dalších v březnu 1966 v pražském Radiopaláci. Název vystoupení Rock’n’roll Music Is Here To Stay byl zoufalým ujištěním, že beatoví blázni ještě nejsou odepsaní. Realita však byla docela jiná… Přituhovalo.

V roce 1969 odjel Volek se skupinou Mickey & The Samuels do Západního Berlína a zpátky si mimo jiné vezl tiskoviny o pražském jaru. Na hranicích Volka a jeho kamaráda, fotografa Aloise Valentu, zadrželi, půl roku je v Berlíně vyslýchali a potom jim napařili jeden a půl roku ve vězení v Drážďanech za protistátní činnost. Po třinácti měsících je východoněmecká rozvědka Stasi odvezla do Československa, kde si Mikiho podala Státní bezpečnost a přinutila ho podepsat spolupráci (posléze usoudila, že jako informant je nepoužitelný). Sedmdesátá léta Miki strávil jezděním po kšeftech s kapelou Transit a bojem se svými závislostmi. Začátkem další dekády se kupodivu oženil, a dokonce se rozhodl dálkově studovat na filozofické fakultě. Naneštěstí mu to nevydrželo; záhy zjistil, že není studijní typ a nebude ani dobrý manžel.

K většímu výkonu se naposledy vzepjal zkraje roku 1984, kdy mu bylo umožněno, aby pro Panton natočil svou první a poslední dlouhohrající desku. LP Miki Volek. Miki Volek? Miki Volek! je zajímavé lecčím – třeba tím, že tu někdejšímu rock’n’rollovému králi zpívá vokály Michal Prokop. Nahrávání bylo obtížné, ale polovina písniček zní z rádií dodnes: Rána a gól, Já ti píšu, Sally, Rock’n’roll je jeden. A když Miki unaveným hlasem v baladě Dlouhý boj zazpívá „mé jméno je Svízel“, víme přesně, o čem mluví. V následujících letech musel prodat klavír i kytaru, přišel o bydlení a dožil neslavně, téměř jako bezdomovec, v oprýskaných zdech špinavého, nevytápěného holešovického bytu, kde měl jen postel a pak už nic. Po předčasné smrti v třiapadesáti letech byl Michael Volek pohřben na Olšanech, pár metrů od Jaroslava Ježka. Je to zvláštní, ale ti dva si spolu určitě mají o čem povídat…

Michal Bystrov




Diskuse ke článku