Emanuel Kusý zavedl v Evropě moderní zdravotní služby. Zapomenutý rytíř medicíny zachránil statisíce životů
Před 120 lety zemřel Emanuel Kusý. Moravský lékař, epidemiolog, průkopník veřejných zdravotnických služeb, vakcinace a zdravotního pojištění. U nás je takřka neznámý, v 19. století však jeho metody sledoval a kopíroval celý svět. Kusého práce zachránila statisíce životů. Mimo jiné i proto, že na konci 19. století zabránil vypuknutí epidemie plicního moru ve Vídni. Za své zásluhy byl povýšen do rytířského stavu.
In Providentia Sanitatis Ipsz Sanitas. Nápis, který v českém překladu znamená něco jako „Prozíravé zdravotnictví je základem zdraví“, je vytesán na pomníku na ústředním hřbitově ve Vídni. Památník je věnován moravskému lékaři a rytíři medicíny, který veřejnému zdraví zasvětil celý svůj život.
Emanuel Kusý se narodil se v roce 1844 do rodiny, kde se lékařské povolání dědilo z generace na generaci. I on se proto vydal na studia nejprve na gymnázium v Olomouci a poté do Vídně, kde se na lékařské fakultě Vojenské akademie specializoval na obor chirurgie. Začátek své praxe absolvoval ve vojenských nemocnicích, kde byl každodenním svědkem zhoubnosti nakažlivých chorob. Před vynálezem antibiotik a vakcinace měly infekce na svědomí miliony životů a nikde se nešířily tak rychle jako v armádách. Během Napoleonských válek připadalo na každého vojáka zabitého v boji osm obětí nakažlivých nemocí. Civilisté na tom nebyli o nic lépe. Jen záškrt připravil o život v českých zemích každý rok tisíce lidí a i dnes exoticky znějící choroby, jako je cholera, tyfus či mor, byly každodenní reálnou hrozbou. Když Emanuel Kusý po sedmi letech vojenské služby odešel do civilu, rozhodl se neviditelným zabijákům vyhlásit válku.
Sanita je půl zdraví
Po odchodu z armády se Emanuel Kusý přestěhoval z Vídně na Moravu a působil jako lékař ve Velkém Meziříčí a Znojmě. Během praxe si neustále pořizoval přesné statistiky. Evidoval počty nemocných, četnost výskytu nákaz, způsob šíření a procenta smrtnosti jednotlivých chorob. Zároveň vymýšlel a zaváděl do praxe preventivní programy, výsledky zveřejňoval v odborných časopisech i na veřejných přednáškách. Jeho úsilí zanedlouho vzbudilo ohlas v celé monarchii a vyneslo mu povýšení do funkce zemského zdravotního referenta na Moravě.
Pozice, odpovídající přibližně práci dnešního krajského hygienika, mu umožnila pustit se do boje s infekcemi ve větším měřítku. Emanuel Kusý měl velkou zásluhu na tom, že byl v Rakousko-Uherské monarchii v roce 1870 zaveden sanitární zákon, který položil základy moderní organizace veřejného zdravotnictví. Zákon podřídil všechna zdravotnická zařízení dohledu ministerstva vnitra. Stanovil jednotné předpisy poskytování zdravotní péče a prevence, včetně takových detailů, jako je péče o vodní toky, správa kanalizace a provoz hřbitovů. Zavedl také systém hlášení výskytu nakažlivých nemocí, sledování rozvoje epidemií, zavádění karantén a spustil ucelené programy očkování.
Morava byla díky Kusého působnosti jedním z prvních oblastí monarchie, kde byl zákon testován v praxi. Lékařovy podrobné statistiky odhalily, že díky opatřením klesla na Moravě úmrtnost na nakažlivé nemoci na polovinu. Praktické poznatky a zkušenosti z Moravy přebíraly nejen další země Rakousko-Uherského mocnářství, ale i státy v Evropě a zbytku světa.
Šéflékařem monarchie
Zásluhy a organizační um moravského lékaře se dočkal uznání z nejvyšších vládních kruhů. Emanuel Kusý se opět stěhoval do Vídně. Nejprve nastoupil na post rady zdravotní sekce ministerstva vnitra (zdravotnictví tehdy samostatné ministerstvo nemělo), později celou sekci sám vedl z pozice nejvyšší zdravotnické funkce v celém mocnářství. Díky vlivu ministerstva mohl nadále rozšiřovat a zavádět opatření zaměřené na prevenci infekčních chorob i boje proti epidemiím. Na jeho popud byl například spuštěn jednotný systém hlášení výskytu nakažlivých chorob telegrafy. Prosadil striktní standardy staveb vodovodů a kanalizací. Zasadil se o zavedení očkovacích kampaní proti vzteklině, záškrtu a neštovicím a inicioval stavbu továren na vakcíny ve Vídni, Krakově a Jindřichově Hradci.
Během pilné práce na ministerstvu stihl Emanuel Kusý nadále publikovat a přednášet. Účastnil se mezinárodních hygienických a epidemiologických sympozií a koordinoval mezinárodní spolupráci v boji proti epidemiím. Přes veškerou vytíženost také nikdy nepřestal provozovat praktickou medicínu. Osobně vyjížděl k ohniskům nákaz tyfu, cholery či moru - v roce 1888 například řídil práce při potlačení epidemie cholery v Haliči. V Bosně zaváděl zdravotní monitoring poutníků do muslimských svatých měst, kde se během náboženských slavností často šířily nebezpečné nákazy. Organizoval také kampaně na potlačení chronických nemocí, které v odlehlých komunitách mocnářství způsobovala chudá dieta. V Jižním Tyrolsku bojoval s pelagrou zapříčiněnou nedostatkem vitamínu D, ve odříznutých alpských údolích léčil mentální postižení způsobená nedostatečným přísunem jódu.
Boj s morem ve Vídni
Jedním z nejvážnějších případů, kde musel Kusého úřad zasahovat, byla hrozící epidemie plicního moru ve Vídni. Na konci 19. století se světem šířila velká morová rána, jejíž ohnisko leželo v Číně. Do rakouské metropole ale nákazu paradoxně přivezli epidemiologové zdejší Všeobecné nemocnice. Tým lékařů vedený Hermannem Müllerem získal vzorky morových bacilů v indické Bombaji a v roce 1898 je přivezl do Vídně. Kvůli nedodržení bezpečnostních opatření se v jejich nemocniční laboratoři nejprve nakazil jeden z asistentů. Bacil poté přeskočil i na jeho ženu a v nemocnici se nakazila zdravotní sestra a jeden z laborantů. Situace byla velmi vážná, protože plicní varianta moru se neprojevuje typickými vředy a nakažený může šířit infekci dlouho dobu nepozorovaně. Přesně tak tomu bylo v případě vídeňského asistenta, který se po Vídni pohyboval několik dní, zatímco mu dr. Müller – respektovaný odborník na tropické nemoci a vedoucí expedice do Bombaje – mylně diagnostikoval zápal plic. Když asistent zemřel a v jeho krvi byl objeven morový bacil, byl v nemocnici spuštěn poplach. Nemocní ale byli izolováni v nedostatečně zajištěné karanténě, a hrozilo nebezpečí, že se nákaza bude šířit dál. Nedlouho poté onemocněl i sám dr. Müller.
Kusého krizová komise okamžitě zavedla přísná opatření. Nařídila pečlivé dohledávání a karanténu všech možných nakažených, jak v nemocnici, tak mimo ni, a v některých případech povolala na pomoc i policii. Nemocniční budova s nakaženými byla izolována, ostatní prostory prošly důkladnou dezinfekcí a nezbytné zákroky byly přesunuty do provizorních staveb narychlo vztyčených v odlehlých částech areálu. Z pařížské Pasteurovy laboratoře mezitím vyrazila spěšná zásilka séra a zatímco byla na cestě, ošetřoval nemocné pouze jeden lékař a několik dobrovolnic z řádových sester. Díky rychlému a rozhodnému zásahu se nákazu podařilo zastavit a mor si tentokrát ve Vídni vyžádal pouze tři oběti – asistenta, ošetřovatelku a samotného dr. Müllera. Při předešlé morové ráně v roce 1680 zemřelo Vídeňanů na 76 tisíc.
Rytíř medicíny, ochránce chudých
Emanuel Kusý působil na vysokých lékařských a úřednických postech po celý zbytek své kariéry. Za své zásluhy obdržel mimo jiné i Řád železné koruny a Řád Františka Josefa s hvězdou. V roce 1893 byl povýšen do šlechtického stavu a byl mu přidělen predikát „rytíř z Dúbrav“ podle vesnice Doubravice, odkud pocházela jeho rodina. Zcela v duchu rytířství se už o rok později zasadil o zavedení všeobecného zdravotního a úrazového pojištění v celé monarchii. Rakousko-Uhersko se tak díky jeho úsilí stalo jednou z prvních zemí, která zajišťovala přístup ke zdravotní péči i nemajetným dělníkům. Světově proslulý lékař zemřel 20. prosince 1905 v Pötzleinsdorfu u Vídně, kde je také pochován. Vždy se hlásil k české národnosti, jeho památník ale najdete na čestném místě centrálního hřbitova ve Vídni.
