nahoru

Zapomenuté výročí: Ještě před 70 lety jsme v prosinci slavili narozeniny brutálního diktátora a vraha Stalina

Lukáš Lhoťan 22. prosince 2020 • 13:00
Zapomenuté výročí: Ještě před 70 lety jsme v prosinci slavili narozeniny brutálního diktátora a vraha Stalina
foto: Foto Profimedia.cz

Před pár dny proběhlo výročí narození muže, jehož narozeniny se s pompou slavily ještě před 70 lety a v Praze mu na Letné postavili obrovské sousoší, lidově zvané „fronta na maso“. Dnes si na něj v médiích ovšem prakticky nikdo nevzpomněl.

Přitom tento muž nejen stál u vzniku dnešní komunistické Číny a Severní Korey, ale byl také paradoxně nejspíše největším vrahem komunistů. Díky jeho nepřímé (a nezamyšlené) pomoci se podařilo Polákům zastavit útok komunistických armád na Evropu v roce 1921. I díky němu nejspíše dnes existuje současný ruský režim, zatímco komunismus v Sovětském svaze se proměnil spíše v určitý komunistický fašismus kombinovaný s nejhoršími atributy kapitalismu. Ano, správně: onen muž se jmenuje Josif Vissarionovič Džugašvili, zvaný Stalin.

Než přistoupím k stručnému shrnutí života Stalina, rád bych podotkl, že jsem toho názoru, že by se jeho postava měla pravidelně připomínat. Je totiž nejen symbolem brutálního a vražedného režimu, ve kterém mohl být zatčen kdokoliv bez ohledu na to, jestli něco spáchal nebo ne. Ale je také ukázkou toho, jak se masy poslušných vrahů, mučitelů a kolaborantů s režimem zbavují osobní odpovědnosti deklaracemi, že právě oni neměli na vybranou, neboť museli dělat to, co jim vůdce přikázal. Životopis Stalina dokazuje, že by brutální totalitní režim nikdy nemohl vzniknout, kdyby jej dobrovolně nebudovaly miliony poslušných obyčejných lidí, kteří si mysleli, že jsou lepší a poslušnější než ti, které odstranili z míst, jež sami obsadili, a proto se jim nic nemůže stát.

Opak byl pravdou. Stačí se podívat na příklad šéfa tajné policie NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennich děl - Lidový komisariát vnitřních záležitostí) Nikolaje Ivanoviče Ježova, který poslušně plnil přáni Stalina, a to ještě z osobní horlivosti hodně nad rámec „přání“ vůdce, aby pak byl sám vlastním aparátem teroru sesazen, uvězněn a popraven jako zrádce, protože Stalin již potřeboval ukončit vlnu teroru a najít obětního beránka za spáchané zločiny. 

Podstatou umění vládnou Stalina nebyl vůdcovský princip typu Hitlera, nebylo jím přikazování. Stalin byl mistr v byrokratickém systému vládnutí. Dosazoval do vhodných pozic své lidi a těm mnohdy jen naznačoval, co by si přál. Tito lidé pak sami iniciativně plnili jeho vůli, a to mnohdy i za cenu svých vlastních životů. A právě v tom byl Stalin velkým mistrem, ve schopnosti lhát, přetvařovat se apod. Přitom jeho chování v době, kdy se dostal k moci, nejspíše motivovaly dvě neradostné etapy z jeho života. Bylo jimi mizerné dětství plné násilí a bezcitnosti z strany otce a jeho pozdější život mezi ruskými socialisty, kdy zažíval zrady ze strany soudruhů. To vše v něm nejspíše vypěstovalo nejen jeho bezcitnost a brutální chování, ale také jeho až paranoidní nedůvěru k vlastním lidem z komunistické strany.

Stalin se narodil v Gruzii ve městě Gori, a to v prosinci, ale o roku a dni narození se vedou spory. On sám udával rok narození 1879, ale podle matriky se narodil 18. prosince roku 1878. Osobně jsem gruzínské Gori navštívil a viděl jsem nejen dům, v němž se údajně měl Stalin narodit a který je chráněn jako památka, ale také muzeum zasvěcené Stalinovi, které tam vybudovali místní lidé až po jeho smrti, údajně snad natruc Stalinově nástupci Chruščovovi. 

Před Stalinovým narozením měli jeho rodiče ještě dva syny, ale ti zemřeli. A tak Stalin vyrůstal jako jedináček. Jeho otec byl alkoholik a choval se k Stalinovi brutálně, fyzicky terorizoval jej i jeho matku, která byla naopak silně věřící gruzínskou křesťankou a chtěla mít z mladého Josifa pravoslavného kněze.

Protože v té době v carském Rusku ještě nebyla povinná školní docházka, musely děti z chudých rodin skládat přijímací zkoušky i na základní školu. To pro inteligentního Stalina nebyl problém a zkoušky na církevní základní školu v Gori složil bez problémů. Studovat tam začal od roku 1888. Byl jediným studentem, který získal stipendium. Roku 1894 školu absolvoval s vyznamenáním a s doporučením do církevního semináře v dnešním Tibilisi, kam také nastoupil.

Stalin ale vůbec nebyl poslušným synem věřící matky. Brutální výchova v semináři v něm jen podněcovala odpor k autoritám a nadšení pro revoluční myšlenky, které byly v semináři zakázány. Za pouhé čtení světské literatury nebo novin byli studenti tvrdě trestání. Stalin sám na to později vzpomínal v rozhovoru s novinářem Emilem Ludwigem tak, že brutální metody pravoslavné církve v něm vyvolaly odpor a touhu stát se socialistickým revolucionářem.

Během studia v semináři se ovšem ve Stalinovi nezrodila pouze touha být revolucionářem, ale také umělecká tvůrčí činnost. Tyto jeho verše měly být otištěny roku 1895 na titulní stránce novin Iveria:

A ty, kdos utlačen byl tvrdě,

koho v prach zemský tiskli jen,

nad štíty hor se vztyčíš hrdě,

nadějí jasnou okřídlen!

(zdroj překladu básně: Wikipedia) 

Stalin ovšem studia v semináři nedokončil a byl ze semináře vyloučen. Podle jedné verze za svou revoluční činnost, podle jiných verzí kvůli neúčasti na zkouškách. Tak nebo tak, již v době vyloučení Stalin neměl o studium vůbec zájem a věnoval se pouze aktivitám mezi dělníky a organizování stávek a demonstrací za zlepšení pracovních podmínek dělníků a žen na Kavkaze. Protože Stalin otevřeně vyzýval ke krvavým střetům s policií a úřady, znepřátelil si značnou část socialistických aktivistů. Za svou revoluční činnost byl Stalin carskými úřady pronásledován, vězněn a odsouzen k vyhnanství, ze kterého opakovaně uprchl. V této době měl zažít i zatčení, nejspíše na základě udání vlastních soudruhů, spolupracujících jako agenti a konfidenti s carskými úřady, z čehož si Stalin odnesl poznání, že i členové strany mohou být zrádci, včetně jeho nejbližších kolegů. 

Když došlo v roce 1903 k rozpadu ruské sociální demokracie na menševiky a Leninovy bolševiky, Stalin se přidal k Leninovi (poprvé se setkali až v roce 1905) a věrně mu sloužil. Stalin ovšem nebyl jen nějaký „provinční“ kavkazský revolucionář. Jako delegát se například účastnil kongresu Ruské sociálně demokratické dělnické strany v anglickém Londýně či ve švédském Stockholmu. Ale Stalin také nezapomínal na svou „povinnost“ zajistit finance na činnost revolucionářů, a tak sám organizoval přepadávání a loupeže peněz, na kterých se sám podílel. Byl v tom tak „dobrý“, že si znepřátelil část svých soudruhů, kteří požadovali jeho vyloučení ze strany za „zločinecké a banditské metody“. Zastal se ho samotný Lenin, který jeho vyloučení odmítl. A tak ruští socialisté na jedné straně zločinecké chování veřejně odsuzovali, ale ve skutečnosti jej tolerovali. Byl to jeden z varovných signálů do budoucna, že slovům komunistů se nedá věřit. 

Vůdce bolševiků Lenin si Stalina natolik vážil, že jej protekčně udržoval ve vedení bolševické frakce a vyslal jej i na delší pobyt do tehdejšího Rakousko-Uherské mocnářství, aby tam studoval národnostní politiku rakouských socialistů. Paradoxně se tak Stalin teoreticky mohl ve Vídni setkat i s pozdějším německým diktátorem Adolfem Hitlerem.

Díky Leninovi se Stalin v roce 1917 dostal do čela nejvyššího vedení bolševiků. Lenin jej prosadil do úzkého vedoucího seskupení ve složení Lenin, Zinověv, Kameněv a Stalin. A v témž roce také Stalin sám krátce vedl bolševickou stranu místo Lenina, který byl tou dobou v ilegalitě. Po uchopení moci bolševiky po revoluci v roce 1918 se stal Stalin v nové sovětské vládě odpovědným za národnostní politiku. 

Jako komisař sovětské vlády pro národnostní politiku podepsal Stalin společně s Leninem tzv. Deklaraci práv národů Ruska, což bylo tvrzení o právu národů na sebeurčení. Šlo ale jen o klasický bolševický propagandistický trik. Komunisté neměli vůbec v plánu tolerovat jakékoliv svobody a práva na sebeurčení národů.

Protože se země bývalého carského Ruska nacházely ve stavu občanské války a společenského rozvratu, i Stalin se zapojil do válečných aktivit. Například z pověření komunistické vlády v lednu 1919 brutálními (až barbarskými) metodami obnovil bojeschopnost bolševické armády ve městě Permu. Poté byl pověřen obranou Petrohradu proti postupujícím vojskům bývalého carského generála Nikolaje Nikolajeviče Judeniče, což splnil na výbornou.

V letech 1919 až 1920 se Stalin podílel na úderech komunistické Rudé armády proti Polsku s cílem dobýt Poláky ovládané území a postupovat dále do Evropy. Komunistům by se nejspíše podařilo Poláky porazit, ale v kritický okamžik, během tzv. bitvy o Varšavu, Stalin neuposlechl rozkaz nadřízených a odmítl přesun svých jednotek na pomoc útočícímu komunistickému generálu Tuchačevskému, který byl v důsledku tohoto rozhodnutí poražen polským maršálem Piłsudskim. Poláci tak vlastně mohou poděkovat Stalinovi za jeho myšlení a chování, které oslabilo útočící komunistickou Rudou armádu.

Po občanské válce se Stalin začal věnovat upevňování své pozice v rámci vznikajícího sovětského státu. Stal se generálním tajemníkem bolševiků na návrh Lva Kameněva (který se později přidal k protistalinistické opozici v rámci sovětského systému a byl poté v roce 1936 popraven během tzv. Velké čistky). V roce 1922 si již Stalin mezi bolševiky upevnil pozici natolik, že se nebál střetu se samotným Leninem, který měl stále větší zdravotní problémy a jeho vztah k Stalinovi se zhoršoval, až se proměnil v čiré nepřátelství. Ale to již Lenin neměl skoro žádný vliv a stal se pouze „maskotem“ nového sovětského režimu. Nejvyšší vedení bolševiků ve složení Stalin, Kameněv a Bucharin zakázalo informovat Lenina o politických věcech, vydali zákaz návštěv u Lenina a dovolili mu pracovat jen maximálně 10 minut denně.

Lenin na sklonku svého života se ještě ve svém dopisu sjezdu bolševiků (někdy nazývaném jako jeho závěť) ostře vyjádřil proti Stalinovi a jeho moci, ale na Stalinovu pozici to již nemělo vliv. Stalin naopak udělal z Leninovy závěti komedii: přečetl ji na vedení bolševické strany a teatrálně nabídl svou rezignaci na místo generálního tajemníka. Protože však Lenin kritizoval i jiné členy vedení bolševiků, právě tito kritizovaní lidé odmítli Stalinovou rezignaci, neboť vnímali, že by to byla výzva i k jejich vlastní rezignaci kvůli Leninově kritice jich samotných. Nejspíše právě tento okamžik byl poslední šanci Stalinových konkurentů ve vedení sovětského režimu, jak se ho zbavit. 

Stalin ovšem svou šanci na uchopení moci plně využil. Postupem let zákulisními tahy a díky podivným úmrtím některých zasloužilých starých bolševiků posiloval svou moc a dosazoval do různých funkcí sovětského režimu své věrné pochopy. Postupně se zbavil svého největšího konkurenta Lva Davidoviče Bronštejna (známého pod přezdívkou Trockij; byl zbaven všech funkci, vyhoštěn a poté popraven v exilu na rozkaz Stalina) a všech starých bolševiků, včetně těch, kteří ho dříve podporovali.

Stalin ovšem nebyl žádnou černou ovcí mezi bílými ovcemi sovětského režimu. Lze říci, že jiní komunističtí představitelé si své ruce možná ušpinili ještě víc než samotný Stalin. Například již zmíněný maršál Rudé armády Tuchačevski byl bezohledný masový vrah civilního obyvatelstva a taktéž zmíněný Trockij se nebál vraždění a mučení. Stalin byl prostě jen mnohem chytřejší a schopnější v prosazení své moci. Stalinem položené základy jeho vlivu se naplno ukázaly po 4. sjezdu Komunistické strana Sovětského svazu (tehdy oficiálně nazývané Všesvazová komunistická strana (bolševiků)).

Na tomto sjezdu se potvrdilo, že tehdejší druhý nejdůležitější muž mezi sovětskými komunisty - Sergej Mironovič Kirov, kterého si sám „pěstoval“ Stalin - je mezi bolševiky oblíbenější než samotný Stalin. To bylo hodně špatně, neboť Stalin nesnášel konkurenci. Byť se Kirov snažil Stalina lísavě uklidnit deklarací své věrnosti, o jeho budoucnosti již bylo Stalinem nejspíše rozhodnuto. Tuto Kirovovu oblíbenost mezi bolševiky měla potvrdit i tajná volba, kdy údajně bolševičtí delegáti dali přednost Kirovovi před Stalinem. Jenže Stalin měl vše pojištěno. Ne nadarmo jeho přístup k „problémům“ charakterizují dvě přísloví, která jsou mu připisována: „Volby nerozhodují voliči, ale ti, co počítají hlasy.“ a „Smrt řeší všechny problémy. Kde není člověk, není ani problém.“ Druhý výrok je ovšem smyšleně Stalinovi připsán, ale vystihuje jeho metodu „řešení“ problémů.

Netrvalo dlouho a Kirov byl zavražděn. Podle jedné verze, podporované sovětským přeběhlíkem Alexandrem Orlovem i Nikitou Chruščovem, agenty sovětské tajné policie NKVD. Podle tvrzení sovětského přeběhlíka Grigorie Tokaeva byl však atentát opravdu dílem proti-stalinistické opozice v Sovětském svazu. Smrt Kirova se stala základem pro rozsáhlou vlnu čistek, které „semlely“ všechny známé i jen potencionální Stalinovy konkurenty a nepřátele včetně jejich rodin a zástupů naprosto nevinných lidí. A tak postupně zemřeli bolševičtí vůdci Tuchačevski, Kameněv, Zinovjev, Radek a další.

Toto období, zvané „velký teror“ či „velká čistka“, trvalo zhruba od roku 1936 do roku 1938 a šlo o dobu, kdy byl teror sovětských úřadů proti obyvatelům a skutečným či domnělým nepřátelům komunismu vystupňován na maximum. Neznamená to ovšem, že by před tímto obdobím teror neexistoval. Mnozí z komunistických funkcionářů, kteří se stali oběti „velkého teroru“, se sami dobrovolně podíleli na teroru a zločinech předchozích let, například na uměle vyvolaném hladomoru na Ukrajině, vyvražďování tzv. kulaků, vraždění křesťanů a církevních hodnostářů apod. Stalin teror sice inspiroval, ale dobrovolnými vykonavateli byli obyčejní příslušníci tajné policie NKVD, komunističtí aktivisté a hlavně úřednicí. Ti všichni bylo dobrovolně aktivní nad rámec Stalinových přání a s nadšením, z přesvědčení nebo touhy po osobním prospěchu, zatýkali a vraždili.

Příkladem takové agilnosti může být příklad Stalinovi věrných šéfů tajné policie NKVD Genricha Jagody (popraven v roce 1938) a Nikolaje Ježova (popraven v roce 1940). Jagoda věrně plnil Stalinova přání, ale stal se Stalinovi nepohodlným, a tak jej Stalin nechal v roce 1936 odstranit agilnějším Ježovem, který velel represím na vrcholu teroru, aby se i jeho poté v roce 1938 zbavil a učinil z něj obětního beránka za období teroru. Když se totiž Stalin rozhodl teror ukončit, byl Ježov zatčen a poté popraven. 

Období „velké čistky“ vedlo k praktickému vyvraždění většiny starých bolševiků a všech (byť jen potencionálních) odpůrců Stalina v komunistické straně. Toto období je tedy možné označit za počátek skutečné absolutní vlády Stalina v Sovětském svazu. Ovšem Stalin nebyl typickým vládcem, který by vládl přímo direktivně, jako například Adolf Hitler nebo Benito Mussolini, ale vládl nepřímo skrze „doporučení“ či „přání“ a nechával i v jistém smyslu prostor iniciativě svých podřízených, kteří pak byli ve své horlivosti mnohdy horší než samotný Stalin. Ale po Stalinově smrti se snažili sebe sama očistit a zbavit odpovědnosti obviněním Stalina jako jediného původce veškerého zla. Příkladem takovéhoto pokrytectví je například postava Nikity Chruščova, ukrajinského komunisty a po Stalinově smrti bořitele jeho kultu, který byl osobně odpovědný za nadšené vykonávání „velké čistky“, kterou veřejně nadšeně obhajoval. 

Osobně bych zde na počátku dosažení vrcholu moci Stalinem svůj text ukončil a pokračoval někdy příště jiným textem o dalším období v životě Stalina. Velká čistka totiž Stalinovi nejen definitivně zajistila neotřesitelnou pozici na vrcholu byrokracie sovětského státu, ale také mu umožnila začít se věnovat i mezinárodním záležitostem, které do té doby byly hodně pod vlivem komisaře zahraničních věcí sovětské vlády Maxima Maximoviče Litvinova. Ten prosazoval koncepci kolektivní evropské obrany proti vzrůstající moci nacistického Německa a dokonce se snažil hledat i spojence pro Sovětský svaz v západní Evropě. 

V roce 1939 byl Litvinov ze své funkce odvolán (ale nebyl nijak postižen terorem) a na jeho místo nastoupil Stalinův chráněnec a spolupracovník Vjačeslav Molotov, který začal prosazovat sbližování mezi nacistickým Německém a Sovětským svazem. Taktéž výsledkem velkého teroru v Rudé armádě bylo, že velení převzali Stalinovi chráněnci, například Georgij Žukov, Semjon Timošenko, Kliment Vorošilov a další. Nejspíše jen díky tomu to výsledku „velké čistky“ nedošlo ke vzpouře velitelů Rudé armády proti Stalinovi po německém útoku na Sovětský svaz. 

Osobně bych tedy zhodnotil Stalina jako osobnost zformovanou ve svém chování v dospělosti brutálním fyzickým násilím zažitým v dětství v rodině a v dospívání v semináři, kdy dospělý Stalin přijal brutální chování jako vzor pro sebe sama. Zároveň jej zkušenost s nemožností jakéhokoliv nesouhlasu v pravoslavném semináři mohla vést k přijetí takovéhoto chování jako normy v jeho dospělém životě. Taktéž zkušenost se zradami soudruhů v době carského režimu jej mohla přivést k přesvědčení, že nikomu z členů komunistické strany nemůže věřit a kdokoliv může být zrádcem, včetně jeho nejbližších spolupracovníků.

Je to historickým paradoxem, ale byl to právě Stalin, kdo postupně otupil marxisticko-leninský režim a zahájil jeho úpadek v Sovětském svazu. Nejprve tím, že ideu světové revoluce pomocí války v 20. letech 20. století změnil v ideu budování komunismu nejprve v jednom státě – Sovětském svazu, aby poté inicioval odstranění všech starých komunistů ve prospěch nových stalinských komunistů. Stalinský komunismus je ale svou podstatou bližší jistým formám tradiční ruské despocie než revolučnímu komunismu západoevropskému. Toho si povšiml například i světoznámý anglický spisovatel George Orwell, který nejspíše právě v reakci na toto napsal svůj proslulý román Farma zvířat – i proto byl nejspíše Orwell v komunistickém Československu zakázaným autorem a šířil se samizdatem. 

V Rusku asi nejlépe popisuje dosažení vrcholu moci Stalinem jeden starý vtip: „Sedí v Gulagu dva vězni - bývalý carský důstojník se starým bolševikem a pozoruji zástup nové příchozích vězňů, kde mnozí jsou známe tváře komunistické strany. A carský důstojník říká starému bolševikovi: No, vidím, že se konečně splnilo přání blahorodí cara. Jaké, opáčí naštvaně starý bolševik. Ale, praví carský důstojník, všichni komunisté jsou ve vězení a Rusku vládne tvrdý (tj. ocelový) muž.“ Stalin totiž znamená v ruštině „muž z ocele“.  





Diskuse ke článku