Dnes se je tomu rovných 80 let ode dne, kdy 10. května 1940 zahájil německý Wehrmacht útok na západní frontě. Operace pod krycím názvem „Gelb“ nakonec velice brzy skončila potupnou porážkou Francie, okupací států Beneluxu a zázračnou evakuací britského expedičního sboru z přístavu Dunkerque. Prakticky po celý zbytek 20. století a první dekádu 21. století historikové přičítali německý úspěch na vrub taktice tzv. bleskové války (Blitzkrieg) a momentu překvapení. V poslední dekádě však došlo na základě zpřístupnění do té doby neznámých archivních dokumentů k objevným zjištěním, že úspěchy německé branné moci z první fáze 2. světové války stály z velké části na programu masivní konzumace podpůrných látek, z nichž nejvíce používanou byla droga pervitin.
Pro konečný úspěch německého západního tažení bylo z vojenského hlediska rozhodujících několik faktorů. Jednak to byla bezohlednost nacistického Německa, se kterou porušilo neutralitu Belgie, Nizozemí a Lucemburska. Tímto krokem Němci spojencům jakoby potvrdili, že chtějí obejít Maginotovu linii a fakticky „zopakovat“ svůj útok z roku 1914. Tento útočný manévr však měl na sebe jen připoutat jádro francouzských a spojeneckých sil, zatímco hlavní a rozhodující úder měl být veden mohutnými tankovými svazy přes zalesněné pohoří Ardeny, které Francouzi považovali pro těžkou techniku za nepřekonatelné. Po jejich zdolání měly tankové jednotky rychle postupovat k Lamanšskému průlivu, pak se stočit na sever a zcela tak odříznout většinu spojeneckých vojsk.
Nový plán útoku
Tento gigantický útočný manévr svou finální podobou na mapě připomínal pohyb srpu a proto jeho autor, německý generál Erich von Manstein, zvolil pro operaci krycí název „Sichelschnitt“ neboli „Seknutí srpem“. Přestože mnoha německým velitelům a štábním důstojníkům připadal tento plán velice riskantní, nakonec von Manstein přesvědčil 17. února 1940 o jeho kvalitě a především možnosti provedení samotného Adolfa Hitlera. Za týden byl jeho plán oficiálně potvrzen a vrchní velitelství branné moci (OKH) muselo svůj dosavadní plán útoku přepracovat podle Mansteinových podkladů. K Hitlerovu rozhodnutí zřejmě přispěl i obrovský skandál, kdy 17. ledna 1940 v Belgii nouzově přistálo německé vojenské letadlo, ve kterém Belgičani našli původní německý plán útoku, který počítal pouze s úderem přes Benelux.
Vedle ignorování zvyklostí mezinárodního práva odsuzující porušení neutrality a podcenění jejich bojových schopností se pro úspěch Němců staly důležitou pomůckou pro vítězství drogy. K jejich systematičtějšímu užívání došlo v omezené míře již během německého útoku na Polsko v září 1939, ale v případě úderu na západ už šlo doslova o armádou řízený a detailně propracovaný doping.
Stimulanty pro všechny
K masivnímu vývoji a užívání drog začalo ve výmarském Německu docházet ve druhé polovině 20. let. Volnomyšlenkářskému přístupu životu odzvonilo s nástupem nacismu v roce 1933, kdy se snažili užívání drog potírat. To jim však nebránilo v tom vyvíjet látky, které podporují výkonnost sportovců a zvyšující aktivitu a výdrž lidí.
Například na letních olympijských hrách v Berlíně roku 1936 dosáhli někteří atleti skvělých výsledků s použitím podpůrného prostředku prodávaného pod názvem Benzedrine. Jednalo se o krystalický metamfetamin se silnými povzbuzujícími účinky. Tento úspěch inspiroval berlínskou farmaceutickou společnost Temmler k vlastnímu výzkumu a chemický inženýr Fritz Hauschild se svým týmem objevil novou metodu výroby metamfetaminů z přírodního efedrinu. Díky ní vznikl první německý metamfetamin, uvedený na trh pod obchodním názvem pervitin. Prostředek byl volně dostupný, a tak jej brzy užívali příslušníci všech společenských tříd.
Zanedlouho si našel cestu i do armády. V září 1938 se pod vedením Otto Rankeho, přednosty Výzkumného ústavu branné psychologie při vojenské lékařské akademii v Berlíně, odehrály první testy nového přípravku. Navzdory slibným výsledkům se ovšem armáda stavěla zprvu k pervitinu odmítavě. Informace o jeho účincích se ale šířily mezi mladými vojenskými lékaři a mnoho příslušníků Wehrmachtu si stimulant opatřovalo soukromě. Objevila se také první hlášení o negativních účincích, ale přišla příliš pozdě.
Armáda vs. úřady
Po ukončení polského tažení, kde už se začaly projevovat i četné negativní důsledky užívání drog, uvalil v listopadu 1939 říšský zdravotní zmocněnec Leonardo Conti na pervitin „stoprocentní povinnost lékařského předpisu“ a o několik týdnů později přednesl na radnici v Berlíně projev, ve kterém varoval před „novým, velkým nebezpečím, jehož pravděpodobně nezůstaneme ušetřeni i se všemi jeho průvodními jevy drogové závislosti“.
Contiho slova však nebyla brána nikterak vážně a spotřeba pervitinu nadále rostla. Mnoho lékárníků dodržovalo předpis jen laxně a svým zákazníkům vydávalo často i celá nemocniční balení. U vojáků tomu bylo podobně. Conti však chtěl omezit růst spotřeby za každou cenu a pustil se do křížku se samotným vedením Wehrmachtu. Armáda se však postavila na zadní a začala protestovat. „Wehrmacht si nemůže dovolit přestat s momentálním zvyšováním výkonnosti či odstraňováním únavy, i za pomoci léčiv,“ odepsal Contimu Anton Waldmann, armádní zdravotní inspektor.
Tři dny bez spánku
Ale zpět do května 1940. Doslova pár hodin před začátkem útoku na západní frontě si generál Franz Halder, náčelník generálního štábu pozemních vojsk, napsal do svého deníku: „Úkol, před nímž dnes německá armáda stojí, je velmi nesnadný. V dané oblasti (Máza) a s daným vzájemným poměrem sil – zejména pak u dělostřelectva – jej nelze vyřešit. Musíme se uchýlit k mimořádným opatřením a nést riziko s tím spojené.“
Jedním z takových opatření bylo právě masivní užívání pervitinu. Jeho užívání však však bylo zapotřebí. „Chci po vás, abyste nejméně tři dny a tři noci nespali, bude-li to třeba,“ napsal věhlasný velitel tankových vojsk a jeden z hlavních architektů Blitzkriegu Heinz Guderian. Zásobování bylo připraveno. V noci z 10. na 11. května pak požila většina útočných tankových posádek pervitin a úder na Sedan vypukl v plné síle. Na spánek najednou nikdo neměl pomyšlení a tankové formace Wehrmachtu se zakousávaly do belgického vnitrozemí. Vše jelo jako po drátku, přestávky nebyly potřeba.
Po pouhých třech dnech dosáhli Němci francouzského Sedanu na hraniční řece Máze. Armáda tok záhy překonala a město dobyla – to vše s vydatnou pomocí pervitinu, vydávaného vojákům každý den. Právě jeho zásluhou dokázali řidiči tanků a dalších vozidel udržovat rychlé tempo postupu a zahánět únavu z dlouhé jízdy. Podle deníku profesora Rankeho měly právě osádky tanků užívat pervitin povinně, přičemž denní dávka činila až pět tablet. Důstojníci mohli brát preparát podle potřeby a vlastního uvážení a mnozí si pochvalovali, jak skvěle zahání únavu. Také Luftwaffe vydávala pilotům pervitin bez podrobnějších instrukcí, a často tudíž docházelo k předávkování.
Blitzkrieg založen na metamfetaminu
Po překročení řeky Mázy Němci protrhli pomyslnou hráz a Fracouzi až do okamžiku své kapitulace 22. června tuto dynamiku útočících sil nikdy nedohnali. Jednali stále pomalu, všude byli o krok později, neustále byli překvapováni a poráženi. V hlášení útočících sil pak stálo třeba i toto: „Když se zničehonic objevily na tanky, museli být Francouzi tak zmatení, že se nedokázali ani pořádně bránit.“
Marc Bloch, který bojoval ve francouzské armádě a později se stal historikem, napsal: „Naši vojáci byli poraženi, svým způsobem se nechali porazit příliš snadno, protože jsme byli pozadu ve svém smýšlené. Němci byli všude, projížděli terénem křížem krážem. Sázeli na akci a nepředvídanost. My jsme stavěli na imobilitě a na tom, co jsme znali. Během celé invaze si Němci neodpustili svůj nepěkný zvyk objevit se právě tam, kde neměli být. Nedodržovali pravidla hry. Což znamená, že některé nedostatky, které se dají jen stěží popřít, se zakládají hlavně na příliš pomalém tempu, jež bylo našim mozkům vštěpováno.“
Ani Francouzi ani Britové v oněch květnových dnech nevěděli, že za úspěchy jejich nepřátel nestojí na prvním místě taktika, ale mimořádná výdrž a nabuzenost způsobená chemickými preparáty. O osudu Francie bylo rozhodnuto za pár dní, expediční sbor Britů u Dunkerqu se na přelomu května a června zachránil doslova zázrakem. Po konci západního tažení se Hitler v Berlíně projížděl po ulici zasypané květinami a dvanáct generálů povýšil na polní maršály. Svět opět dostal utvrzení, jak silnou taktikou Blitzkrieg je. Teprve až o více než 70 let později na základě studia dosud neznámých archivní dokumentů historik lékařství Peter Steinkamp mohl napsat zásadní tvrzení, že „Blitzkrieg byl řízen metamfetaminem. Lépe řečeno, Blitzkrieg byl na metamfetaminu založen.“
