Zlá bohyně zimy Morena zjistí, že ji střídání ročních období vlastně nebaví, a rozhodne se, že bude vládnout, jak je rok dlouhý. Prostý lid tak čeká jen sníh, mráz a hlad. Zastanou se jich ostatní bohové, nebo si lidé dokážou pomoct sami? Pohádka Největší dar se pyšní tématem slovanských božstev a prostředím Valašska, ale obojí využívá poněkud toporně.
Pohádek o staroslovanských bozích opravdu není mnoho, což je trochu s podivem. V kinech i na VOD frčí novodobé mytologie jako adaptace Tolkiena nebo Avatar, marvelovky i pixarovky ve velkém vykrádají folklórní dědictví napříč zeměkoulí... Kdyby se parta kolem Svarožice dočkala aspoň trochu nosného příběhu a atraktivního vizuálního kabátu, mohla v téhle konkurenci působit přinejmenším příjemně exoticky.
Autorky Daria Hrubá, Marta Santovjáková Gerlíková a Pavla Horňáková, které se podělily o scénář a režii, se ale vydaly cestou tradiční, konzervativní, nevzrušivé pohádky existující mimo kinematografický kontext. Stereotypní postavy jako chlapácký mlynář, moudrá babička nebo dobrá selská žena popocházejí v naškrobených krojích mezi útulnými chaloupkami ve skanzenu. Čechrají se peřiny, okopávají zahrádky, seče louka. Všichni se usmívají, děti hrají na slepou bábu nebo vijí věnce a kdykoliv šišlavá holčička okomentuje situaci, vyvolá tím u vesničanů bůhvíproč bouři smíchu.
Eko panteon
Tahle selanka ale nejvíc štve právě bohyni zimy Morenu. Nastrčí svého nekňubovitého syna Smrťáka, spojí síly s bohem zla a sváru Černobogem a zanedlouho uchvátí žezlo vlády nad ročními obdobími pro sebe. A zatímco Vesna, Živa a Oseň , tedy vládkyně jara, léta a podzimu, jsou právem namíchnuté, ostatní bohy situace nezajímá, respektive o ní nevědí: šéfbůh Svarožic má rád svůj klid a navíc se má konat tradiční párty u Radegasta...
Příběhy o lidech a bozích, ať už jsou odkudkoliv, mají svá pravidla a často vyprávějí o tom, jaký trest přichází za porušení pravidel. Pravidla zásadním způsobem poruší Vesna, Morena i Smrťák, ale vlastně se jim za to pořádně nic nestane a příběhu tak citelně chybí výchovný efekt. Ne, že by se přitom autorky o poučení nesnažily. Šíří poselství, že je jedno, v jaké bohy člověk věří, hlavně když se za sebe nemusí stydět – občas ale prostřednictvím narážek, které děti nejsou schopné rozklíčovat. Apelují na hodnoty jako sounáležitost, vzájemná pomoc a společná práce, ale spíše skrze líbivé žánrové obrázky (sečeme louku) než silou příběhu.
Zdůrazňují také důležitost koloběhu ročních období a opakujících se přírodních procesů, nicméně poněkud nešťastným způsobem. Ano, když bude pořád zima, přijde hlad, všichni se přestanou usmívat a i to šišlavé dítě zmlkne. Lidé však nezačnou situaci řešit konstruktivně, nýbrž pojmou plán udělat v kalendáři už ale úplný holubník, zkusí například vynést moranu hned po Vánocích a nakonec nad Moreninou krutovládou zvítězí nečekaným a nepříliš věrohodným způsobem.
Postavičky božských her
Herecky jsou nejvděčnější představitelé záporných postav, protože mají co hrát – Zuzana Slavíková jako Morena a Jiří Dvořák coby Černobog. Své kouzlo má i Sabina Rojková: Vesna díky němu i přes svou neustálou insitní rozjuchanost nepůsobí nesnesitelně, nýbrž celkem roztomile. Jeskyně se stovkami svíček, kde Morena s Černobogem snovají své plány, je výtvarně působivá a vizuální nápad s „výtahem“, kterým Svarožic cestuje nahoru a dolů ve svém dubu, je dokonce svěží. Svarožice rutinně ztvárnil Bolek Polívka; s tím, že ve filmu hrají i jeho exmanželka Chantal Poullain (Jezinka, vtipně drilující víly po vzoru staropanenských francouzských učitelek baletu) a dcera Anna (bohyně podzimu Oseň), se ve scénáři nijak nepracuje.
Nápad vytěžit v celovečerní pohádce staroslovanskou mytologii byl bezpochyby originální, povedlo se to však bohužel jen napůl. Bohové sice působí jakž takž životně, ale nemají žádné protihráče: lidské postavy jsou tu většinou jen pasivní figurky z folklórního kalendáře, kterým není proč držet palce.
