nahoru

Festival ve Varech je poprvé bez Evy Zaoralové. V čem byla tak výjimečná a v čem nám bude chybět?

Jan Lukeš 2. července 2022 • 19:25
Festival ve Varech je poprvé bez Evy Zaoralové. V čem byla tak výjimečná a v čem nám bude chybět?
foto: KVIFF

„Kdyby se dozvěděla, že jsme sentimentální, ta by nás hnala,“ zahájil umělecký ředitel karlovarského festivalu Karel Och vernisáž výstavy Naše paní doktorka... pocta Evě Zaoralové. Výstava fotografií v prvním patře hotelu Thermal podle něj není určená k dojímání nad tím, že dlouholetá programová a posléze umělecká šéfová přehlídky letos v březnu zemřela, nýbrž k tomu, aby se člověk zastavil a strávil několik minut ve vzpomínce na ni. „Fotografií o vztahu jejího života a filmu by mohlo být klidně ještě několik stovek,“ dodal Och.

Bude to znít banálně, ale první, na co si v souvislosti s Evou Zaoralovou vždycky vzpomenu, je závěr jednoho večera po udělování Českých lvů, ještě v pražské Lucerně. Stáli jsme někdy po půlnoci v její dvoraně a nemohli se rozloučit, když najednou Eva vyhrkla: „Ježíš, já už musím jít, mám doma psa a on mi ožírá starožitný nábytek!“

Tehdy jsme si s Evou stále vykali, ale tenhle jediný moment stačil, abych v ní zahlédl ještě někoho jiného než všemi váženou novinářku a filmovou kritičku.

Tak jsem Evu, jen zdálky, znal až do devadesátých let, i když jsem ji mohl tak trochu považovat i za kolegyni. Oba jsme se totiž se svými kritikami setkávali už v osmdesátých letech na stránkách deníku Svobodné slovo – já tam psal kritiky literární, ona filmové. Ještě víc si ale pamatuji její zprávy ze světových festivalů, které pro mě znamenaly otevírání oken do opravdu svobodného světa, navíc doprovázené samozřejmou stylistickou nonšalancí a rozhledem rozpoznatelným na první čtení.

Film a doba

Eva měla můj samozřejmý respekt především proto, že od roku 1968 jako redaktorka a od roku 1989 i jako šéfredaktorka měsíčníku Film a doba představovala jakousi kontinuitu s filmem a myšlením o něm, jak se vyvinulo v šedesátých letech. V knižním rozhovoru s Alenou Prokopovou Život s filmem (2012) popsala, co to konkrétně obnášelo za kompromisy a co za to slízla od některých radikálů po roce 1989.

Nikdy jsem nebyla hrdinský typ, zní trochu obhajobně název jedné kapitoly, jenže přirozená skepse a vědomí relativity věcí i lidských povah Evě prostě bránily v okázalých gestech a proklamacích stejně jako předtím v servilitě vůči mocným. Osobní noblesa byla její samozřejmou vlastností, a jestliže sama sebe charakterizovala jako „povahu tíhnoucí ke kompromisu“, aspoň já jsem to vždycky vnímal jako kladnou vlastnost, bez které i to sebemenší společenství sotva smysluplně přežije.

Žádné velké řeči

Jako autoři jsme se setkávali také na stránkách časopisů Záběr, KinoKinorevue, ale kdy jsme se seznámili osobně, si už dnes nevybavuji. Muselo to být nejpozději v roce 1990, kdy se na mne obrátila s prosbou o rozhovor s Josefem Škvoreckým a Zdenou Salivarovou. Ten pak ve Filmu a době vyšel v říjnu toho roku a já měl poprvé možnost zakusit na vlastní kůži také Evinu redaktorskou práci. Byla noblesní a zároveň přímočará: jako Eva sama. Co bylo blbě, se bez řečí ­opravilo. A hotovo. Žádné mentorství, což bych mohl i očekávat, vždyť jsem byl v Evině oboru vlastně zelenáč. Mým polem byla literatura, filmu jsem se začal věnovat až někdy v polovině osmdesátých let.

Jaké bylo proto moje překvapení, když mě o deset let později vyzvala k účasti na knize Český a slovenský film (1996), doprovázející čtyřměsíční retrospektivu kinematografie Česka a Slovenska, kterou připravila pro pařížské Centre Georges Pompidou.

A zase stejná zkušenost: respekt k cizímu názoru, vstřícnost v práci na společném díle, žádné zbytečné dohady.

Síla osobnosti

Jejím prvním mužem byl režisér Zdenek Zaoral (1945–1996), i když jsem ji dlouhá léta četl a znal jako Evu Hepnerovou, což bylo jméno po druhém manželovi, filmovém historiku Ivovi Hepnerovi (1928–1975). Předcházelo ještě „zkušební manželství“ s chemikem Janem Königem, jak Eva nazvala svůj dávný, ještě studentský svazek, když jsem s ní v listopadu 2014 vedl besedu pro členy Jonáš klubu v pražském Faustově domě.

Zejména ženy v publiku se živě zajímaly, jaké má tato distingovaná dáma soukromí, a byly překvapeny, když se vyjádřila, že ona sama byla zřejmě „silnější osobnost než její mužové“. S tím prvním udržovala přátelský kontakt až do pozdního věku, zatímco druzí dva utonuli v pavučinách alkoholové závislosti. Přitom pokaždé šlo o výjimečně disponované individuality: Hepner přivedl Evu vedle překladatelství a tlumočnictví také k psaní o filmu, Zaoral ještě před jejich rozvodem v roce 1983 roztočil svou filmovou prvotinu Pavučina (1986).

Střízlivá zodpovědnost

Shodovali jsme se s Evou, že Pavučina je dnes možná neprávem zapadlým počinem, a to jak pro svůj primárně nezávislý způsob vzniku, tak pro téma toxikomanie, které se snažil předlistopadový režim důsledně zamlčovat. Druhý a poslední Zaoralův film Poutníci (1988) byl už trochu prázdným estétským gestem, Pavučina však jako by se stala metaforou jeho vlastních běsů, z nichž se mu Eva i po rozchodu pomáhala dostávat.

Vlastně ale až teď si kladu otázku, jak to všechno, ten opakující se zápas s mužskou slabostí a nezodpovědností, navíc v netýkavém prostředí minulého režimu, mohla vydržet. Nebyla to právě její střízlivost a vědomí zodpovědnosti, vůle „ponechat si ideály“ a „nepěstovat si jen svou zahrádku“, k níž se vehementně hlásila? Možná právě věcnost, s níž třeba odbývala obdiv k jejím festivalovým cestám – „V Cannes chodím na novinářské projekce, protože na večerní představení se musí jen na vysokých podpatcích a ty já nenosím“ –, byla základem jejího úspěchu na postu umělecké ředitelky MFF v Karlových Varech.

Vyhraný boj

O padesáti ročnících akce z let 1946 až 2014 sepsala ostatně publikaci Příběh festivalu (2015), v níž nejhlavnější část své účasti na ní nazvala Vyhraný boj. Řekl bych, že to byl i její osobní a profesní vyhraný boj, životní etapa, která mohla přijít nejlépe tak o deset let dřív, na druhé straně jí možná právě těch deset a více let přidala. A přidala jí i přátelství s dosavadním ředitelem festivalu Jiřím Bartoškou. Protože, jak se nám svěřila, když jsme s ní s Janem Schmidem natáčeli v roce 2015 rozhovor do televizní literární revue Třistatřicettři, právě toto přátelství považovala pro úspěch akce za zásadní.

Její smysl pro pořádek a disciplínu a zároveň lidskou vřelost a kolegiálnost, s jakým svou funkci vykonávala, jsem měl příležitost i osobně zakusit, když v rámci festivalu uváděla v roce 2013 spolu s Janem Follem do světa mou knihu Diagnózy času. Český a slovenský poválečný film 1945 až 2012. Kdosi pak napsal, že jsem se při té příležitosti neubránil sentimentu, ale ubraňte se dojetí, když vaše dílo s respektem prezentuje dáma, která sjezdila s filmem a za filmem půl světa a vy cítíte, že je s vámi názorově a hodnotově na stejné lodi, a že vám ještě navíc přeje…

Emisarka českého filmu

A přejícnost, to vůbec není v této zemi samozřejmá věc. Československý a český film měl své emisary, jako byli A. M. Brousil či A. J. Liehm, kteří prezentovali domácí tvorbu světu a tu světovou na zdejší scéně. Ten první byl i podle Evy trochu oportunista, toho druhého vyhnal režim do emigrace, oba ale zprostředkovávali náš rovnocenný kontakt se světem. Možná k nim historie do třetice přiřadí i Evu Zaoralovou.

Jan Lukeš



Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary 2022

Historie Ubytování během festivalu

Vstupenky a passy

 

56. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary se koná od 1. do 9. července 2022. Přinášíme pro vás informace o filmech, premiérách, celebritách i užitečné rady a tipy, jak si festival co nejvíc užít.


Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.