Jezdit na hory do Alp už jsme si zvykli. Jižní Tyrolsko, historické území v severní Itálii, ale zůstává v mnoha ohledech výjimečné. Elegantně se tu potkávají zdánlivě rozdílné světy: tradice, luxus a komfort spolu s ekologickou udržitelností.
Ačkoliv jsme dříve bývali jedním státem (Jižní Tyrolsko se k Itálii připojilo po rozpadu Rakousko-Uherska), dnes už tuto společnou minulost připomínají snad jen historické nádražní budovy. Ty jihotyrolské se nápadně podobají stařičkým nádražím, která u nás ještě můžeme výjimečně spatřit kdesi v zapadlých vesničkách. Tady se k nim ale na rozdíl od nás nezachovali macešsky. Staré budovy jsou opravené a slouží dodnes. Třeba i jako úschovna lyží. Zdejší vesnice jsou relativně malé a vlak staví, podobně jako u nás, v každé z nich. Z hotelu je to na vlak většinou jen pár minut chůze. Vyjdete z hotelu, na nádraží si z úschovny vyzvednete lyže. Nasednete na vlak, který, pokud jste ubytováni v některém z místních hotelů, máte zadarmo, popojedete tři čtyři zastávky, vystoupíte, ujdete dvacet metrů, nasedáte na lanovku a jdete lyžovat.
Také žádné trable, kde zaparkovat auto, jak dotáhnout všechno vybavení pro sebe a pro děti z parkoviště až k vleku. O rozmýšlení, jestli si dát na svahu grog, nebo ne, ani nemluvě. Chtějí se tu chovat ekologicky? Dobře. Ale na rozdíl od jiných to nikomu nenutí, jen dělají všechno pro to, aby to byla ta nejpříjemnější možnost.
Jižní Tyrolsko přes všechny vize a moderní dobu je v jistém ohledu takový skanzen. Zdejší národnostní mix ukazuje, jak to asi mohlo kdysi vypadat i u nás, potažmo v celé monarchii. Lidé tu mluví německy a italsky, v obou jazycích dokážou plynně debatovat a je velmi zábavné pozorovat konverzaci místních, jak skáčou od němčiny k italštině třeba i v rámci jedné věty. Pokud nedisponujete touto jazykovou výbavou, žádný strach. Tady jsou na turisty dobře připraveni a všude se domluvíte třeba anglicky. A vzhledem k tomu, že tu jsou Češi čtvrtí co do počtu návštěvníků, mají zde i registrační systém v půjčovnách lyží v češtině.
Pozor na Yettiho
Kromě etnických Rakušanů tu žije nepříliš početná skupina Ladinů, jichž je něco přes třicet tisíc, jsou přímými potomky starých Římanů a hovoří jim podobným rétorománským dialektem. Cestou na hory si pusťte například nějakou muziku od Giorgia Morodera, asi nejslavnějšího Ladina na světě, který se svou hudbou prorazil z malé horské vesničky až do Hollywoodu, kde za filmovou hudbu obdržel tři Oscary.
Když už je řeč o zdejších významných rodácích. Při toulkách horami mějte oči na stopkách, je totiž velká šance, že potkáte yettiho. Ano, čtete správně, v tomto kraji žije slavný horolezec Reinhold Messner a vzhledem k tomu, že tu má několik muzeí, mezi nimiž často pendluje, je docela velká šance se s ním potkat, což se poštěstilo i mně.
Zdejší lidé drží hodně pospolu a řemesla se tradičně předávají z otce na syna. Takže není výjimkou bydlet v hotelu s velmi dlouhou tradicí, vedeném jednou rodinou. Sice to není nijak zákonem kodifikovaná norma, ale dobrým zdejším zvykem je, že se půda a nemovitosti neprodávají cizincům. Místní o svůj majetek pečují, proto je vše v dobrém stavu a nikde nezejí prázdné investiční nemovitosti spekulantů a zahraničních zbohatlíků.
Jakkoliv veřejná prostranství někdy mohou připomínat jazykový babylón, všude panuje pověstný „německý pořádek“ a zároveň italská pohostinnost. To se nejlépe pozná na kuchyni. Pokud jste se během lyžování ochotni spokojit s hranolky z kelímku a ovocným čajem, tady vám doslova vytřou zrak. I v té nejzapadlejší horské boudě dostanete prvotřídní jídla za cenu oběda v Praze. Po italském způsobu jsou tu zvyklí stolovat o několika chodech a oběd vám zabere klidně dvě hodiny. O žádný kompromis se raději nepokoušejte, ošidíte leda sami sebe. Poctivá horalská jídla je pak nejlepší zapít místním červeným vínem odrůdy Lagrein, na něž jsou tu pyšní a které je k dostání v každém podniku. Pokud to s ochutnáváním tyrolských delikates náhodou přepísknete, trávení nejlíp podpoří žaludeční likér Enzian, jenž chutná podobně jako fernet, jeho hlavní ingrediencí je kořen hořce a má takový říz, že vás vystřelí z lyžáků.
Zelené svahy
Kdo byl někdy lyžovat v Alpách, ví, že se to s našimi středisky těžko srovnává. V Jižním Tyrolsku platí totéž, někdy vás to jen víc praští do očí. Nehledě na bezkonkurenční dostupnost veřejnou dopravou jsou pak dech beroucí samotné svahy. Lyžařské areály nejsou daleko od sebe a za den jich teoreticky můžete vyzkoušet i víc. Ale je to úplně zbytečné. Každé středisko skýtá hodně přes sto kilometrů sjezdovek a na některých úsecích vydrží námi tolik milovaný a vyhledávaný manšestr třeba i celé dopoledne. Na lanovku nikdy nečekáte, jen na Kronplatzu jich je 36, a i když sem v průměru každý den přijede ke dvaceti tisícům návštěvníků, vůbec tu není přelidněno.
Zelená udržitelnost je poněkud zprofanovaný termín poslední doby. Bohužel často znamená ekologii na úkor komfortu. V tomhle jdou v Jižním Tyrolsku příkladem celému světu. Již zmíněná vlaková doprava se návštěvníkům nijak nevnucuje, ale je prostě nejpohodlnější možností. Navíc zde dělají i řadu věcí, jež na první pohled nejsou vidět. Sněžná děla, kterých je například na Drei Zinnen přes 450, jsou napájena výhradně z retenčních nádrží. Podobně je tomu i v dalších areálech. Díky tomu se po oblevě téměř všechen roztátý sníh zadrží. Navíc tak mohou podstatně prodloužit lyžařskou sezónu, na rozdíl od některých míst ve Švýcarsku a Rakousku, kde je kvůli nedostatkům vody sezóna kratší, v Jižním Tyrolsku se lyžuje od listopadu do dubna. Zkrátka hodně toho změnili, aby vše mohlo zůstat při starém.
