Jiří Paroubek

Poté, co v únoru 1993 prohrál s Milošem Zemanem svůj boj o předsednickou funkci v ČSSD, odešel Jiří Paroubek do vnitřní opozice, v níž se projevily všechny přednosti i nedostatky jeho osobnosti.
Pomohu si osobní vzpomínkou. Na podzim 1994 jsem se s ním sešel v jeho poradenské kanceláři v pasáži Černá růže nedaleko pražských Příkop. Hned v úvodu mě šokoval zdrcujícími výroky na adresu svých oponentů zprava i zleva. Byla v tom zvláštní směs agresivity a nadřazenosti, spojená s přesvědčením o vlastní výjimečnosti. Přesně tento rys bude v dalších letech odpuzovat řadu lidí v ČSSD a stane se důvodem Paroubkova pomalého vzestupu. Po celou dobu našeho rozhovoru se Jiří Paroubek choval jako "král v exilu", tedy jako člověk, který sice přišel o své panství a musel odejít ze země, ale je přesvědčen, že lid pro něj brzy pošle. Vystupovat tímto způsobem vůči svému okolí je snesitelné jen u nejvyšších státníků, když se tak chová řadový politik, budí to buď odpor, nebo smích.
Když se chcete prosadit v politice, musíte mít za sebou armádu věrných, které přesvědčíte o určitých názorech a své zájmy svážete s jejich budoucností. V české politice proto existují klausovci, zemanovci, grossovci nebo špidlovci. Ale v minulosti nikdo neviděl živého paroubkovce. Předpokladem pro vytvoření takové vrstvy stoupenců je elementární smysl pro týmovou hru a trocha sociální snášenlivosti. Jiří Paroubek byl, je a bude krajní individualista a jeho politické vůdcovství vždycky mělo charakter: strana jsem já a já jsem strana, ber, nebo můžeš jít. To, že nakonec stanul v čele vlády, je malý zázrak a produkt chaotické politické situace ve vládě na jaře 2005. Sociální demokracie si našla svého krále a posadila ho na trůn. A on se šance chytil.
Ano, dnes už snad existují i nějací paroubkovci. Ale nemůžete se zbavit dojmu, že jsou to spíše stoupenci jeho premiérské funkce než jeho osoby.

DÍTĚ RÁJE

Současný český premiér se narodil 21. srpna 1952 v Olomouci. Politika ho osudově přitahovala vždycky. V osmnácti letech vstoupil do Československé strany socialistické. Premiér zde podle vlastních slov chtěl provádět pozitivní změny zevnitř. Po šestnácti letech však zklamaně odešel ... Mezitím vystudoval pražskou Vysokou školu ekonomickou a prodělal vojenskou službu v Prachaticích jako zástupce velitele skladu s potravinami.
To, co formovalo způsoby jeho vystupování, bylo prostředí jednoho z prominentních podniků tehdejšího Československa - Restaurace a jídelny Praha 1 (RaJ 1). Nejdříve zde pracoval jako šéf sekretariátu ředitele, později jako hlavní ekonom. RaJ 1, to byl podnik s několika tisíci zaměstnanci a více než sto padesáti provozovnami, v nichž se splétaly nejrůznější zájmy. Koncentrace cizinců vedla k tomu, že komunistická tajná policie (StB) část podniků prošpikovala sítí odposlechů a kamer. V závěsu za nimi šli veksláci zabývající se šmelením se zahraničními měnami.
RaJ 1 také vykazovaly největší tržby v republice a dvojí účetnictví a odvádění pravidelných provizí na trase šéfové hotelů-šéfové RaJ-funkcionáři obvodního výboru KSČ (kteří zpětně tyto lidi potvrzovali do funkcí).
Jiří Paroubek už tehdy prokázal nesmírnou obratnost. Přestože nebyl člen KSČ, natož agent StB, dlouhá léta vydržel v prominentní náměstkovské pozici. Vysvětlením může být třeba to, že všechno dokázal zobchodovat. Podle svědectví některých jeho spolupracovníků byly RaJ 1 místem, kde kšefty vítězily nad ideologií a účastníci "hry" patřili k nejbohatším lidem v zemi. Pro tyto vrstvy byla typická atmosféra bohatýrských pitek, kde se u stolu míjeli straničtí funkcionáři, důstojníci Státní bezpečnosti, veksláci a ti ostatní, kteří všechno uměli zařídit. U mnoha z nich vznikl zvláštní pocit všemoci a nadřazenosti nad světem kolem. Byly to skutečné děti Ráje.
Zajímavé je, jak se tento svět po roce 1989 přetransformoval. Restaurace a jídelny v centru Prahy rozpracovávala před listopadem 4. správa StB, jež měla jako své agenty vedeny šéfy většiny hotelů a restaurací. Po revoluci si pozice prohodili. Z agentů se většinou stali ředitelé hotelů a jejich řídící důstojníci stanuli v čele bezpečnostních agentur poskytujících služby svým bývalým agentům. Jestliže mnozí novináři dnes Jiřímu Paroubkovi vytýkají, že téměř každý druhý jeho kamarád je veden v seznamech StB, neznamená to nostalgii po komunistickém režimu, ale jen loajalitu k lidem, co ho dlouhá léta obklopovali. Takto lze číst i jeho nedávný požadavek na zrušení lustračního zákona.

BOJE S MILOŠEM

Po listopadu 1989 stál Paroubek u obnovování sociální demokracie, kde si ho první předseda Jiří Horák vybral jako ústředního tajemníka. Po neúspěšných parlamentních volbách v létě 1990 ještě chvíli zůstal ve funkci, ale už koncem roku si založil vlastní poradenskou firmu. Z politiky, která ho zajímala ze všeho nejvíc, neodešel nikdy.
Když sociální demokracie získala v dalších parlamentních volbách v roce 1992 necelých sedm procent hlasů, rezignoval tehdejší předseda Horák. Nástupnické boje vyvrcholily na královéhradeckém sjezdu v únoru 1993. V prvním kole získal největší procento hlasů Miloš Zeman, hned v závěsu za ním se umístil Jiří Paroubek a Pavel Novák. Vzhledem k vyhraněné politické pozici, řadící ho k pravici v ČSSD, podpořil Jiří Paroubek z taktických důvodů před druhým kolem středového Nováka, který ale nakonec prohrál. Paroubek správně pochopil, že mu tento krok Miloš Zeman těžko zapomene. Založil proto Společnost Willyho Brandta a Bruna Kreiského, začal vydávat politický měsíčník Trend a zahájil desetiletý boj s Milošem Zemanem.
Když si dnes procházíte desítky Paroubkových článků z té doby, hned vás upoutá negativní fascinace Milošem Zemanem, připomínající zatracující vztah některých novinářů k osobě Václava Klause. Zajímavé je, že při hodnocení Zemanovy politické strategie se Paroubek totálně mýlil. Vůbec nepochopil, že levicovým voličům jsou nové majetkové poměry kostí v krku a mobilizovat je může jenom zemanovská atmosféra "třídního boje", charakterizovaná výroky "jít vládě po krku" nebo vyjadřování o kupónové privatizaci jako o "podvodu století".
Jiří Paroubek se naopak v té době vyjadřoval velmi odstíněně, chtěl občasnou podporu vládní koalice a například o kupónovce v roce 1994 uvedl: "... jde o proces legitimní, bez ,špinavých peněz', ,obálkové zákulisní diplomacie', ,rychlého klepání kladívka při aukci' a jiných podobně nečistých a korupčních privatizačních praktik." V roce 1996 pak napsal, že "politika, jak ji provádí Zemanovo vedení, je bezperspektivní".
Proti Zemanovi vystoupil ještě koncem roku 2002, kdy na stránkách Trendu odmítl jeho prezidentskou kandidaturu se slovy, že po příchodu na Pražský hrad "zcela nutně by se Miloš Zeman a lidé kolem něj stali paralelním mocenským uskupením v ČSSD".
O tři roky později je ale všechno jinak. Tak dlouho bojoval s Milošem, až se sám stal Milošem ... Převzal jeho politický styl i způsoby vyjadřování, deset let bojů a omylů byl schopen zapomenout a pro dosažení úspěchu se spojil i se svým největším protivníkem. Projevila se jeho obrovská flexibilita a pragmatismus. Ilustrací může být pakt, který s Milošem Zemanem uzavřel v létě 2005, kdy výměnou za podporu jeho budoucí prezidentské kandidatury získal k dispozici armádu Zemanových stoupenců, které potřeboval pro provedení změn v ČSSD i vládní koalici.

MAGISTRÁTNÍ LÉTA

To jsme ale přeskočili několik let. V roce 1996 to s Paroubkem vůbec nevypadalo dobře, krátce po volbách byl společně s Jiřím Horákem a Přemyslem Janýrem odsouzen vedením ČSSD za své kritické články a před vyloučením ho zachránila jen přímluva některých pražských sociálních demokratů.
V té době prý vážně uvažoval o odchodu z veřejného života.
V aktivní politice ho udržela náhoda.
Kandidátka ČSSD na pražský magistrát v roce 1998 byla personálně velmi slabá a některým antiparoubkovsky naladěným sociálním demokratům bylo jasné, že případná účast v pražské radě by mohla skončit blamáží. Po bojích se Zemanem se pražským šéfům ČSSD nakonec podařilo Jiřího Paroubka dostat na kandidátku. V jistém smyslu to byla jen formální volba, protože nikdo nečekal, že by sociální demokracie mohla někdy v Praze vládnout. Nicméně konfrontační způsob vedení volební kampaně vůči ODS, jaký zvolil kandidát Unie pro Prahu (US, KDU-ČSL) Martin Bursík, vedl po volbách ke sblížení ODS s ČSSD. Jiří Paroubek se tak stal ekonomickým náměstkem pražského primátora.
Jeho první skutečná politická funkce ho podle tehdejších spolupracovníků změnila.
Tatam je arogance a povýšenost. Šokovaní spolustraníci i kolegové z radnice zjišťují, že Jiří Paroubek je schopen se změnit v nekonfliktního muže konsensu, který všechny usmiřuje a otupuje hrany. Také se dokáže z principu s každým domluvit, což se v rozhádané politické atmosféře cení. Jeho obrat je dnes přičítán spíše subalterní pozici jeho strany v radniční koalici, která mohla být kdykoli vyměněna, takže se jejím hlavním postojem stala loajalita.
Nezkušeným komunálním politikům v čele s Jiřím Paroubkem se přitom zpočátku podařilo udělat několik vážných chyb. Po necelém roce zastupitelstvo vyjadřuje v poměru 30 ku 20 hlasům nespokojenost s prací Jiřího Paroubka. Stalo se poté, co dnešní premiér vydal s dvouměsíčním zpožděním příkaz k nákupu deviz za městské peníze, čímž Praha přišla o 140 miliónů korun. Tyto a další skandály se s ním vlečou ještě v roce 2000, kdy kandiduje do Senátu v Praze 8. Přestože na kampaň věnuje hodně přes milión korun, končí na potupném čtvrtém místě, až za komunistickým kandidátem.
Nové období začíná po komunálních volbách v roce 2002. Otěže moci v pražské ČSSD začala držet o generaci mladší skupina kolem Petra Hulínského. Jiří Paroubek už není součástí vyjednávacího týmu a jen taktak obhajuje svou náměstkovskou pozici. Když mu v srpnu 2004 nabídl Stanislav Gross ve své nové vládě ministerstvo pro místní rozvoj, je to pro něj svým způsobem vysvobození.
Oslabená pozice se projevila ještě v lednu 2005, kdy nebyl zvolen šéfem pražské ČSSD.

BULDOZER

Překvapivý vstup do vlády mu zajistila dlouholetá komunikace se Stanislavem Grossem, která nepřestala, aniž když byl léta na opačné straně sociálně demokratické barikády. Pohotově také realizoval snad jediný premiérův nápad - novomanželské půjčky. Sám pak rozjel podporu družstevního bydlení, čímž výrazně zadlužil Státní fond rozvoje bydlení.
Na pozadí mátožných postav Grossovy chaotické vlády však působil Paroubkův entuziasmus nakažlivě a on stoupal výš a výš. Důvody byly dva: zručnost při správě úřadu a nefalšovaná láska k politice, k té směsi divadla, schopnosti rozhodovat a organizovat. Patrné to bylo především na pozadí "hloupých a netalentovaných", jak svého času většinu vlády nazval Miloš Zeman. To, že se Jiří Paroubek od tohoto hlavního proudu odlišoval, lidé vycítili a dokázali to ocenit. Stejně jako to, že po letech někdo začal mluvit řečí ano, ano, ne, ne. Po nesrozumitelných vyjádřeních jeho předchůdců to byla úleva.
I na sjezdu ČSSD se Paroubkův vzestup projevil. Stanislav Gross se několik měsíců předtím rozhodl, že z ČSSD vytlačí tradiční levici reprezentovanou Zdeňkem Škromachem, takže na březnovém sjezdu byl jedním z místopředsedů sociální demokracie zvolen představitel pravého křídla Jiří Paroubek. Už o měsíc později ale Gross rezignoval a začalo obtížné hledání nástupce (Kohout, Sobotka, Kostelka). Expremiérův záměr byl jasný: zvolit slabou figuru a vládnout skrze ni z Lidového domu. Když už se schylovalo k blamáži, Stanislav Gross, veden neznámými motivacemi, vysunul do popředí Jiřího Paroubka. Minutu po příchodu do funkce vytvořil nový premiér kolem sebe krizový management různých poradců a roztočil spirálu aktivit, za niž ho opozice nazve buldozerem. V několika málo dnech a týdnech zrušil povinnost obchodníků vystavovat účtenky nad 50 korun (což ČSSD léta prosazovala), vyšlápl si na prezidenta ve věci zahraniční politiky, od září 2005 zvýšil platy lékařů a slíbil státní správě vzrůst o pět procent, slíbil soudcům samosprávný orgán, jmenoval ministry kultury a zdravotnictví nestraníky, po útěku Radovana Krejčíře provedl čistku v policii a konečně po aféře Unipetrol se zbavil některých Grossových lidí.
Byly to namnoze vnějškové záležitosti, ale Paroubkův politický elán obdivuhodně smazal matné výkony vlád z let 2002-2005 a navodil iluzi nového začátku.

REFORMÁTOR KSČM

Politická situace České republiky je celých šestnáct let atypická kvůli existenci silné komunistické strany v politickém systému. Atypičnost se v posledních měsících prohloubila tím, že čeští komunisté nenašli Gorbačova uvnitř vlastních řad, ale v Jiřím Paroubkovi. Všichni, kdo dnešního premiéra znají delší dobu, to nedokážou pochopit. V květnu 1990 patřil v ČSSD k těm, kdo požadovali zrušení komunistické strany. Před sjezdem sociální demokracie v roce 1993 označil svou skupinu slovy: "Náš myšlenkový proud bych charakterizoval především jako pragmatický, ostře nekomunistický." Ještě v červenci 2001 nazývá KSČM "extrémní levicovou stranou" a na podzim 2002 píše, že "někteří členové vlády netuší, jakým ekrazitem ve volební přízni mohou být jejich slova o spolupráci s komunisty v některých senátních volebních obvodech". Pár dní po převzetí premiérské funkce ale uspořádal ve vládní Kramářově vile summit s komunistickým předsedou Grebeníčkem, jehož výsledkem je nová parlamentní koalice "111". Výměnou za komunistickou podporu nevynechá jedinou příležitost k obhajobě a legitimizaci této strany, a to i během oslav výročí 17. listopadu.
Současně strategicky připravuje půdu pro vytvoření menšinové vlády s podporou komunistů po volbách 2006. Navzdory tomu, že před sedmi lety napsal, že "jedno z nejvýznamnějších poučení z posledních let spočítá zejména v tom, že menšinová vláda není právě optimální formou vládnutí. Řešení řady problémů země se odkládají anebo rozmělňují." Ještě na podzim 2003 pak v Trendu uvedl, že "stejným fantazírováním jsou za dané situace také úvahy o možné minoritní vládě ČSSD".
Z fantazírování překvapivě udělal realitu, což ukazuje na jeho další rys. Není tím typem politika, který, když nainvestuje energii do určitých pravd, nehodlá od nich ustoupit. Jiří Paroubek je schopen ve jménu úspěchu všechno odhodit, což mu dává obrovský manévrovací prostor. "Nechci tvrdit, že Jiří Paroubek nemá žádné ideály, ale rozhodně se jimi nenechá svádět," prohlásil politolog Zdeněk Zbořil. Sjednocujícím politickým principem se mu stala flexibilita. Je totiž tak proměnlivý, že jej nelze nachytat na protikladných prohlášeních. Lze od něj očekávat všechno. V tomto smyslu je obtížně napadnutelný.

DVĚ SPOLEČNOSTI

V hodnocení českého premiéra se česká společnost štěpí. U jedné části jeho chování vyvolává vzpomínky na papalášství komunistické éry s jeho jazykem a represívními způsoby vlády. Připomínají programové prohlášení vlády pronesené v Poslanecké sněmovně jazykem, za jaký by se nemusel stydět Miroslav Štěpán v létě 1988. Poukazují na výzvy policii tvrdě zasáhnout proti technařům během jejich CzechTeku v létě 2005. Dalším symbolem by mohl být způsob, jakým jednal s lidmi, co se nechtěli zbavit svých domů a polí v severomoravských Nošovicích, kde měla stavět svou továrnu firma Hyundai.
Hejtman Tošenovský v televizních zprávách prohlásil, že chápe váhání některých lidí hájících svou půdu už proti komunistické moci, následoval střih a prohlášení premiéra, který rezolutně sdělil, že pokud neřeknou ano, je sněmovna odhodlána začít jejich majetek vyvlastňovat. Tatam jsou magistrátní léta a jeho tichá konsenzualita a vlídný přístup. Premiérská funkce ho jakoby navrátila do éry "dítěte Ráje."
Pro jinou část společnosti jsou ale tytéž kroky a prohlášení symbolem razance, kterou dosud postrádá a politicky ji oceňuje.
Ve volbách 2006 se bude rozhodovat, jak velké jsou ony dvě části české společnosti. Jiří Paroubek volí podle něj jedinou možnou předvolební strategii - hrát vše na sebe. On je billboardem, budoucností i programem ČSSD, čímž dokonale překrývá úspěchy, neúspěchy i skandály více než dvou tisíc dnů dosavadních vlád ČSSD.
Tato strategie má vyvrcholit na květnovém sjezdu sociální demokracie. Někdejší král v exilu zde bude definitivně korunován předsedou strany. Uzavře se tím další část jeho politického příběhu. h