Letošní rok přinesl dvě „kulatá“ výročí Jaroslava Haška. Třicátého dubna 1883 spatřil budoucí spisovatel v Praze světlo světa a 3. ledna 1923 zemřel zahořklý bohém v Lipnici nad Sázavou nad nedopsaným rukopisem Osudů dobrého vojáka Švejka. Právě jeho nejslavnější román zároveň upozorňuje na výročí katastrofy, kterou posluhovačka paní Müllerová zvěstovala Josefu Švejkovi prostou větou: „Tak nám zabili Ferdinanda.“
Dvacáté století nastupovalo plné optimismu. Za poslední desetiletí se svět zásadně změnil, ke slovu se hlásily vynálezy, které slibovaly lepší kvalitu života, a lidé hleděli vstříc budoucnosti beze strachu. Měnilo se i České království a jeho hlavní město Praha. Pravda, ne tak překotně jako jiné metropole, modernizace ale byla přítomná na každém kroku.
Vedle nových budov stále přežívaly staré hospody a pivovary se svou svéráznou subkulturou, v sousedství vznikajících kabaretů vystupovali šantánoví zpěváčci, kromě automobilů ještě po ulicích jezdily fiakry a Pražané žili klidně, viděno z perspektivy dnešní hektické doby přímo idylicky. Na trůnu rakouské říše již takřka šedesát let seděl populární „stařičký mocnář“ František Josef I. Na jeho hlavě sice k velkému zklamání českých vlastenců nespočinula koruna sv. Václava, český živel ale pod jeho žezlem dosáhl výrazných pokroků.
VLASTENECKÉ FRÁZE
Rozvinulo se české školství (od roku 1882 včetně samostatné české univerzity), nad Vltavou se tyčila budova Národního divadla, působila Česká akademie věd a umění a rozvíjela se i česká ekonomika. Říše se postupně demokratizovala (roku 1907 proběhly první volby na základě všeobecného volebního práva), čeští poslanci zasedali v říšské radě a čeští úředníci zaujímali významná místa ve státní správě.
Navzdory tomu ale český tisk omílal fráze o „třísetletém útlaku“, psalo se o utiskovaném národu, zápasícím o holou existenci. Noviny se hemžily zastaralými vlasteneckými frázemi a české spolky pořádaly vlastenecké slavnosti s kostýmovanými průvody. Na nich veřejnost zahřměla vlasteneckými písněmi, provolala hanbu nepřátelské vládě a potom se všichni spořádaně rozešli do svých hostinců. Národovečtí starostové, jejichž hruď často zdobila císařská vyznamenání, nosili při procesí o Božím těle baldachýn nad knězem s Nejsvětější svátostí a 6. července hrozili jménem odkazu Jana Husa Vídni i Římu.
Do této atmosféry spadají Haškovy literární začátky. Neklidná povaha ho hnala na toulky, nevydržel v žádném zaměstnání a živil se tím, že chrlil humoresky. Honoráře (i zálohy na ně) pak okamžitě utrácel v hospodách. Hospoda byla jeho přirozeným prostředím, tady v alkoholickém oparu psal, stýkal se s uměleckou bohémou i s lidmi na okraji společnosti. Jeho humoresky mu přinášely popularitu u čtenářů, oficiální literární kritika jej ale přehlížela. Hašek nežil způsobem spisovatele, jenž má být mluvčím národa, psal žertovné příběhy, které nikdo nepovažoval za seriózní literaturu. I jeho přátelům tak unikalo, že jde o bystrého pozorovatele a ironického glosátora veřejného dění. Hašek ve svých krátkých povídkách dokázal zesměšnit prázdný vlastenecký patos a neušetřil ani politiky požívající veřejné úcty jako bojovníci za národní práva. Stýkal se s anarchisty a psal i do mladočeských Národních listů a národněsocialistického Českého slova. Pravidelné zaměstnání si však v žádných novinách neudržel. Jako redaktor Světa zvířat si vymýšlel neexistující živočichy, čtenáře lokálních zpráv mystifikoval fantastickými příhodami z pražských ulic.
ÚTOK, KTERÝ PROŠEL
Roku 1911 byly vypsány doplňovací volby do Říšské rady a náhoda Haškovi pomohla k vytvoření geniální satiry na moderní politiku vůbec, českou zvlášť. Jeho přítel Drobílek se zamiloval do dcery hostinského Zvěřiny na Královských Vinohradech, jemuž chtěl pomoct k větším tržbám, a protože se politický život odehrával v hospodách, vznikl nápad vytvořit stranu, která ve Zvěřinově podniku rozbije svůj hlavní stan a bude tam pořádat volební schůze. Hašek se nápadu chytil, a tak vznikla slavná Strana mírného pokroku v mezích zákona. Hašek jako předseda a kandidát strany v rámci kampaně pronesl množství projevů, v nichž nešetřil nikoho – mladočechy ani národní socialisty, sociální demokraty ani křesťanské strany. Své dostali i anarchisté, jejichž bojovná píseň byla parodována hymnou strany: Tisíce kandidátů vstalo, by oklamán byl prostý lid.
Tato slova ovšem míří na samou podstatu profesionální politiky; a nezůstalo jen u hymny. František Langer například vzpomíná na Haškův volební projev. „Vylíčil se sám jako nejvhodnější kandidát na poslanecké křeslo a na poslanecké diety za okres Královské Vinohrady, vykládal svůj program se spoustou slibů a reforem, tupil jiné strany, podezříval protikandidáty, všechno jak se patří na řádného uchazeče o takovou důstojnost.“ Za hesly o blahu lidu viděl soukromý zájem poslanců o vlastní prospěch. Dokázal třeba odkrýt souvislost tělesné hmotnosti politika s jeho kariérou: „… kdo z politických řečníků, agitátorů a redaktorů ve službách strany pomalu, ale jistě tloustne, ten se musí stát konečně poslancem, to je zákon přírody.“ Objevil také zákonitosti vztahu mezi úspěchem té které strany a pivem čepovaným na jejích shromážděních. Poukázal na nesmyslnost předvolebních slibů: „Zvolíte-li našeho kandidáta, slibujeme, že se ohradíme proti zemětřesení v Mexiku.“ Hesla vyvěšovaná v létě roku 1911 na okna Zvěřinova hostince tak mají univerzální platnost a s mírnou úpravou je užívají i dnešní politické strany: „Voliči, to co chcete od Vídně, vám mohu slíbit také.“
Útok na českou politiku (i jiná zesměšňování vlasteneckých hesel) Haškovi v letech před světovou válkou prošel – kdo by bral vážně věčného opilce, mystifikátora a populární figurku pražského nočního života. Jeho povídky si přečteme po dobrém obědě, popovídáme si o nich v hospodě a pak se vracíme do „praktického života“.
Ale potom „nám zabili Ferdinanda“.
NÁVRAT DO „JINÉ“ PRAHY
Důsledky sarajevských výstřelů převrátily svět a zamíchaly i osudy jednotlivců, uprostřed války už nebylo místo pro bohémské vtipkování. Absurdita Haškových mystifikací se stala krutou realitou. Roku 1915 byl Hašek odveden k c. a k. pěšímu pluku č. 91 v Českých Budějovicích a s jeho náhradním praporem odjel na východní frontu, kde padl do ruského zajetí. Vstoupil do řad formujícího se československého zahraničního vojska a zdálo se, že konečně našel smysl života. Brzy ale v legionářské ideologii našel tytéž nacionální fráze, jimž se před válkou posmíval v pražských hospodách, a roztržka na sebe nedala dlouho čekat. V Rusku vypukla demokratická revoluce, jejíž vedení na sebe strhli bolševici, a došlo k nepřehledné občanské válce. Hašek si snad vzpomněl na své levičácké začátky nebo se prostě ve snaze o přežití přidal k revoluci. Opět věřil, že našel životní poslání ve službě úsilí o dosažení sociální rovnosti; opakovalo se ale vystřízlivění, podobné vzpamatování z legionářského nacionalismu, a Hašek se vrátil do Prahy, kam přijel před Vánoci roku 1920. (Se svou kariérou bolševického komisaře později zúčtoval v cyklu humoresek Velitelem města Bugulmy.)
Hlavní město mladé republiky ovšem už nebyla Praha, kterou znal. Jeho literární přátelé a hospodští kumpáni se stali oficiálními osobnostmi nového státu, své postavení brali smrtelně vážně a pokračování bohémského života již zřejmě bylo pod jejich důstojnost. Jiní, jako byl například E. A. Longen, si hráli na sociální revolucionáře a také nejevili ochotu pokračovat v nezávazném vtipkování. Hlavně tady ale byl zážitek nesmyslného válečného vraždění, jenž postavil na hlavu dosavadní hodnoty a logicky také zpochybnil jejich dosavadní persifláže. Jednoduše řečeno: vlastenecká hesla se dostatečně zdiskreditovala sama. To je základní pocit, z něhož vyrůstají velká díla evropské literatury. Za všechny jmenujme román Na západní frontě klid od Ericha Marii Remarqua.
Oficiální česká kulturní scéna se k válce ale stavěla odlišně. V českých očích válka smysl měla – tímto smyslem byl vznik samostatného Československa. Český válečný zážitek se tak redukoval na hrdinské boje legií, novodobých blanických rytířů, kteří utlačovanému národu přinesli svobodu. Zapomenuty byly statisíce českých vojáků, kteří položili životy v císařských uniformách, a přeživším bylo zakázáno i sdružování ve veteránských spolcích. Někdejší loajální poddaní Jeho Veličenstva se přes noc změnili v národ rebelů. Nová doba už nebyla světem Jaroslava Haška. Pamětníci se shodují, že někdejší oslnivý pábitel se změnil ve skeptika, jeho humor byl útočný, pití nevedlo k euforii, ale bylo prostředkem sebedestrukce. Účet poválečnému světu vystavil Švejkem.
NEPŘIJETÍ!
Je to zvláštní román. Nese označení válečný, ale jeho postavy do války nezasáhnou. Je označován za zdrcující kritiku rakousko-uherské vojenské mašinérie, ale aktivní důstojníci na jeho stránkách jsou v zásadě slušní lidé. Největším pitomcem je český profesor, poručík Dub. Haškovi „hrdinové“ si nejsou vědomi světodějného významu událostí, které prožívají, ale zajímají je pouze jejich konkrétní důsledky pro jejich životy: kvůli válce s Itálií se budou vydávat menší porce. Banální skutečnosti jsou zakrývány uhlazenými slovy. Kadet Biegler se posere po přežrání kremrolemi, vojenský lékař ale vystaví vysvědčení, že se jedná o případ úplavice. A symptomy válečné porážky monarchie? Není to heroická vzpoura potlačovaných národů. Nadporučíku Lukášovi „na mysl přišla podivná myšlenka, že když vojáci žerou svým důstojníkům játrové paštiky, že to Rakousko nemůže vyhrát“.
Republikánská ideologie opěvovala jako hrdiny ty vojáky, kteří se nechali zajmout Rusy – Švejk se ze zvědavosti převlékne do ruské uniformy a padne do zajetí rakouského. Úhelným kamenem legionářské legendy byly boje na sibiřské magistrále, označované jako „sibiřská anabáze“. Hašek toto slovo v knize použil pro charakteristiku Švejkova bloudění po českém jihu, když hledá svůj regiment.
Těchto pár příkladů stačí, aby bylo jasné, že Švejka oficiální literární kruhy nepřijaly s nadšením. A rozpaky kolem knihy trvají dodnes. Nacionalistická pravice jej odmítla jako román ničící morálku národa, jenž potřebuje hrdinské vzory. Krasoduchové knize vyčítali vulgaritu a moralisté zase odsuzovali Švejkovo ulejváctví. Levice se nedala zahanbit a hledala v příbězích „dobrého vojáka“ předobraz socialistické revoluce. Širokou veřejnost ovšem podobné diskuse nezajímaly, Švejk vycházel v nových a nových vydáních a stal se jednou z nejpopulárnějších českých knih.
Něco se ovšem jeho odpůrcům podařilo – na českém Parnasu se pro Švejka místo nenašlo. Velikost díla ocenil jako první německy píšící pražský autor Max Brod a do literární klasiky jej řadí spíše cizina než domácí prostředí. V Čechách je kniha stále přijímána jen jako sbírka anekdotických příběhů, její poslání je ale opomíjeno nebo bagatelizováno. Haškovi natrvalo zůstala nálepka nezodpovědného opilce, jehož výpověď nelze brát vážně. Přežívající národovci pak Švejka vytrvale odsuzují jako představitele negativních českých vlastností („švejkování“). Haškův boj proti pochybným autoritám a demaskování nebezpečí skrytého za velkými slovy ale zůstávají aktuální i v naší době.
EPILOG
Konec velkého humoristy byl neveselý. Dožíval na Lipnici, zemřel osaměle a osaměle byl i pohřben. Přátelé zprávě o jeho nemoci a smrti nevěřili – domnívali se, že jde o další z jeho mystifikací.
